Č. 4193.
Pozemková reforma: § 20 zák. přídělového dává vlastníku zabrané půdy právní nárok na propuštění ze záboru půdy přes meze dané § 11 zák. záb.
(Nález ze dne 3. prosince 1924 č. 21555).
Prejudikatura: Boh. 2025 a 3966 adm.
Věc: František C. ve F. proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze o ponechání nemovitostí dle § 20 přídělového zákona.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: Dvěma podáními z 24. října 1922 žádal st-1, aby mu byly propuštěny ze záboru dle § 20 zák. z 30. ledna 1920 č. 81 Sb. zámky L. a G. s příslušnými budovami a řadou nemovitostí, podrobně uvedených, jež by sloužily k udržováni památek těch.
Výměrem z 8. dubna 1924 zamítl žal. úřad obě žádosti jako v zákoně neodůvodněné proto, že dle § 20 příd. zák. nelze propustiti nemovitosti ze záboru vůbec.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss takto:
Dle § 20 zák. z 30. ledna 1920 č. 81 Sb. může stpú za předpokladů tam uvedených svoliti k tomu, aby byly určité plochy vlastníku ponechány vedle výměry půdy, která podle § 11 zák. z 16. dubna 1919 č. 215 Sb. může mu býti propuštěna ze záboru.
Citace tohoto § 11 záb. zák. v této souvislosti ,(vedle výměry) v § 20 příd. zák. nenechává v pochybnosti, že přídělový zák. v § 20 nerozeznává mezi pojmy »ponechati vedle výměry § 11 záb. zák.« a »propustiti ze záboru«, nýbrž že uchýliv se od principu, vysloveného v § 11 záb. zák., že možno propustiti vlastníku ze záboru jen výměru tam uvedenou, učinil ustanovením tím doplněk nároku vlastníkova dle § 11 záb. zák., a že tudíž zákon nikterak nebrání, aby stpú za splnění všech předpokladů § 20 příd. zák. (srovnej nál. Boh. 2025 adm.) nemovitosti ty vlastníku vedle výměry § 11 záb. zák. ze záboru nepropustil.
Právnímu názoru tomu odpovídají i motivy zákonodárcovy (srovnej zprávu výboru pro pozemkovou reformu k osnově zák. příd. tisk 2238/22), jež zdůrazňují, že bylo dlužno v § 20 příd. zák. přihlížeti k zájmům krajinných krás, a že proto stpú bude moci vlastníku propustiti ze záboru takové nemovitosti ochraně jeho svěřené, aniž by byly započítány do výměry dle § 11 záb. zák.
Z okolnosti, že příd. zákon jest oním záKonem, jejž připověděl § 10 zák. záb., nelze nijak vyvozovati, že by zákon ten nemohl obsahovati ustanovení, jež by vybočovala z mezí zásad zák. záb. Zák. přídělový, jako zákony jiné, jest nadán derogující mocí proti zákonům starším, tedy i proti zák záborovému. Obava pak, že by dle § 20 příd. zák. mohly býti propuštěny nemovitosti o výměrách značných, názoru tohoto soudu nevyvrací, neboť § 20 příd. zák. neklade váhy na výměru, nýbrž na určité vlastnosti nemovitostí reklamovaných.
Hledá-li žal. úřad opory pro svůj názor v ustanovení § 11 zák. z 11. června 1919 č. 330 Sb. a § 75 odst. 3 zák. z 13. července 1922 č. 220 Sb. pak třeba připomenouti, že ustanovení ta, pokud dotýkají se nároku dle § 11 zák. záb., platí v plné míře i o propuštění půdy ze záboru dle § 20 příd. zák., jako doplňku nároku dle § 11 zák. záb. Také ze slov § 7 cit. zák. č. 220/22 »nemovitostí vlastníku ponechaných«, nelze vy\ozovati, že jimi zákon rozuměl jedině nemovitosti dle § 20 příd. zák. vlastníku »ponechané«, ježto i tu jde o všechny ony nemovitosti, ohledně nichž stpú, vyhověv žádosti vlastníkově, od zamýšleného převzetí upustil.
Ani další důvod, jejž žal. úřad pro názor svůj uvádí, že totiž § 20 příd. zák. neobsahuje sankcí pro nesplnění podmínek, dle tohoto zákonného ustanovení vlastníku uložených, a že by propuštěním ze záboru odňata byla stpú vůbec možnost, aby vlastníka k plnění podmínek přinutil, neobstojí již proto, že zákon nevylučuje, aby i takové sankce byly předmětem podmínek pro propuštění ze záboru dle § 20 příd. zák. Vycházel-li tedy žal. úřad z nesprávného názoru, že zákon nedopouští, aby i nemovitosti dle § 20 příd. zák. byly ze záboru propuštěny, a odmítl-li z tohoto důvodu o st-lově žádosti jednati, pak toto jeho rozhodnutí odporuje zákonu.