NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 1

Čís. 4495.

Pachtéři, jehož pachtovní právo nebylo vydražitelem převzato, přísluší z exekučně prodaných nemovitostí v pořadí pachtovního práva toliko nárok na náhradu škody, která mu skutečně vzešla, a nikoli náhrada ušlého zisku, zejména výnosu za příští léta. Pachtýř nemůže požadovati na vydražiteli náhradu zaplacených daní, odevzdal-li vydražitel nemovitosti dříve, než-li byl povinen. Přísluší mu však nárok na náhradu škody, již utrpěl tím, že musel předčasně prodati inventář.
(Rozh. ze dne 29. prosince 1924, R I 1031/24).
Pro Václava Š-a vázlo na dražebně prodané nemovitosti až do roku 1931 pachtovní právo, jehož vydražitel nepřevzal. Jako náhradu dle §u 227, odstavec druhý, ex. ř. určil soud prvé stolice Václavu Š-ovi 107104 Kč, přikloniv se ku znaleckému posudku hospodářských znalců. Rekursní soud vyhověl stížnostem Václava Š-a a dlužníka, zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by vyčkaje pravomoci vyslechl strany a doplniv řízení, znovu rozhodl. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Rekurent hájí stanovisko, že mu jako pachtéři prodaných nemovitostí, jehož pachtovní právo bylo v pozemkové knize zapsáno, ale od vydražitelů nebylo převzato, přísluší jakožto odškodnění za zrušené pachtovní právo v jeho pořadí (§227 ex. ř.) netoliko skutečná škoda, nýbrž i ušlý zisk, najmě výnos z pachtovaných pozemků, jehož by v letech, ještě podle smlouvy do skončení pachtu zbývajících (do roku 1931) docílil. Toto své stanovisko opírá rekurent o ustanovení §u 1120 obč. zák., ale neprávem. Ustanovení §u 1120 obč. zák. týká se výslovně případu, kdy vlastník pachtovní předmět zcizí a pachtéř musí novému vlastníku ustoupiti, tedy případu, kde vlastníkem pachtovního předmětu ať zúmyslně nebo z nedbalosti tím, že závazek z pachtovní smlouvy k dodržení jejímu na nového nabyvatele přenesen nebyl, byla pachtovní smlouva porušena. Od tohoto případu se podstatně liší případ nuceného prodeje pachtovního předmětu (§ 1121 obč. zák.), kde nejde o prodej se strany vlastníka a také z pravidla o zavinění jeho nemůže býti řeči. Proto zákon v §u 1121 obč. zák. nestanovil a ani v novém znění tohoto §u nestanoví, že pachtéři, jenž musí proti náležité výpovědi vydražiteli ustoupiti, přísluší odškodnění v rozsahu §u 1120 obč. zák., to jest skutečná škoda a ušlý zisk (úplné zadostiučinění). Mimo to při odškodnění podle §u 1121 obč. zák. a §u 227 ex. ř. nejedná se o odškodnění se strany propachtovatele, nýbrž o náhradu z prodané nemovitosti a to vzhledem k ostatním věřitelům, při čemž ovšem případné zavinění vlastníka, které by po případě odůvodňovalo nárok na ušlý zisk, zůstává stranou. Z těchto důvodů dlužno tedy souhlasiti s rekursním soudem, že rekurentu, ježto jeho pachtovní právo vydražiteli převzato nebylo, přísluší z prodaných realit v pořadí pachtovního práva toliko nárok na náhradu škody, která mu skutečně vzešla a nikoli také náhrada ušlého zisku, zejména výnosu, který by příští léta z pachtovních nemovitostí docílil. Co se týče ostatních položek, jež rekurent uvedl (§211 ex. ř.) jako složky požadovaného odškodnění, odpadají, protože usnesení rekursního soudu není v těchto bodech napadeno, nároky rekurenta na náhradu kompostu a hnoje, za osetí, za pojištění, případné odškodnění pro nedodání řepy do cukrovaru, a nedotčeno zůstává, nejsouc rovněž napadeno, usnesení rekursního soudu ohledně vrácení zbytku kauce, ohledně náhrady za elektrické osvětlovací zařízení a za poplatky a vkladné z pachtovní smlouvy. Zbývá jen nárok na náhradu daní, připadajících na dobu od příklepu do 31. prosince 1923 v částce 2500 Kč, nárok na vrácení částky pachtovného 11 972 Kč dne 1. srpna 1923 zaplacené a nárok na náhradu škody, dle tvrzení rekurenta při inventáři mu vzešlé. Ohledně požadovaných daní dlužno ale přisvědčiti nižším soudům, že rekurent nemůže požadovati náhradu za ně z prodaných nemovitostí, neboť rekurent byl po dobu, na kterou daně byly zaplaceny, oprávněn prodané nemovitosti užívati a nebyl povinen ustoupiti vydražitelům dříve, až teprve na náležitou to jest šestiměsíční výpověď (§ 1121 obč. zák.). Odevzdal-li reality vydražitelům před tím, nepřísluší mu náhrada daní z nejvyššího podání. Z téhož důvodu nelze uznati za oprávněný nárok rekurentův na náhradu pachtovného v částce 11 972 Kč. Podle rekurentovy přihlášky jest to doplatek na pachtovné za rok 1923; po celý tento rok rekurent prodaných nemovitostí užíval, sklizně z nich vzal, pokud se týče užívati jich mohl; proto není nárok na vrácení pachtovného opodstatněn. Pouze ohledně inventáře nelze souhlasiti s nižšími soudy, že ani tu rekurentovi odškodnění nepřísluší. Na rozdíl mezi cenou nákupní a cenou v době zrušení pachtovního práva rekurent ovšem nároků nemá, ale, utrpěl-li škodu tím, že následkem zrušení pachtovního práva nezbylo mu než inventář prodati v nevčas, se ztrátou, tedy za tuto škodu náhrada mu přísluší. V tomto bodě bylo rekursu přiznati oprávnění. Tím však napadené usnesení ve svém výroku, pokud jím usnesení prvního soudu ohledně nároku rekurenta a věřitelů jemu následujících se zrušuje a prvnímu soudu se ukládá, by o zrušené části rozvrhového usnesení znovu jednal a rozhodl, zůstává nedotčeno. Dotyčné jednání a nové rozhodnutí jest nutným, ježto první soud, jak správně uvádí rekursní soud, nepostupoval pří rozvrhovém roku podle §u 213 ex. ř., nejednal se stranami o výši nároku za elektrické zařízení, o výši zbytku kauce, nejednal ve směru rekursním soudem uvedeném o poplatku a vkladném z pachtovní smlouvy a nebylo jednáno o škodě na inventáři; první soud také o tom nejednal, zdali rekurent ustoupil vydražitelům a má-li odškodnění býti z nejvyššího podání ihned přikázáno.

Citace:

č. 4495. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 813-815.