NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Čís. 1871.

»Řádnou vrchností« ve smyslu druhé věty §u 93 tr. zák. jsou veřejnou autoritou vybavené veřejné orgány, které jsou v prvé řadě a zvláště k tomu povolány, by z důvodu udržení veřejného pořádku, klidu a bezpečnosti jak tělesné tak i majetkové autoritativně zakročovaly.
Není jí zaměstnavatel vězněného.
(Rozh. ze dne 19. ledna 1925, Zm I 659/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Ml. Boleslavi ze dne 19. září 1924, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí podle §u 93 tr. zák. a přestupkem lehkého ublížení na těle podle §u 411 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Pokud jde o právní posouzení věci není, hledíc ku skutkovým zjištěním, v tomto případě ani zapotřebí, obírati se blíže otázkou, zda ob- žalovaný měl důvodnou příčinu, považovati 12letého Josefa Š-a za člověka škodlivého nebo nebezpečného, poněvadž v jednání obžalovaného je nepochybné stělesněna skutková podstata II. případu §u 93 tr. zák., jak to nalézací soud též správně naznačil. Neboť, kdyby se vycházelo z předpokladu, že obžalovaný z dobré víry považoval jmenovaného nezletilce za člověka nebezpečného nebo škodlivého, padá mu vzhledem k zjištěnému ději za vinu, že úmyslně neučinil neprodlené oznámení o zadržení Š-ově řádné vrchnosti. Je zjištěno, že obžalovaný věznil Š-a asi po 22 hodin ve chlívku. Je dále nepochybilo, že obžalovaný, když obával se snad vyhrůžky zapálením, měl dovésti Š-a na obecní úřad ve V. nebo četnickou stanici, která je v této obci, neb, když již ho v domnělé víře a z obavy uzavřel ve chlívku, měl o tom neprodleně učiniti na zmíněných místech oznámení a žádati za patřičné opatření. Poněvadž tak neučinil, ačkoli mohl, stalo se jeho jednání objektivně protiprávním. Avšak i subjektivní předpoklady §u 93 tr. zák. jsou splněny. Směrodatno je, že obžalovaný neoznámil uvěznění hochovo úmyslně, to jest přes poznání, že to bylo možným. Uzavřelť hocha kol 6. hodiny odpoledne, tedy vzhledem k tehdejší době letní ještě za čirého dne. Stížnost neuplatňuje a nejsou ani ze spisů patrny nějaké překážky, které by byly oznámení stály v cestě. Obžalovaný nehlásil však věc ani dne 29. června ani následujícího dne, naopak propustil hocha teprve tehdy, když již zakročilo četnictvo. Z toho vychází nezvratně na jevo, že obžalovaný schválně, tudíž jen ze zlého úmyslu neučinil oznámení, že se mu jednalo jen o to, by, pomina oprávněnou vrchnost, hocha citelně potrestal, což provedl nejen svémocným uzavřením, nýbrž také tím, že ho nechal po celou dobu o hladu. Zmateční stížnost namítá sice, že obžalovaný učinil oznámení vrchnosti; touto byl prý v tomto případě Š-ův zaměstnavatel, rolník M., u něhož Š., poněvadž doma neměl žádného vychování, byl na vychování a na kterého prý se obžalovaný obrátil, by hocha potrestal (§ 99 b) odstavec druhý živnostenského řádu). Než po skutkové stránce dlužno připomenouti, že ani sám obžalovaný netvrdil, že se obrátil na M-а, by hocha potrestal, nýbrž hájil se pouze v ten způsob, že pro M-а poslal; i svědek Michal L-ý seznal jen, že byl k M-ovi proto poslán, by si pro hocha přišel. Není proto stížnost oprávněna na předpoklade jí uváděném budovati. Ve věci samé nemůže pak býti sporu o tom, že pod »řádnou vrchností« ve smyslu §u 93 tr. zák. je rozuměti ony veřejné autoritou veřejnou vybavené orgány, které jsou v prvé řadě a zvláště k tomu povolány, by z důvodu udržení veřejného pořádku, klidu a bezpečnosti jak tělesné tak i majetkové autoritativně zakročovaly. Že takovým orgánem rolník M. nebyl, je na bíledni. Mělť pouze vůči tomuto určitému hochu jistá oprávnění a jen vůči němu jistou moc kárnou, plynoucí z jeho postavení jako zaměstnavatele (vychovatele), nebyl však veřejným orgánem representujícím státní moc a oprávněným a povolaným v důsledku toho zakročovati vůbec proti každému provinilci. Nehledě k tomu, i kdyby se vzal za podklad názor stížnosti, že obžalovaný považoval M-а za řádnou vrchnost, nemohl by zůstati beztrestným. Neměl se spokojiti s prvým bezvýsledným oznámením, ale měl zaříditi a postarati se o to, aby M. byl ihned, jakmile se domů vrátil, o věci uvědomen. To se nestalo; neboť ačkoliv se týž dle své výpovědi v 9 hodin večer vrátil, nebylo mu nic hlášeno, naopak byl hoch po celou noc a následujícího dne až do 4 hodin vězněn. Ani náhled stížnosti nebyl by proto způsobilým na věci ničeho změniti, zvláště když nejen co do trvání, nýbrž i co do intensity (ponechání o hladu) překročovalo omezení osobní svobody hranice pro dosažení účele zadržení nezbytné.

Citace:

č. 1871. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 64-65.