Čís. 12361.

Nejde o společenství, jež by bylo lze zrušiti podle § 830 obč. zák. veřejnou dražbou, je-li dům, jenž jest na venek jediným celkem, rozdělen na několik dílů, z nichž každý se skládá z určitých fysických částí domu a každý jest zapsán jako dílčí dům v jiné knihovní vložce pro jiného vlastníka.
(Rozh. ze dne 16. února 1933, Rv I 1947/31.)
Žaloba, jíž se domáhal žalobce na žalovaném zrušení spoluvlastnictví k domu, byla zamítnuta soudy všech tří stolic. Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolatel domáhá se proti žalovanému zrušení veřejnou dražbou společného vlastnictví k domu. Nárok ten předpokládá podle § 830 obč. zák., aby dům ten byl ve společenství stran. Podle § 825 obč. zák. společenství je tu tehdy, když vlastnictví téže věci nebo jedno a totéž právo nedílně náleží několika osobám. Nerozhoduje tedy, zdali jde o fysický celek, nýbrž o jednotku a o celek ve smyslu právním, o společenství právní. Toho však v souzeném případě není. Dům, třebaže na venek jeví se jako fysický celek, není jím po stránce právní. Jest rozdělen na tři díly a), b) a c), z nichž každý skládá se z určitých fysických částí domu a každý zapsán jako dílčí dům v jiné knihovní vložce, prvé dva díly do výhradného vlastnictví žalobcova a třetí do výhradného vlastnictví žalovaného, kterýžto stav trvá již od roku 1840. Každý jednotlivý díl tvoří tedy samostatný právní celek a není tu tedy společenství po rozumu § 825 obč. zák. a není tedy možné je zrušiti. Zmíněný právní útvar jest útvarem právem uznaným, třebaže takové fysické rozdělení domu, o jaké ve sporu jde, bylo zakázáno ministerským nařízením ze dne 27. prosince 1856, čís. 1 ř. zák. z roku 1857, neboť zákaz ten týká se jen dělení budoucího, ponechávaje rozdělení do té doby provedené nedotčené. Platnost rozdělení i samostatná právní povaha jednotlivých fysických dílů existujících již před zmíněným zákazem výslovně uznána byla § 5 zákona ze dne 5. prosince 1874, čís. 92 z. zák. a §§ 1 a 2 zákona ze dne 30. března 1879, čís. 50 ř. z., podle nichž zmíněné fysické díly domů jsou samostatnými knihovními tělesy, tedy právně samostatnými předměty. Nelze ani obdobně podle § 7 obč. zák. použiti ustanovení o zrušení spoluvlastnictví, protože jde právně o výhradně vlastnictví každé ze stran. Se zřetelem na skutkový a právní stav souzeného případu, jsou vývody dovolání o derogování ustanovení § 842 obč. zák. nerozhodné a jeho vývody o neplatnosti rozdělení se zákonem nesrovnalé. Není též potřebí zabývati se vývody dovolatelovými o tom, že pozemek, na němž dům stojí, jest, i když jednotlivé díly domu by byly uznány za právně samostatné věci, ve spoluvlastnictví stran a že lze se domáhati tedy rozdělení tohoto spoluvlastnictví k pozemku, čímž by prý byla rozřešena otázka děleného vlastnictví k domu, ježto vlastnictví k domu nebo jeho jednotlivým částem jest nerozlučně spjato S vlastnictvím společné parcely. Dům tvoří přirozený celek s parcelou na něm postavenou a zákon nezná oddělené vlastnictví k pozemku a oddělené vlastnictví k domu na něm postavenému; jestliže zákon přes to jednotlivé hmotné dily domu ve případech shora uvedených uznává za právně samostatné věci, nemá otázka právního poměru stran ke stavební parcele, na níž dům stojí, pro rozhodnutí souzeného sporu a pro právní povahu a osudy dílčích domů významu.

Citace:

č. 12361. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 227-229.