NPD documents search: Boh. adm., 8 (1926), sv. 1

Čís. 2600.

Byl-li za bagatelního sporu o peněžitou částku učiněn mezitímní určovací návrh podle §u 236 (§ 259) c. ř. s. s oceněním hodnoty přes 100 Kč, lze o obou nárocích rozhodnouti týmž rozsudkem; co do onoho platí pak předpisy o opravných prostředcích řízení bagatelního, co do tohoto předpisy o opravných prostředcích řízení řádného.
(Rozh. ze dne 8. května 1923, Rv II 491/22.) V řízení o žalobě na zaplacení pojišťovací premie 37 Kč 35 h vznesl žalovaný mezitímní návrh na určení, že pojišťovací smlouva není po právu a ocenil zájem na sporu 400 Kč. Procesní soud prvé stolice týmž rozsudkem jednak uznal ohledně nároku na zaplacení 37 Kč 35 h podle žaloby, jednak zamítl mezitímní určovací návrh. Odvolací soud odvolání ve věci samé odmítl, vyhověl mu však co do výroku o mezitímním určovacím návrhu a uznal právem, že pojišťovací smlouva není po právu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného.
Důvody:
Dovolání směřuje proti oné části rozsudku druhé stolice, pokud odvolání žalovaného co do hlavního výroku bylo zamítnuto správně odmítnuto a proti výroku o útratách. V prvém směru rozhodl odvolací soud ve smyslu §u 473 c. ř. s. usnesením a měl býti tudíž proti tomuto usnesení podle §u 519 čís. 1 c. ř. s. podán rekurs, nikoli dovolání. Totéž platí o výroku o útratách, který jest jen důsledkem odmítnutí odvolání. Sluší proto dovolání přes jeho nesprávné pojmenování pokládati za rekurs, který však není odůvodněn. Při roku dne 11. dubna 1922 podal zástupce žalovaného — nikoli žalobcův, jak se v dovolání tvrdí — mezitímní návrh na zjištění právního poměru podle §u 236 a 259 odstavec druhý c. ř. s. a ocenil zájem na sporu 400 Kč. Toto ocenění může se samozřejmě vztahovati jen na spor o návrhu na zjištění právního poměru, nikoli na spor o zaplacení 37 Kč 36 h s přísl., poněvadž ocenění sporu při pohledávkách peněžitých jest nepřipustilo, jak vyplývá z §u 56 odstavec druhý j. n. Následkem toho zůstal spor o zaplacení 37 Kč 35 h s přísl. sporem bagatelním a soud prvé stolice rozhodl správně odděleně o nároku na zaplacení peněžité částky a o návrhu na zjištění právního poměru. Výrok o zaplacení 37 Kč 35 h s přísl. mohl býti tudíž brán v odpor jen z důvodu §u 477 čís. 1—7 c. ř. s. Poněvadž žalovaný žádného z těchto důvodů v odvolání neuplatňoval, bylo odvolání co do této části rozsudku prvé stolice soudem odvolacím právem odmítnuto. Jest sice pravda, že tím povstala anomalie v tom smyslu, že žalovaný jest odsouzen zaplatiti žalující pojišťovací společnosti pojišťovací premii, ač je zároveň pravoplatně zjištěno, že pojišťovací smlouva není po právu. Žalovaný, jenž návrh na zjištění tohoto právního poměru podal, měl zároveň ve smyslu §u 236 c. ř. s. navrhnouti, aby o existenci právního poměru bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem ve smyslu §u 393 c. ř. s. Odděleným jednáním o tomto návrhu bylo by se shora zmíněné anomálii předešlo. Avšak tím, že soud rozhodl o obou nárocích současně, nestal se rozsudek zmatečným, poněvadž § 236 c. ř. s. současné rozhodnutí o obou nárocích v jednom rozsudku připouští.

Citace:

čís. 2600. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 821-822.