NPD documents search: Váž. tr., 13 (1931)

Čís. 4130.

Svěřitel (§ 183 tr. zák.) nemusí býti totožným s osobou k věci oprávněnou.
Nejde o zpronevěru mezi manžely podle § 463 tr. zák., nýbrž o zpronevěru podle § 183 tr. zák., prodala nebo zastavila-li manželka věci, o nichž věděla, že je manžel koupil na splátky s výhradou vlastnictví, a které jí manžel dal s příkazem, by je prodateli vrátila.
(Rozh. ze dne 8. dubna 1931, Zm II 211/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu trestního v Brně ze dne 10. března 1930, pokud jím byla obžalovaná Valerie L-ová podle § 259 čís. 3 tr. ř. zproštěna z obžaloby pro zločin zpronevěry podle § 183 tr. zák., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný, a věc vrátil soudu prvé stolice, by o ní v rozsahu zrušení znova jednal a rozhodl. — Čís. 4130 —
Důvody:
Zmateční stížnost napadá jen tu část rozsudku, jíž byla obžalovaná podle § 259 čís. 3 a 1 tr. ř. zproštěna z obžaloby pro zločin zpronevěry, spáchaný zadržením za sebou a přivlastněním si věcí patřících firmě Gustav S., dovolávajíc se číselně důvodů zmatečnosti podle § 281 čís. 9 písm. a), c) tr. ř.; stížnosti jest přiznati oprávnění. Rozhodovací důvody berou zřejmě na základě doznání obžalované — zdůrazňujíce jeho shodu s výpověďmi spoluobžalovaného Ladislava L-a a svědka Huberta M-a — za prokázáno, že manžel obžalované (Ladislav L.) koupil od firmy Gustav S. na splátky gramofon s 10 plotnami a vyssavač prachu, že věci ty nebyly ještě úplně zaplaceny, že si firma S. vyhradila vlastnické právo až do úplného zaplacení, že obžalovaná o tom věděla a obdržela od svého muže — jenž byl upomínán o placení a platiti nemohl — ony věci s příkazem, by je firmě vrátila, že však obžalovaná tomuto příkazu nevyhověla a bez vědomí manželova věci ty z části prodala, z části zastavila. Přes tato zjištění zprošťuje rozsudek obžalovanou z obžaloby z důvodů: 1. že věci nebyly firmou S. svěřeny obžalované, nýbrž jejímu manželu, jenž byl jedinou osobou, která vůbec v souzeném případě zpronevěření mohla spáchati, avšak nespáchala; 2. že za stavu věci, na němž vybudována obžaloba, nezpronevěřila obžalovaná věci firmě Gustav S., nýbrž svému manželu Ladislavu L-ovi, s nímž žila ve společné domácnosti, takže tu jde o přestupek zpronevěry v rodině, který by mohl býti podle § 463 tr. zák. a § 46, správně druhého odst. § 2 tr. ř., stíhán jen na žádost hlavy rodiny, Ladislava L., který však o to nežádal. S oběma důvody jest rozsudek v neprávu. Ustanovením § 183 tr. zák. o trestnosti zpronevěry jest ovšem chráněno vlastnické nebo jinaké, k určité (jednotlivé) věci se vztahující právo dotčeného jednotlivce (osoby k věci oprávněné) proti svémocnému, protiprávnímu nakládání s věcí tou (proti zadržení za sebou nebo přivlastnění si věci té) osobou (pachatelem), do jejíž neomezené skutečné moci se věc dostala z vůle dosavadního držitele (svěřitele) s příkazem, pokud se týče se závazkem, že naloží s věcí jen určitým způsobem jí přikázaným a zdrží se jakéhokoliv jinakého nakládání s věcí. Než ani v citovaném ustanovení, ani nikde jinde v zákoně není opory pro požadavek, by věc byla do skutečné moci pachatelovy převedena a onen příkaz pachateli dán osobou, jejíž práv k věci má býti pachatelem šetřeno, pro požadavek, že svěřitel musí býti totožným s osobou k věci oprávněnou. Pro takový požadavek není opory ani v povaze věci. Jestiť podstatou zpronevěry a důvodem její trestnosti zklamání důvěry k pachateli, že nezneužije neomezenosti skutečné moci jemu propůjčené k takovému opatření s věcí, k němuž nebyl zmocněn; tento důvod trestnosti a tím i podstata zpronevěry je tu bez rozdílu, zda byla v pachatele vkládána důvěra vylíčeného rázu samou osobou k věci oprávněnou, či osobou jinou (jiným držitelem věci), to tím spíše, ano zklamání důvěry i této, i oné osoby — zneužitím skutečné moci nad rozsah nebo mimo rozsah propůjčeného oprávnění (příkazu, závazku) — je vždy, alespoň v prvé řadě, způsobena újma osobě k věci oprávněné, nikoliv jiného svěřitele. Proto nezáleželo ani v souzené trestní věci na tom, že předměty souzeného skutku nebyly s určitým příkazem odevzdány obžalované majitelkou, nýbrž jiným držitelem věcí (manželem obžalované), takže nalézací soud použil zákona nesprávně a zatížil rozsudek důvodem zmatečnosti podle § 281 čís. 9 písm. a) tr. ř., měl-li, ač zjistil, že obžalovaná obdržela věci od svého manžela s příkazem, by je vrátila firmě S. jako její vlastnictví, z onoho důvodu za to, že nešlo ve věcech těch o věci svěřené po rozumu § 183 tr. zák., pokud se týče, že jedinou osobou, jež se mohla dopustiti zpronevěry, byl manžel obžalované, jemuž byly věci svého času svěřeny firmou S., nikoliv obžalované, jíž byly věci dodatečně svěřeny manželem.
Chrání-li předpis § 183 tr. zák. — třebaže čelí proti nešetření a nesplnění příkazu, jímž se dostala věc do skutečné moci pachatelovy — právo, najmě vlastnické právo osoby po případě různé od svěřitele, jest zpronevěra v případech, kdy svěřila pachateli věc jiná osoba než vlastník a svémocí pachatelovou bylo porušeno právo vlastnické, spáchána nikoliv na svěřiteli, nýbrž na vlastníku věci. Již proto nelze na skutek ten použíti výjimečného ustanovení § 189 tr. zák. a podřaditi jej pod trestní předpis § 463 tr. zák. o t. zv. krádežích a zpronevěrách v rodině. Nehledě k onomu důvodu jest si uvědomiti, že jedním, a to nejpodstatnějším důvodem výjimečného nakládání zákona se zpronevěrami (krádežemi) v rodině jest úvaha, že se mezi členy téže rodiny, pokud žijí ve společné domácnosti a náležejí k okruhu rodiny § 189 tr. zák. vymezenému, nečiní tak přísný rozdíl v majetku jednotlivců jako mezi osobami jinými a, že k odčinění posunů nastavších krádežemi a zpronevěrami v majetkových poměrech oněch členů rodiny stačí autorita hlavy rodiny a prostředky domácí kázně. Tato úvaha nepřichází však k místu, způsobí-li zpronevěra (krádež) škodu na majetku nikoliv členu rodiny, nýbrž osobě cizí, tedy zejména, není-li vlastníkem zpronevěřené věci člen rodiny, nýbrž osoba, jež k rodině nenáleží. Podřadil-li nalézací soud souzený skutek, ač jím byly zpronevěřeny věci, jež nebyly vlastnictvím manžela obžalované, a ač jím byla poškozena firma S., jež nebyla k obžalované v poměru předpokládaném § 189 tr. zák., pod ustanovení § 463 tr. zák., a zprostil-li v důsledku toho obžalovanou také pro nedostatek žádosti hlavy rodiny o potrestání z obžaloby podané jen veřejným obžalobcem, jde o mylný výklad zákona. Pro vylíčené zmatky bylo rozsudek, pokud jimi jest dotčen, zrušiti a uznati dále, jak se stalo, any nejsou v rozsudku zjištěny všechny skutečnosti, jež by měly býti podkladem nálezu. Neboť ve zrušeném rozsudku a v jeho důvodech nejsou vůbec úvahy o subjektivní stránce souzeného skutku, a ani po objektivní stránce není zjištěno, kolik činily kupní ceny zpronevěřených věcí, a kolik bylo na ně již zaplaceno, jaká byla jejich obecná hodnota v době zpronevěření vzhledem na případné znehodnocení jich upotřebením od doby koupě, a jak obžalovaná naložila s výtěžkem za prodaný gramofon a s penězi, za něž zastavila vyssavač.

Citace:

č. 4130. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 199-201.