NPD documents search: Právník, 60 (1921) - Při žalobě ze správy, čelící k vrácení kupní ceny dle §u 932 ob. z. obč., musí se žalobce domáhati se zrušení smlouvy a nabízeti se k vydání plnění vzájemně přijatého dle kupní smlouvy.

Čís. 315.

Předražování. Cena prodejní, byť nabývací náklady značně nepřevyšovala, může býti uznána za cenu přemrštěnou, byly-li již náklady nabývací patrně přemrštěny, při čemž jest lhostejno, že pachatel, chtěl-li vůbec obchodovati, byl nucen nakupovati zboží za cenu běžnou.
(Rozh. ze dne 29. prosince 1920, Kr I 713/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost generální prokuratury na záštitu zákona do rozsudku krajského jako odvolacího soudu lichevního v Chebu ze dne 29. března 1920, pokud jím obžalovaný byl uznán vinným přestupkem dle § 7 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.
Důvody:
Rozsudkem okresního soudu lichevního v Chebu ze dne 25. února 1920 sproštěn byl Emil L. dle § 259, čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro přestupky §§ 9 a 7 zákona ze dne 17. října 1919 čís. 568 sb. z. a n., jichž prý dopustil se tím, že (ad § 9) při nákupu zaječích a kozích kůží, jež hodlal zciziti, přeplácel dosud obvyklé ceny a že (ad § 7), využívaje mimořádných poměrů, vyvolaných válkou, žádal za uvedené předměty potřeby zřejmě přemrštěnou cenu. K odvolání veřejného obžalobce byl rozsudkem krajského odvolacího soudu lichevního v Chebu ze dne 29. března 1920 sprošťující rozsudek okresního soudu pokud se týče přestupku § 9 potvrzen, pokud se týče § 7 však změněn, obžalovaný uznán vinným, že v lednu 1920 za okolností vytčených za kůže zaječí a kozí po 19 — 20 K pokud se týče 130 K za kus požadoval. Okresní soud vynesl rozsudek sprošťující, poněvadž obžalovaný, kupuje a prodávaje zmíněné kůže v cenách uvedených, nepřekročil tím ceny tehdá obvyklé, ani nepožadoval za ně ceny zřejmě přehnané. Odvolací soud naproti tomu shledal skutkovou povahu § 7 cit. zák. v podstatě z toho důvodu za prokázánu, že obžalovaný, jenž zabývá se v Chebu od mnoha let po živnostensku koupí a prodejem kůží, prodávaje kůže zaječí a kozí po 19 — 20 K, pokud se týče 130 K za kus, požadoval tím ceny zřejmě přemrštěné, ježto obnosy ty pravou hodnotu tohoto zboží u porovnání k dobám mírovým а к době ještě nedávné a vzhledem k cenám zvířat, z nichž kůže ty pocházejí, značně převyšují. Obžalovaným předložené doklady o tom, že, ceny jím placené, byly tehdy všeobecně obvyklé, totiž »Allgemeine Leder-Industrie-Zeitung« ze dne 24. ledna 1920, »Häuteund Lederberichte« ze 14. ledna 1920 a »Bohemia« ze dne 18. ledna 1920 jsou dle názoru odvolacího soudu, byť i udání obžalovaného také svědkové potvrzovali, jen dokumentárně zjištěné záznamy všeobecného předražování, k němuž připojil se i obžalovaný a těchto cen dovolávati se nemůže, ježto zákon nerozeznává, jakým způsobem zjevně přemrštěná cena vznikla, nýbrž stihá zjevně přemrštěnou cenu vůbec. Platil-li obžalovaný již při nákupu zjevně přemrštěné ceny, jednal tak ve znalosti zmíněných cenových záznamů a ve vědomí, že nicméně s výdělkem bude moci prodati. Proto bez ohledu na otázku, měl-li obžalovaný přílišný zisk, skutková povaha § 7 cit. zák. jest vyčerpána. Generální prokuratura má za to, že názor tento jest právně mylným, pokud se týká obchodníka, jenž obchod provozuje v mezích svého živnostenského oprávnění a jemuž jednak při nákupech nedbalost, jednak při prodejích přemrštěnost zisku vytýkati nelze. Obchodníkovi, chce-li setrvati ve své funkci sprostředkovatele mezi producentem a konsumentem, nezbývá, než při nákupu platiti ceny běžné, ježto by jinak pro svůj obchod potřebného zboží nesehnal a byl by nucen obchodování vůbec zanechati. Na skutečnou hodnotu zboží nelze mu bráti zřetele, neboť i tato se řídí poměrem mezi nabídkou a poptávkou. Za trvajících, válkou vyvolaných poměrů bylo by vůbec těžko naznačiti druhy zboží, jichž skutečná hodnota u porovnání s dobou mírovou by odpovídala ceně nynější. Zjišťuje-li odvolací soud, že Emil L. kupoval i prodával dotyčné kůže v ceně 19 — 20 K a 130 K za kus a shledává-li v poslednějším faktu trestné předražování, pak bylo vzhledem k vlastnosti Emila L-а jako oprávněného obchodníka ještě zjistiti, zda v lednu 1920 při obyčejné snaze a péči obchodnické bylo s dostatek zaječích a kozích kůží v lacinějších cenách lze dostati a zda ceny, jak je přinášely odborné listy a cenové záznamy a jak je potvrdily i svědkové, byly skutečně jen výsledkem činnosti předražovatelů. Z uvedeného plyne, že při rozhodování otázky, dopustil-li se obžalovaný přestupku dle § 7 cit. zák., nelze postrádati zjištění, že pro obchodníka kožemi bylo zboží na snadě v cenách levnějších než 19 — 20 K a 130 K za kus, dále jakého rázu tyto ceny byly, a teprve rozdíl mezi těmito cenami a cenou, Emilem L. při prodeji požadovanou, bude moci býti měřítkem, bylo-li tu předražování využitkováním mimořádných válkou vyvolaných poměrů. Takového využitkování poměrů však by nebylo u obchodníka, jenž, chtěje setrvati v provozování svého obchodu, jest odkázán na nákup zboží, byť i zřejmě předraženého, ježto by jinak, jak uvedeno, obchodování musel vůbec zanechati. Na podkladě těchto úvah navrhla generální prokuratura ve smyslu § 33 ř. tr., by dle § 292 tr. ř. bylo uznáno právem: Rozsudkem krajského jako odvolacího soudu lichevního v Chebu ze dne 29. března 1920 porušen byl zákon v §u 7 zákona ze dne 17. října 1919 čís. 568 sb. z. a n. Rozsudek ten se zrušuje a jmenovanému soudu se ukládá, by, šetře zásady, v § 293 č. 2 tr. ř. vytčené, ve věci znovu rozhodl.
Nejvyšší jako zrušovací soud neshledává příčiny, by tomuto návrhu vyhověl. Spočíváť stanovisko odvolacího soudu lichevního ve všech směrech na právních názorech, vyslovených soudem zrušovacím v řadě rozhodnutí, obírajících se otázkou cen zjevně přehnaných a otázkou významu cen obvyklých, běžných, trhových pro posouzení přemrštěnosti cen, ve smyslu § 7 lichevního zákona ze dne 17. října 1919 čís. 568 sb. z. а n., resp. § 20 cís. nař. ze dne 24. března 1917 čís. 131 ř. z. Soud zrušovací vyslovil v nich zásady, že shora označená ustanovení zákonná nesou se k ochraně spotřebitelstva před cenovými požadavky, neodůvodněnými pravou hodnotou předmětů potřeby, t. j. hodnotou, jak by se asi byla pod vlivem ostatních hospodářských zákonů vyjádřila v ceně, očištěné od výsledků zdražovacích snah obchodnických, že proto náklady nabývací nejsou výhradným měřítkem pro posouzení otázky patrné přehnanosti cen, že důsledně cena prodejní, byť nabývací náklady značně nepřevyšovala, může býti uznána za cenu přemrštěnou, byly-li již náklady nabývací patrně přemrštěny, a že proto jak pro cenu požadovanou, tak pro náklady nabývací nejsou při posuzování jich přemrštěnosti směrodatny ceny obvyklé, běžné, trhové, pokud není jisto, že samy nejsou výsledkem obecného předražování. Na zásadách těchto ustálil se nejvyšší soud, vycházeje z přesvědčení, že jedině důsledné jejich praktikování je s to, by účelu shora dotčených zákonných předpisů proti předražování bylo dosaženo. Proto též od žádné z nich neustupuje ani obecně, ani pro případ přítomný. Co se zejména týče v tomto případě otázky po přípustnosti, odůvodňovati cenu požadovanou tou okolností, že nákup dál se v běžných cenách trhových, je odpověď na ni dána ve smyslu zamítavém již ve shora uvedených stěžejních zásadách; jednotlivě budiž podotčeno ještě toto: Že ceny, které obžalovaný za kůže zaječí a kozí sám v nákupu platil, byly vskutku přemrštěny, zjistil odvolací soud lichevní bezvadně, právě tak jako zjistil a odůvodnil, že a proč obžalovaný byl si této okolnosti vědom. Budiž jen ještě na doklad správnosti těchto zjištění poukázáno na nařízení vlády republiky Československé ze dne 2. září 1919 čís. 497 sb. z. a n., stanovící nejvyšší cenu zajíců s koží pro spotřebitelstvo na 3-50 K za 1 kg váhy. V úvaze, že obecenstvu bylo vlastně viděti v koží zaječí takřka jen odpadek zajíce v celku za potravinu koupeného, a že čítalo si cenu koží zaječích jen na haléře, nezbývá, než předpokládati, že křiklavý, přímo nepřirozený nepoměr mezi dovolenou cenou celých zvířat (průměrně těžký zajíc 3 — 4 kg směl i s koží v době činu státi nejvýše 14 K) a tvrzenou běžnou cenou koží z nich nemohl míti svůj původ v jiném, nežli ve zdražovací činnosti obchodníků. Námitka, na kterou zmateční stínost na ochranu zákona hlavní klade důraz, že by totiž obchodník, jenž by neplatil v nákupu předmětů potřeby cen běžných, nesehnal pro svůj obchod potřebného zboží a byl nucen obchodování vůbec zanechati — je myšlena individuelně. Přehlíží zásadní povahu stanoviska, nejvyšším soudem zaujatého, z něhož plyne po stránce positivní požadavek, by obchodník hájil se své strany zájmů spotřebitelstva tím, že prostě nepovolí držiteli předmětů potřeby ceny zjevně přehnané. Nejvyšší soud vycházeje od zájmů širších a s hlediska vyššího, než je zájem jednotlivého obchodníka v té které konkrétní situaci, musí se svým postulátem, by ani nepřímo nepřispívalo ku zvyšování cen, pokud příčina jeho leží v podstatě v neumírněnosti snah prospěchových, obraceti se na obchodnictvo všechno. Kdyby obchodnictvo dbalo toho, čeho na něm vyžaduje zájem spoluobčanů a skoro v přímé řadě i zájem o pořádek ve státě, tedy konec konců i správně pochopený zájem jeho vlastní, nebylo by nikomu z příslušníků jeho třeba, by se musil odvolávati na omluvu svého nesociálního jednání na nutnost, udržovati svou konkurenční schopnost a existenci pácháním činů zapovězených. Přihlížeti však k takovým omluvám v případech jednotlivých znamenalo by učiniti illusorním ochranu veřejných zájmů, v prvé řadě zaopatřování obyvatelstva předměty potřeby v cenách nezvýšených. Nesejde proto na tom a netřeba zjišťovati, jak za to má zmateční stížnost, bylo-li obžalovanému dle okolností případu lze nakupovati kůže zaječí a kozí v cenách levnějších, ani, že ceny tohoto zboží, jak je přinášely odborné listy či cenové záznamy, a jak je i svědkové potvrdili, byly skutečně jen výsledkem činnosti předražovatelů, zvláště když k otázce poslednější rozsudkem již kladně bylo odpověděno.

Citace:

Ročníky Právníka. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1926, svazek/ročník 65, číslo/sešit 22, s. 724-724.