NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4115.

Vyvlastnění: * Majitel vyvlastněného pozemku vyhověl předpisu § 5, odst. 5 zák. č. 45 Sb. ex 1922, začal-li ve lhůtě tam stanovené za účelem stavby odbourávati staré zdivo, na vyvlastněném pozemku se nacházející.
(Nález ze dne 15. listopadu 1924 č. 19800.)
Věc: Obecně prospěšné družstvo »Domov v H. proti zemské správě politické v Praze o vyvlastnění pozemku. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Pravoplatným rozhodnutím zsp-é v Praze z 10. srpna 1922 vyhověno bylo v postupu instančním žádosti stěžujícího si družstva za vyvlastnění části parcely č. kat.... ve V. náležející obci V. za účelem přístavby stodoly člena družstva Edvarda V., při čemž stanoveno, že vyvlastňovací výměr pozbude účinnosti, započne-li obec V. sama se stavbou v § 2 zák. z 27. ledna 1922 č. 45 Sb. uvedenou na vyvlastněném pozemku nejdéle do 10. září 1922.
Rozhodnutí toto doručeno obci V. dne 30. srpna 1922; táž usnesla se dne 2. září 1922 ve schůzi ob. zast., aby na uvedeném pozemku postavena byla obecní stodola, zadala stavbu zednickému mistru Františku J. a ten svými dělníky dne 9. září 1922 započal s bouráním staré hradební zdi na pozemku tom dosud stojící. Na zakročení stěžujícího si družstva, jež tvrdilo, že obec V. na vyvlastněném pozemku do 10. září 1922 se stavbou nezapočala, poněvadž uvedené práce bourací nelze považovati za zahájení stavby, vydala osp výměr ze 16. října 1922 tohoto znění:
»Protože konaným šetřením bylo zjištěno, že obec V. nezačla se stavbou do 10. září 1922, jest zdejší vyvlastňovací nál. z 9. června 1922 bezpodmínečně platný a bude potvrzení vykonatelnosti vydáno stavebnímu družstvu Domovu, jakmile předloží úřadu doklad o tom, že zaplatilo u okr. soudu v H. stanovenou náhradu 70 Kč.«
Z výměru tohoto odvolala se obec V.; dříve však, než odvolání to předloženo zsp-é, podalo družstvo průkaz o zaplacení náhrady za vyvlastněný pozemek, načež osp vydala další výměr z 11. listopadu 1922 tohoto znění:
»Protože zdejší vyvlastňovací nález z 9. června 1922 vešel v moc práva, odevzdává se vyvlastněná část pozemku družstvu »Domov« a to nechť pozemek převezme do držby, pakliže se dosud nestalo. K poučení obecního úřadu se podotýká, že odvolání jest dle zákona přípustno pouze proti vyvlastňovacímu nálezu, nikoli proti tvrzení právoplatnosti«.
Na to podala obec V. proti oběma posléze uvedeným výměrům imediátní odvolání na zsp-ou, jež nař. rozhodnutím, přihlížejíc k ustanovení zák. č. 35/1923, vyhověla oběma odvoláním obce, zrušila oba v odpor vzaté výměry osp-é a prohlásila, že vyvlastňovací nález z 9. června 1922, potvrzený rozhodnutím zsp-é z 10. srpna 1922, pozbývá účinnosti, ježto obec V. na vyvlastněném pozemku ve stanovené lhůtě sama počala se stavbou. — — —
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss toto: — — —
Na sporu jest jedině výklad ustanovení § 5, odst. 5 zák. č. 35/1923. resp. souhlasného s ním ustanovení zák. č. 45/1922, jehož se měl žal. úřad, vzhledem k tomu, že jde o výkon vyvlastňovacího nálezu, vydaného za platnosti tohoto zákona, správně dovolati. Kdežto totiž nař. rozhodnutí vychází z právního názoru, že vlastník vyvlastňovaného pozemku splnil podmínku v cit. zákonném předpisu uvedenou, t. j. že započal se stavbou již tehdy, jestliže v zákonné lhůtě začal bourati zdivo zbylé na pozemku tom ze starého, zde existovavšího objektu, hájí stížnost názor, že podmínce této vyhoví vlastník teprve tehdy, až začne s pracemi vyzdívacími.
130* Nss shledal správným názor hájený žal. úřadem. Každé vyvlastnění je výjimkou ze všeobecně platného a § 109 ústavní listiny zaručeného práva neomezeného individuálního vlastnictví. Dlužno tedy předpisy zákonů expropriačních v oněch směrech, kde směřují proti vlastníkovi, vykládati naprosto striktně, a nelze zejména do zákonů těch liberální interpretací vkládati taková omezení práva vlastnického, jež v nich jasně vyslovena nejsou. V daném případě jedná se o zásah do vlastnického práva majitele pozemku, nezapočne-li sám se stavbou na pozemku tom do uplynutí zákonné lhůty tříměsíční. Zákon mluví zcela všeobecně o započetí se stavbou, nepoužívá zejména výrazů »započne se zděním« nebo podobně; ježto pak pod pojmem stavba v obecném smyslu rozumějí se všechny ony práce, jichž k zřízení nové budovy jest zapotřebí a jež projevují se fysicky nějakou změnou na staveništi samém, — tedy i mezní práce i odklizování překážek stojících v cestě vlastnímu zřizování budovy (vyzdívání), dlužno míti za to, že vlastník pozemku započal se stavbou a tedy splnil shora uvedenou zákonnou podmínku, jestliže v zákonné lhůtě třebas jen začal odklízeti zdivo na projektovaném staveništi dosud stojící a bránící jemu ve zřizování budovy nové.
Že ostatně nemožno na vlastníku žádati, aby v uvedené lhůtě začal s pracemi vyzdívacími, podává se i z té úvahy, že při krátké lhůtě tříměsíční často by vůbec ani nemohl s vyzdívacími pracemi začíti, spadá-li lhůta do zimních měsíců, kdy roční pohoda může třeba po plné tři měsíce každé vyzdívání fysicky znemožniti. Že konečně výklad, který zde dán cit. zák. ustanovení, není v rozporu s účelem zákona, plyne již z toho, že zákony o stav. ruchu nesledují účel, aby určitým osobám byla opatřena levná staveniště, nýbrž aby se vůbec stavělo, a tomuto účelu vyhoví se pak právě tak, postaví-li vlastník na vyvlastňovaném pozemku budovu zákonu odpovídající, jako když jí vystaví vyvlastnitel.
Dovolává-li se stížnost k obhájení svého názoru § 11 prov. nař. k zák. o stav. ruchu, při čemž zřejmě má na mysli vl. nař. č. 191/1921 — dlužno na to poukázati, že zde nevykládá se pojem »započetí se stavbou« ve smyslu § 5 shora cit. zákonů, nýbrž pojem »zahájení stavby« ve smyslu VI. a VII. hlavy zák. o stav. ruchu z r. 1921, kde v určité lhůtě má zahájiti stavbu ten, jenž uchází se o státní podporu, kde tedy osoba, jež stavbu má zahájiti, stojí v docela jiném poměru k zákonnému ustanovení; osobě takové dostává se zde zvláštní výhody, kdežto v přítomném případě zasahá se do jejích práv.
Z těchto důvodů jeví se tedy stížnost bezdůvodnou a slušelo ji zamítnouti.

Citace:

č. 4115. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 790-792.