NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 3377.

Nutným předpokladem pro použití čtvrtého odstavce §u 222 ex. ř.
jest návrh oprávněného účastníka, učiněný před vydáním rozvrhového
usnesení exekučním soudcem.
Zákonná domněnka druhého odstavce §u 171 ex. ř. neplatí při pohledávkách simultánních.
(Rozh. ze dne 9. ledna 1924, R I 1100/23.)
V exekuční věci fy Bohuš R. proti Josefu P-ovi vydražil Bohuš R.
polovici nemovitosti, náležejících Josefu P-ovi za 35 000 Kč. Soud
prvé stolice rozvrhl nejvyšší podání tak, že přiznal k hotovému
zaplacení: eráru na daních 1 983 Kč 20 h, spořitelně ve V. 2 354 Kč 70 h,
manželům T-ovým 20 748 Kč 44 h, zbytek pak vymáhajícímu věřiteli
na jeho pohledávku 38 558 Kč. Rekursní soud k rekursu vymáhajícího věřitele napadené usnesení potvrdil. Důvody: Návrh stěžovatelky, by ve smyslu §u 222 ex. ř. přikázány byly pro ni nároky náhradní na druhé neprodané polovici realit, zapsané pro Marii P-ovou,
v pořadí pohledávek spořitelny ve V. a manželů T-ových, třebas o sobě
byl důvodný, musel zůstati při rozvrhu mimo úvahu, poněvadž stěžovatelka ani v písemné přihlášce, ani do konce rozvrhového roku, ač
byla při něm zastoupena, neučinila návrhu na přikázání její neuhrazené
pohledávky podle §u 222 odstavec čtvrtý ex. ř. Ze srovnání předpisu
třetího a čtvrtého odstavce §u 222 ex. ř., zvláště ze slov odstavce čtvrtého »počítání náhrady« a slov odstavce třetího »mohou žádati«
plyne, že nezbytným předpokladem použití předpisu odstavce čtvrtého
jest, aby oprávněným účastníkem bylo o to žádáno, tudíž aby předcházel návrh, jenž dle obsahu spisů exekučních se nestal. Pokud jde o přikázání pohledávky manželů T-ových k hotovému zaplacení, má § 223 ex. ř., jehož stěžovatelka se dovolává, na zřeteli jen pohledávky, jež neváznou simultánně, jak plyne ze slov úvodních »Všechny jiné,« kdežto pohledávky simultánně váznoucí, o jakou se v tomto případě jedná, dle ustanovení §u 222 odstavec prvý ex. ř. zapraveny býti musejí z podstaty rozdělované hotovým placením. Předpis ten nemá arci absolutní
závaznosti a lze i při simultánně váznoucích pohledávkách připustiti
placení převzetím, ale to předpokládá, by tu byla a zřetelně prohlášením dána byla na jevo vůle stran, k tomu se nesoucí. Zejména stačilo
by v tom směru, kdyby dražební podmínky obsahovaly aspoň doložku,
»že všechny pohledávky mají býti vydražitelem převzaty, pokud jich zaplacení hotově věřitel nepožaduje.« (Srovnej Neumann, ex. kom. 1910, str. 642.) Prohlášení v tom směru, že by se převzetím spokojili,
manželé T-ovi neučinili a podmínky dražební, které v odstavci třetím
uvádějí, které závady má vydražitel převzíti beze srážky a pokud převzíti má břemena ostatní, totiž budou-li kryty z podstaty, v odstavci
pátém pak řeší otázku, jak a kdy splatiti je nejvyšší podání, neobsahují
doložky shora naznačené, jež by převzetí všech pohledávek, jichž hotové placení nežádáno, všeobecně vyjadřovala.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Firma Bohuš R. stěžuje si do usnesení rekursního soudu 1. proto,
poněvadž její náhradní nároky nebyly přikázány podle §u 222 ex. ř. na neprodanou, Marii P-ové knihovně připsanou polovici nemovitosti, 2. proto, poněvadž pohledávka manželů T-ových byla přikázána k hotovému zaplacení a nikoli ku převzetí vydražitelem. Dovolací rekurs jest v obou směrech nedůvodný, což vysvítá z této úvahy: K čís. 1. Ze souvislosti ustanovení třetího a čtvrtého odstavce §u 222 ex. ř., zvláště ze slov posledního odstavce: »vypočítání náhrady, náležející zadnějším
oprávněným« a ze slov třetího odstavce: »mohou žádati,« vysvítá, že
nutným předpokladem pro použití předpisu čtvrtého odstavce o přikázání náhradních nároků zadnějšího věřitele na neprodané nemovitosti
nebo částky nemovitostí jest žádost, tedy návrh oprávněného účastníka.
Firma Bohuš R. měla tedy dotyčný návrh učiniti, chtěla-li, by soud použil uvedeného právě zákonného předpisu a přikázal její náhradní nároky na neprodanou polovici nemovitosti. Nerozhodno jest, že při rozvrhovém roku nebylo jednáno o tom, zda přednější pohledávky spořitelny ve V. a manželů T-ových mají býti z trhové ceny a z rozvrhové
podstaty přikázány úplně či jen poměrnou částkou. Rovněž jest v tomto
řízení nedůležito, zda Marie P-ová, knihovní majitelka neprodané polovice nemovitosti, bude obohacena tím, že dotyčný její knihovní dluh
pomine. Otázku, zda toto obohacení bude nedůvodné, nelze zde řešiti.
Návrh na přikázání náhradních nároků podle čtvrtého odstavce §u 222 ex. ř. firma Bohuš R. měla učiniti před vydáním rozvrhového usnesení exekučním soudcem. To plyne nejen ze způsobu, jímž upraven jest v exekučním řádu rozvrh trhové ceny, a zvláště z poslední věty §u 211
ex., ale také z druhého odstavce §u 229 ex. ř. Firma Bohuš R. neučinila takového návrhu před vydáním rozvrhového usnesení ani písemnou přihláškou, ani ústně při rozvrhovém roku, nýbrž teprve v rekursu, tedy pozdě. Proto nemohlo jejímu dovolacímu rekursu v této příčině býti vyhověno. K čís. 2. Rekursní soud správně uvedl a náležitě odůvodnil, že zde nelze použiti předpisu §u 223, nýbrž prvního odstavce §u 222
ex. ř. To plyne zřejmě také z druhého odstavce §u 171 ex. ř. Manželům
T-ovým ovšem podle doručenek, nacházejících se při spisech prvého
soudu, dražební vyhláška ze dne 2. července 1923 byla doručena spolu
s vyzváním podle exekučního vzorce čís. 142, tedy s vyzváním, obsaženým v druhém odstavci §u 171 ex. ř., ale — nehledě k tomu, že podle spisů exekuční soudce neučinil o tom usnesení, ani toho nenařídil, a že nelze seznati ze spisů, že by byl ono vyzvání podepsal, — vyzvání ono odporuje velícímu zákonnému ustanovení §§ 171 a 222 ex. ř. o přikázání simultánních pohledávek k hotovému zaplacení, pročež nemůže míti a nemá právního účinku a manželé T-ovi nebyli povinni ho dbáti a okolnost, že se nevyjádřili výslovně, že žádají zapravení své pohledávky hotovým zaplacením, nemůže vésti k zákonné domněnce opaku, kterážto domněnka podle druhého odstavce §u 171 ex. ř. neplatí pro
pohledávky simultánní. Pohledávka manželů T-ových byla tudíž právem přikázána k hotovému zaplacení.

Citace:

č. 3377. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 52-54.