NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Čís. 15964.

Přípustnost exekuce zabavením pohledávky příslušící povinnému proti Národní bance československé (devisové oddělení) z důvodu, že poddlužník složil v cizině pro povinného peníze, které mají býti povinnému vyplaceny Národní bankou československou, bez zřetele na to, zda je pohledávka likvidní. Otázku přípustnosti exekuce jest posouditi podle § 66 zák. č. 347/20 Sb. z. a n.; ustanovení čl. XVIII. zák. č. 102/25 Sb. z. a n. ani dvor. dekretu č. 291/1838 Sb. z. s. nelze užíti.
Devisové předpisy nevylučují zásadně zabavení pohledávky, mají však význam, až bude na základě exekuce požadováno zaplacení.
(Rozh. ze dne 24. března 1937, R I 81/37.) Soud prvé stolice povolil k vydobytí vykonatelné pohledávky vymáhajícího věřitele exekuci zabavením a přikázáním k vybrání pohledávání, příslušícího prý povinné firmě proti poddlužnici Národní bance československé v Praze, devisové oddělení, a proti bance K. v T. z toho důvodu, že firma Bratří H. v B. složila pro povinnou firmu na jméno Antonína S. v T. částku R. M. 625,91, která má býti Národní bankou československou v Praze, devisové oddělení, vyplacena povinné firmě buď přímo, nebo prostřednictvím banky K. v T., nebo firmy Antonín S. v T. Rekursní soud zamítl exekuční návrh, pokud se týkal Národní banky československé v Praze. Důvody: Právem upozorňuje stěžovatelka na ustanovení § 66 zák. o akciové bance cedulové č. 347/1920 Sb. z. a n., podle něhož se musí obrátiti na příslušný soud každý, kdo chce nabýti zástavních nebo exekučních práv, neb obstávky na penězích a cenných papírech, ležících u banky, nebo na pohledávkách k vybrání schopných. Z dotčeného předpisu plyne, že vůči Národní bance československé jako poddlužnici může býti vedena exekuce pouze na pohledávky již likvidní, t. j. k vybrání schopné. Kromě toho správně poukazuje poddlužnice ve svůj prospěch i na předpis dvorského dekretu č. 291/1838 Sb. z. s., ponechaného v platnosti čl. IX, č. 5 uvoz. zák. k ex. ř., podle kterého lze soudně zabaviti pohledávku toliko likvidní a veřejnou pokladnou k výplatě již poukázanou. Z tvrzení vymáhající strany není však patrné, že by šlo o likvidní pohledávku, a proto měl prvý soud zamítnouti exekuční návrh pro nedostatek náležitostí § 54, č. 3 ex. ř.
Nejvyšší soud obnovil usnesení soudu prvé stolice.
Důvody:
Přípustnost návrhu na povolení exekuce na pohledávku dlužníkovu proti Národní bance československé jest posouditi podle § 66 zákona ze dne 14. dubna 1920, č. 347 Sb. z. a n., který nebyl změněn zákonem č. 25/1934 Sb. z. a n. Řečený předpis stanoví, že má se obrátiti na příslušný soud, chce-li kdo nabýti zástavních neb exekučních práv, anebo práva obstávky na penězích a cenných papírech, ležících u banky, nebo na pohledávkách vybrání schopných. V zásadě není tedy nepřípustná exekuce na pohledávku příslušící dlužníkovi proti bance, jde-li o pohledávku k vybrání schopnou. Rekursní soud míní, že pohledávkou takovou může býti jenom pohledávka již likvidní, protože jenom takovou pohledávku považuje za schopnou k vybrání. Tento výklad je však příliš úzký a nehoví ani vlastnímu smyslu a vyslovenému účelu uvedeného zákonného předpisu. Především jest poukázati na to, že doslov § 66 řečeného zákona v podstatě shoduje s předpisem čl. 97 zákona č. 66/1878 ř. z., jenž nebyl změněn pozdějším zákonem č. 51/1887 ř. z. V tomto předpisu se upravuje, jak má býti vedena exekuce na pohledávky, které mají býti u banky vybrány, doslovně »bei derselben einzuhebende Forderungen«. Z důvodových zpráv uveřejněných k zákonu č. 347/20 Sb. z. a n., jež nemají zvláštní poznámky k § 66, nelze usou- diti, že by byla měla býti příslušná materie v příčině Československé národní banky upravena jinak, než jako tomu bylo u banky rakouskouherské. Z čl. XVIII. zákona č. 102/1925 Sb. z. a n., na něž poukázala stěžovatelka, lze souditi, že výhody Československé národní banky neměly býti větší než ty, jichž požívala bývalá banka rakouskouherská nebo bankovní úřad, nýbrž že má míti tytéž výhody, pokud se nepříčí ani bankovnímu zákonu původnímu, t. j. č. 347/20 Sb. z. a n., ani zákonu č. 102/1925 Sb. z. a n., který co do znění § 66 zákona č. 347/20 rovněž nezavedl žádné změny. Vlastní smysl a účel § 66 jest i v oné části — pohledávky k vybrání schopné — vyložiti podle celého obsahu uvedeného místa zákona. Tu vysvitne, že se jak tam, tak i v čl. 97 zákona č. 66/1878 ř. z. kladl důraz na to, že musí býti zakročeno u příslušného soudu, že exekucí nesmějí býti dotčena práva bank, že banky jsou oprávněny dotčenou část pohledávky uložiti u soudu na útraty vlastníkovy nebo věřitelovy a že se mají bankám dostati také další výhody obsažené v odst. 2 a 3, o které v souzeném případě neběží. Ukáže se potom, že k vybrání jsou schopné nebo vybrány býti mohou ovšem jenom takové pohledávky, u nichž nejsou dotčena uvedená již práva banky. Nelze však předpis ten vykládati a omeziti tak, že by se exekuce dopouštěla jenom na pohledávky likvidní. Povolením exekuce nemohou býti dotčena práva banky zaručená v § 66 l. c. a nenáleží zatím ani soudu exekučnímu zkoumati, pokud by se snad exekuce, o jejíž povolení se žádá, mohla dotknouti takových práv zákonem uznaných. Není třeba zatím řešiti ani otázku, jakou cestu bude voliti vymáhajícímu věřiteli, až mu bude pohledávka přikázána k vybrání. Jakkoli může býti exekucí zasažena jen pohledávka v době zabavení již existentní a ještě trvající, nemusí vymáhající věřitel dokazovati v exekučním návrhu pravotvorné skutečnosti, a ani soud při povolení exekuce nemůže zkoumati, zda tvrzená pohledávka vznikla a zda povinné straně přísluší, ani zda je splatná, anebo zda je schopná k vybrání. To všecko se ponechává obraně poddlužníkově. Nestačí tedy, dovozuje-li poddlužnice nepřípustnost exekuce z výkladu, že musí jíti o pohledávku likvidní. Protože pak exekuce na pohledávky proti bance je upravena v §§ 66 zákona č. 347/1920 Sb. z. a n., t. j. zvláštním předpisem, nelze sáhnouti ani k ustanovení čl. XVIII. zákona č. 102/1925 Sb. z. a n., a ovšem ani k dvorskému dekretu č. 291/1838 Sb. z. s., jak míní rekursní soud, nehledíc ani na to, že Národní banku nelze uznati za veřejnou pokladnu ve smyslu řečeného dekretu, třebas byla pověřena také funkcemi veřejnoprávní povahy. Ani devisové předpisy nevylučují v zásadě exekuci na pohledávky, neboť i podle nich jest banka zprostředkovatelkou výplat pro československé věřitele, jimž na základě tohoto poměru mohou vzejíti proti bance pohledávky. Ony předpisy nebudou bez významu pro banku, až bude na ní zaplacení požadováno na základě exekuce, protože ani zabavením, ani přikázáním k vybrání se vymáhajícímu věřiteli nedostává více práva, nežli kolik příslušelo dlužníku jako věřiteli banky. Nemá zde býti řešena zatím ani otázka, zda povinné firmě již vznikla pohledávka, jež má býti zabavena, nebo kdy ona pohledávka vzniká, a pokud je k tomu snad potřebné, aby již byly u banky též hotovosti, z nichž má jako zprostřed- kovatelka platů uspokojiti tuzemské věřitele. Uvedené skutkové a právní otázky nemohou býti řešeny v exekučním řízení, tím méně v řízení rekursním. Zásadně nebrání povolení exekuce ani to, že se exekuce vede na pohledávku z důvodu složení, jež se podle exekučního návrhu stalo »pro povinnou stranu na jméno A. S. v T.«. K takovému složení může zásadně dojíti, aniž u banky vzniknou se zřetelem k poměrům konkrétního případu pochybnosti o tom, kdo je pravým věřitelem. Nelze jí ovšem ukládati, aby řešila právní poměr mezi oněmi osobami, nemá-li k tomu spolehlivého podkladu. V takovém případě nebude ani povolení exekuce samo o sobě dostatečnou legitimací pro vymáhajícího věřitele, jmenovitě kdyby opravdu šlo o pohledávku, která nepatří povinnému, nýbrž S.; mimoto zůstává bance vždy na vůli, aby příslušnou částku složila u soudu, k čemuž jí dává oprávnění také § 66 zákona č. 347/1920 Sb. z. a n. K námitce stěžovatelově, že by provedení soudního zabavení nebo soudní obstávky u ní nebylo možné pro technické překážky, nelze přihlédnouti, protože v té příčině neposkytuje jí zákon více práv než kterémukoli jinému peněžnímu ústavu a nebyly to ony technické potíže, jež vedly k výsadám zaručeným bance v uvedeném již § 66.

Citace:

Čís. 15964.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 397-400.