Čís. 1926.
Není třeba, by dovolatel, uplatňuje dovolací důvod čís. 2 § 503 c. ř. s., navrhl i zrušení rozsudku prvého soudu. Dovolací spis nemusí obsahovati pojmenování dovolacího soudu. Kdo nemůže vrátiti vypůjčené věci, jest povinen, by nahradil jich cenu v době, kdy je měl vrátiti.
(Rozh. ze dne 17. října 1922, Rv I 432/22.)
Žalobce zapůjčil žalovanému v roce 1918 dva kožené kufry s tím, by je žalovaný po svém příchodu domů vrátil. Navrátiv se domů, zaslal žalovaný roku 1920 žalobci dva proutěné kufry, jichž žalobce nepřijal a domáhal se žalobou vrácení dvou kožených kufrů, po případě náhrady 1100 Kč. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl, shledav alternativní požadovanou náhradu přiměřenou vzhledem k poměrům nynějším. Odvolací soud rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání a uvedl v otázkách, o něž tu jde, v důvodech:
Žalobce vytýká v dovolací odpovědi, že dovolací spis neobsahuje návrhu, by rozsudek prvého soudce byl zrušen, a že tedy nevyhovuje prý ustanovení § 510 c. ř. s., dle něhož dovolací soud má zrušiti nejen rozsudek druhé stolice, nýbrž i rozsudek prvého soudu, když rozsudek onen musí býti zrušen podle § 503 čís. 2 c. ř. s. a zřejmě třeba jest dalšího jednání v první stolici, by spor mohl státi se zralým k rozhodnutí. Výtka tato jest nedůvodna, neboť v dovolacím spise žalovaných obsažený návrh, aby rozsudek soudu odvolacího byl zrušen, vyhovuje předpisu § 506 čís. 2 c. ř. s. a souhlasí s §§ 502 a 503 c. ř. s., dle nichž pouze rozsudek soudu odvolacího a nikoli rozsudek prvého soudu je předmětem dovolání, aniž návrh onen je v odporu s § 510 c. ř. s.; dle původního doslovu § 510 totiž dovolací soud byl v případě vadnosti řízení dle § 503 čís. 2 c. ř. s. pouze oprávněn, zrušiti rozsudek soudu odvolacího, nikoliv též soudu prvého, toto ustanovení jest nyní doplněno pouze nařízením, aby dovolací soud, je-li zřejmě třeba dalšího jednání v prvé stolici, zrušil též rozsudek prvé stolice, ale zákon nečiní podmínkou tohoto zrušení příslušný návrh dovolatelův. Další žalobcova výtka, že dovolatelé obracejí se dovoláním na Nejvyšší soud v Praze a ne v Brně, jest rovněž nedůvodna, neboť tu jde jen o nedůležitou formální vadu, poněvadž podle §§ 3 a 4 j. n. jest pro celou říši jen jeden jediný dovolací soud, totiž Nejvyšší soud, jehož sídlem toho času jest ovšem Brno a nikoli Praha, a podle § 506 c. ř. s. spis dovolací na rozdíl od § 467 čís. 1 c. ř. s. týkajícího se spisu odvolacího, nemusí vůbec obsahovati pojmenování dovolacího soudu. Není tedy zákonného důvodu, by dovolání žalovaných bylo pro formální vady odmítnuto nebo k doplnění a k opravě vráceno, a dlužno rozhodovati o něm ve věci samé. Žalovaní s hlediska § 503 čís. 4 c. ř. s. projevují mínění, že měla býti vzata za základ rozhodnutí sporu cena, kterou kufry měly v době, kdy je žalobce koupil. Tomuto mínění však nelze přisvědčiti. Doba, kdy žalobce kufry koupil, jest nerozhodna pro určení výše eventuálního peněžního nároku žalobcova, neboť nemohou-li žalovaní vrátiti žalobci vypůjčené kufry, povinni jsou dle § 979 obč. zák. jemu nahraditi škodu tím vzešlou, tedy dle §§ 1323, 1324 a 1332 obč. zák. zaplatiti mu aspoň obecnou cenu kufrů ve smyslu § 305 obč. zák. a to nikoli cenu, kterou měly v době, kdy žalobce si je koupil, nýbrž v době, kdy kufry mají býti žalobci vráceny. Vždyť podle § 1323 obč zák. má býti náhradou škody věc uvedena v dřívější stav, tedy má býti žalobě umožněno, aby si koupil jiné kufry téhož druhu a téže jakosti, dle § 1332 obč. zák. pak má býti nahražena obecná cena, kterou měla věc v době poškození, což v tomto sporu, v němž nejde o náhradu za věc poškozenou, nýbrž o náhradu za půjčené věci pro případ, že nebudou vráceny, dlužno vztahovati na dobu, kdy vrácení půjčených věcí státi se má.