Čís. 1609.

Zaměstnavatel nesmí přepínati zaměstnancovy síly přemírou práce ani co se týče jejího množství ani co se týče jejího trvání. Z porušení této povinnosti zaměstnavatelem vzchází zaměstnanci nejen nárok na bezodkladné rozvázání pracovního poměru, nýbrž i s uchováním tohoto poměru nárok na náhradu škody, leč by zaměstnavatel dokázal, že mu splnění oné povinnosti bylo bez jeho viny znemožněno.
(Rozh. ze dne 4. dubna 1922, Rv II 116/22.)
Žalobce byl zaměstnán u žalovaného jako lesní orgán, bylo ho však dle tvrzení žaloby používáno ke službě i v jiných revírech, než pro který byl zřízen, a i jinak byl prací přemáhán, takže z toho nebezpečně onemocněl a musel se podrobiti operaci. Žalobu o náhradu škody oba nižší soudy zamítly, neshledavše na straně zaměstnavatelově viny na žalobcově onemocnění.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudu a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Všecky tři uplatňované dovolací důvody (čís. 2, 3 a 4 § 503 c. ř. s.) jsou dány. Předem nesprávné právní posouzení, ačkoli toto ne zrovna v tom smyslu, jak dovolání uplatňuje, že totiž zaměstnavatel dle zákona ručí zaměstnanci za škodu vzniklou prací v jeho podniku vždy, bez ohledu na to, zdali zaměstnavateli nějaké zavinění přičítati lze čili nic, tedy i beze všeho zavinění. Právem táže se odpůrce, kde jsou předpisy zákona, jež dovolání uvésti ovšem opomenulo. T. zv. ručení za výsledek, na něž dovolání patrně myslí, platí dle našeho práva posud jen tam, kde je zákon výslovně uznal: kde takové normy není, nastává dle všeobecného předpisu § 1295 obč. zák. jen ručení za zaviněnou škodu. Jde tedy nejprv o to, tvrdil-li žalobce zavinění žalovaného a jaké. Strany sice nejsou povinny, uváděti předpisy zákona; o něž se jejich nárok opírá, jim stačí, uvedou-li skutkovpu povahu nárok zakládající, avšak soud má dle § 417 odstavec druhý c. ř. s. ve znění zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n. (čl. IV. 3 c) udati, dle kterých zákonných ustanovení věc posuzoval a výrok učinil. To nižší stolice opomenuly a z vývodů jejich, v nichž vůbec žádného právního předpisu necitují, je zřejmo, že věc neposuzovaly s hlediska onoho předpisu, který jedině tu přiléhá. Jest to předpis § 1157 obč. zák. ve znění III. novely. Aby jej bylo lze dobře pojmouti, dlužno uvésti napřed jeho nejstaršího předchůdce, jímž jest § 74 živn. ř., který stanoví, že zaměstnavatel jest povinen, na své útraty učiniti a udržovati zařízení ohledně pracovních místností, strojů a nářadí k ochraně života a zdraví dělníků potřebná. Podobně § 18 zák. o obch. pom. § 1157 obč. zák. toto ustanovení rozšířil tak, že zaměstnavateli uložil předem ještě povinnost také služební výkony tak upraviti, aby život a zdraví zaměstnance, pokud to dle povahy služby možno, chráněno bylo, a dodává ovšem i povinnost § 74 živn. ř. (§ 18 zák. o obch. pom.), také místnosti a nářadí na své útraty tak zaříditi, jak k ochraně té žádoucno. K tomu přistupuje odstavec druhý, který nařizuje, že zaměstnavatel má zaměstnanci dopřáti také zotavení potřebného se zřetelem na zdraví, že nemá síly jeho tak přepínati, by tím újmu na zdraví trpěl. Tento předpis dán jest sice jen pro případ, že zaměstnanec přijat byl do domácnosti zaměstnavatelovy, nicméně slouží i k výkladu předpisu odstavce prvého, v jehož všeobecné normě, služební výkony tak upraviti, by zdraví zaměstnancovo chráněno bylo, jest již obsažen, takže tam povinnost, jím ustanovená, dopřáti zaměstnanci zotavení, ku zdraví potřebného, nemusila býti zvláště vyzvednuta. Z toho jde, že intence zákona je, že zaměstnavatel nesmí přepínati síly zaměstnancovy přemírou práce ani co se týče jejího množství ani co se týče času. Tento předpis § 1157 obč. zák. platí dle § 153, odstavec druhý třetí novely i pro všechny služební poměry v odstavci prvém téhož § 153 uvedené, pro něž dány jsou zvláštní předpisy, není-li v nich téhož ustanovení. Zákon vyhovuje tu modernímu požadavku vydatné sociální ochrany zaměstnance jako hospodářsky slabšího proti zaměstnavateli jako hospodářsky silnějšímu, a sesiluje ochranu, staršími předpisy v míře jen nedostatečně poskytovanou. Tuto povinnost zaměstnatel nemůže žádným způsobem se sebe svaliti nebo na jiného přesunouti, to tím méně, když §em 1164 obč. zák. ve znění III. novely, nyní ve znění zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 155 sb. z. a n. (§ 2) jest prohlášena za právo tak nutící, že ani smlouvou stran nemůže býti vyloučena neb omezena. Jest jen otázka, jaké následky má její porušení. Předem jest ovšem jisto, že porušení její tvoří pro zaměstnance důležitý důvod, pro nějž může bez výpovědi ze služby vystoupiti (§ 1162 obč. zák. n. zn.), jak jest to v § 31 čís. 3 zákona o úř. statk. jakož i v § 26 čís. 3 zák. o obch. pom. tak i některých jiných v § 153, odstavec prvý i třetí novely citovaných zákonech) výslovně ustanoveno. Avšak tím není věc vyřízena. Kdyby zaměstnanec měl jen toto právo, nebylo by to pro něho dostatečnou sociální ochranou, neboť z pravidla nemůže, jsa ve své a své rodiny existenci jen na svůj služební příjem odkázán a po případě jiného místa ani nemaje, službu jen tak zhola opustiti, nýbrž jest ve své hospodářské malomoci nucen ve službě setrvati a zdraví své nebezpečí vydávati. Nelze tedy žalobce jen tak zhola odkázati, jak činí žalovaný, že mu bylo volno, kdykoli službu opustiti, zdálo-li se mu, že je proň spojena s újmou na zdraví. Toto příkré stanovisko odporuje sociální tendenci všech novějších zákonů o služebních poměrech, v nichž jest překonáno a humánnějšími názory novější doby předstiženo. Následky porušení zaměstnatelovy povinnosti jsou tedy dále tytéž, jako následky porušení každé jiné zákonné neb smluvní povinnosti (§ 1295 obč. zák.): závazek k náhradě škody. Tento následek nepotřeboval zákon zvláště vytýkati, protože jest všeobecnou zásadou občanského práva, která nejen specielními zákony o různých druzích služebních poměrů z platnosti pro ně vyjmuta nebyla, nýbrž poukazem zákonů těch na občanský zákonník jako podpůrný pramen práva k vyplnění jejich mezer (§ 42 zák. o obch. pom., § 38 zák. o úř. statk.) zřetelně v platnosti zachována byla. § 1157 obč. zák. nalézaje se sám v občanském zákoně, neměl ale potřebí, teprv na něj odkazovati. Vskutku také motivy k § 1157 (materialie str. 346, 347) samy tak na to nazírají, že nárok na náhradu škody z »kulposního zanedbání« správně řečeno ze zanedbání, neboť toto je vždy kulposní — čili kulposního opomenutí rozumí se sám sebou, a poukazují na průvodní břímě zaměstnavatele dle § 1298 obč. zák. stihající t. j. že on by musil dokázati, že mu splnění této zákonem mu uložené smluvní povinnosti bez jeho viny znemožněno bylo. Každé porušení zákonné povinnosti, čelící k tělesné ochraně zaměstnance nebo jiných osob, nebo-li zanedbání t. zv. zákonných opatrností či opatření, vedle nichž se stejnou platností uznává zákon ještě t. zv. opatrnosti či opatření věci přiměřená (sachgemäße Vorsichten nebo Vorkehrungen § 170 lit. a), 171, 172 hor. zák., § 2 zák. o silostrojích, § 335, 336 lit. b) a g) tr. zák. a j.) jest tedy — vyhrazujíc zaměstnavateli exkulpaci dle § 1298 obč. zák., zaviněním a to hrubým. Že hrubým, to vyplývá nejen z toho, že buď jest porušení to vědomé, totiž zaměstnatel svou zákonnou povinnost skutečně zná a přec jí zadost neučiní, nebo sice nevědomé, když totiž jí nezná, ale tato neznalost musí vždy považována býti za chybu hrubou, protože se o povinnostech svého oboru poučiti měl, avšak toho neučinil, což je zajisté rovněž bezstarostnost nápadná, kterou zákon právě jako hrubou vinu klasifikuje (§§ 1324, 1331 obč. zák.). Ale je na to v zákoně také přímý doklad, Hrubým zaviněním § 45 zák. o úraz. poj. dělníků jest dle motivů (Gelier 1897 str. 127) zejména zanedbání zákonných opatrností. Takovou ale jest i opatrnost § 1157 obč. zák. t. j. úprava či opatření tam vyžadované. Následky zavinění a hrubého zavinění t. j. v jaké míře náhrada škody z něho vzniklé přísluší, udány jsou v § 1324 (1323) obč. zák. Jde tedy o to, zdali žalobce žalovaného viní, že neupravil služební výkony jeho tak, aby zdraví jeho při nich újmu netrpělo. Viní. Ovšem ne citací § 1157 obč. zák., ale skutkovou povahou, kterou v žalobě líčí a na níž nárok svůj zakládá. Praví, že výslovně bylo ujednáno, že bude konati obchůzky jenom v Oboře (svědek K. potvrdil, že mu tuto práci přikázal, a neudal, že mu přikázal i jinou), že však byl vysílán na službu i do ostatních sousedních revírů, najmě do B., a že mu vedle těchto služeb byly přikazovány i práce nádenické jako odhazování sněhu a j., a že práce jeho následkem toho trvala 12 až 14 hodin denně, že si na přetěžování pracemi stěžoval nadřízenému svému, ale že byl odbyt, že není náhradních sil, že když následkem namáhavé práce a přepínání sil v březnu 1918 onemocněl, žádal, aby po dobu nemoci nebyl na službu vysílán, ale byl opět poukázán, aby jen práci konal, a to že se opakovalo, dokonce pod vyhrůžkou, že bude z místa propuštěn, i tehdy, když neduh už propukl a lékařsky byl konstatován. Jest tedy třeba zjistiti, jaké práce byly mu ukládány, v jakém množství a s jak dlouhou pracovní dobou za den, aby se posouditi mohlo, což bude případně věcí znalce, zda služební jeho výkony upraveny byly tak, aby zdraví jeho co možno bylo chráněno. Ovšem že přihlížeti při tom bude, že míra a druh práce pro osobu již ochořelou je jiná než pro osobu zdravou. Avšak nižší stolice neprovedly všech důkazů, jež žalobce o svém tvrzení nabídl, nýbrž ze svědků slyšely jen ty tři z nich, jež i žalovaný o opaku nabízel, ostatní pominuly, a už v tom je neúplnost řízení. Zejména však nezjistily, zda a jak žalobce ochořel a musil-li práci konati i za své choroby a v které míře, a jaké to mělo následky na jeho zdravotní stav. Nebyli, ač žalobce to navrhoval, slyšeni ani lékaři, kteří ho ošetřovali, ani zpráva od nemocnice nevyžádána, načež by se po provedení všech ostatních důkazů teprv ukázalo, je-li třeba důkazu znalci a jakými. Ovšem nárok na náhradu škody předpokládá, že mezi zaviněním a škodou, zde konkrétně řečeno mezi službou žalobci dle jeho tvrzení proti předpisu § 1157 obč. zák. ukládanou a jeho onemocněním pokud se týče zhoršením nemoci je příčinná souvislost. Tu rozsudek odvolacího soudu trpí vskutku vytýkaným odporem se spisy, praví-li, že souvislost ta v první stolici žalobcem tvrzena nebyla. Vždyť žalobce v žalobě výslovně praví, že onemocněl následkem namahavé práce, ostatně prý nad smlouvu mu ukládané, a následkem přepínání sil, dále že musil pracovati i s neduhem a nebyla mu dána možnost úplně se vyléčiti, a že se tím následky neduhu zhoršily až k částečné ztrátě sluchu. Důkaz znalci lékaři o této příčinné souvislosti nabídnutý rovněž nebyl proveden, v čemž je další neúplnost řízení. Doložiti dlužno, že prvý soud přijal za prokázáno tvrzení, že žalobce přijat byl do služby jako výpomocná síla s denním platem (»nádeník«), a že mu lesní K. přikázal službu jako hlídači, kdežto žalobce sám tvrdí, že nastoupil jako provisorní lesní příručí, že však odvolací soud se o tom přesně nevyjádřil. Nicméně v tomto případě je tato různost stanovisek obou stran bez významu, protože, byl-li žalobce ve službě jako dělník, má místo § 1157 obč. zák., byl-li však v ní jako lesní příručí, pak má místo § 17 zák. o statk. úř. ze dne 13. ledna 1914, čís. 9 ř. zák. (§ 1), jenž obsahuje týž předpis, že zaměstnavatel má se, i co se týče úpravy práce, postarati o to, aby zdraví zaměstnance bylo co možno chráněno. Ostatně nerozhoduje jméno, nýbrž obsah prací, k nimž byl zaměstnanec najat, nebo které mu fakticky byly přikazovány.

Citace:

č. 1609. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 370-374.