Č. 3441.

Učitelstvo: Učitelky na odborných školách pro ženská povolání (zák. ze 17. února 1922 č. 75 Sb.), vzdají-li se služby při svém provdání, nemají nároku na odbytné.
(Nález ze dne 4. dubna 1924 č. 5529).
Věc: Marie Š. v B. proti ministerstvu školství a nár. osvěty (soudce Dr. Kar. Krautschik ) o odbytné.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lka, která byla dekretem žal. úřadu z 12. prosince 1921 jmenována učitelkou 10. hodn. tř. ad personam ve stavu učitelstva státních škol průmyslových a odborných a přikázána službou české škole rodinné v Z., provdala se dne 9. září 1922.
Její prohlášení, podané dne 11. ledna 1923, že vzdává se služby, spolu se žádostí za přiznání odbytného vyřídil žal. úřad nař. rozhodnutím v ten rozum, že žádosti st-lčině za propuštění ze státní služby se vyhovuje a její požitky se zastavují, kdežto žádosti za odbytné že vyhověti nelze, ježto není zákonem odůvodněna. — — —
Stížnost shledal nss bezdůvodnou.
Odůvodnění nař. nálezu, jež neuvádějíc nijaké zvláštní konkrétní okolnosti, pro které se právě st-lce odbytné odpírá, odvolává se zcela všeobecně na to, že žádost za odbytné »není zák. odůvodněna«, poukazuje zřejmě k tomu, že úřad nárok na odbytné se zřetelem k stavu zák. za každých okolností pokládá za vyloučený pro státní učitelky kategorie st-lčiny.
Organisaci odborných škol pro ženské povolání a právní poměry učitelstva těchto škol upravuje zák. ze 17. února 1922 č. 75 Sb., jehož § 5 stanoví, že učitelstvo státních odborných škol pro ženské povolání (rodinných a živnostenských) je na roven postaveno s učitelstvem ostatních státních škol odborných a že platí pro jeho požitky a právní poměry předpisy říšských zákonů z 19. září 1898 č. 175 ř. z., z 24. února 1907 č. 55 ř. z. i z 28. července 1917 č. 319 ř. z. a zák. Čsl. republiky ze 7. října 1919 č. 541 Sb. Ani v zák. č. 75/1922, ani v žádném z dovolávaných jím a tuto uvedených zák. není přiznáván učitelce na státní odborné škole pro ženská povolání, jakou byla st-lka, nárok na odbytné, vzdala-li se při svém provdání služby, zejména není podobné ustanovení obsaženo v zák. 541/1919, jenž následoval po zákoně, přiznavším takový nárok učitelkám národních škol, a jehož čl. 7. zabývá se speciálně úpravou požitků učitelstva i na státních školách odborných. Ale zák. 75/1922 resp. zák. 541/1919 také ani neodkazují na starší původem předpis o odbytném učitelek škol národních. Ze zákona 75/1922 přímo tedy st-lce tvrzený jí nárok na odbytné příslušeti nemůže, a st-lka tohoto nároku ani sama z tohoto zák. neodvozuje. Tvrdí však, že nárok jí přísluší podle předpisu § 3 zák. z 24. července 1919, č. 455 Sb., jehož prý na ni jako učitelku státní odborné školy sluší použíti obdobně.
Nss nemohl v tom stížnosti dáti za pravdu. Zák. z 28. července 1917 č. 319 ř. z. platný podle § 5 zák. č. 75/1922 pro učitelstvo odborných škol pro ženská vzdělání, v § 94, odst. 1 stanoví, že učitelská osoba, která ze služebního poměru vystoupila, ztrácí všechna z. poměru toho vyplývající oprávnění, práva a nároky, tedy ovšem i nárok na služební požitky jakéhokoli druhu.
Tento předpis jest zcela všeobecný, nerozeznává, z jakého důvodu k vystoupení ze služby došlo, a nestanoví zejména výjimky pro učitelky, které se vzdaly služby při provdání. Také pro tento případ jest uvedeným předpisem jakýkoli nárok, tedy i nárok na odbytné vyloučen. Jestliže však normy, které ex professo regulují služební poměr učitelstva státních odborných škol pro ženská povolání, obsahují výslovný předpis, podle něhož učitelkám kategorie st-lčiny nepřísluší nárok na odbytné, ani když jejich vystoupení ze služby se stalo následkem provdání, pak nelze mluviti o tom, že by po této stránce byla v zákonodárství nějaká mezera, již by bylo třeba vyplňovati analogií po rozumu § 7 o. z. o., a není již proto přípustno, jak stížnost činí, dovolávati se jiného předpisu, kterýž učitelkám jiného druhu za obdobných okolností nárok na odbytné přiznává.
Ježto tedy st-lce uplatňovaný nárok nepřísluší, slušelo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 3441. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 951-952.