NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 1

Č. 7300.

Samospráva okresní. — Zaměstnanci veřejní. — Řízení správní:* Vyměřujíc svému zaměstnanci výslužné, nemůže osk podle § 19 zák. č. 394/22 měniti úpravu aktivních požitků, tvořících základnu pro vyměření výslužného, byly-li akt. požitky již s hlediska cit. § 19 pravoplatně stanoveny.
(Nález ze dne 25. května 1928 č. 9799).
Věc: Viktor T. v N. M. (adv. Dr. Vlad. Říha z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúč. samospr. okres N.-M.-ský adv. Dr. Jos. Choc z Prahy) stran pensijních požitků.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost. Důvody: St-l byl od 1. ledna 1896 do 30. prosince 1912 v prov. službě u okresu n-ského a byl pak dekretem okr. výboru z 2. ledna 1913 jmenován definitivním od 1. ledna 1913 a vyměřeny mu požitky dle zák. z 3. října 1907 č. 63 z. z. — Výměrem ze 4. března 1918 byla mu započtena 3 vál. léta dvojnásob do pense a usnesením ze 13. listopadu 1919 byly mu požitky upraveny dle zák. čís. 444/1919 a sice přiznáno mu základní služné dle 10. třídy 1. stupně systému stát. zaměstnanců v částce 3708 Kč.
St-li byl pak vydán dekret ze 3. dubna 1923 tohoto znění: »Osk v N. M. pojednala o předpisu § 19 zák. č. 394/22 a stanovila Vám se zřetelem na důvodové zprávy sociálně-politického a rozpočtového výboru posl. sněmovny Nár. shrom. převod Vašich služ. požitků po rozumu cit. zák. na systém státní a byl převod těchto požitků proveden u Vás takto
Výměrem z 26. května 1925 byl st-l vyrozuměn, že osk vyhovujíc jeho ústně přednesené žádosti, usnesla se dáti jej počínaje dnem 1. června 1925 na trvalý odpočinek s tím, že po stanovení přesné doby služební a odpočivných požitků budou mu tyto dodatečně ještě sděleny. Na to byla zvolena tříčlenná komise a tato zmocněna, aby otázku pens. požitků definitivně vyřídila a o výsledku za účelem dodatečného schválení zprávu podala. Komise tato usnesla se zařaditi st-le vzhledem k jeho předběžnému vzdělání do kategorie E stát. zaměstnanců, čímž se dodatečně otázka tato, dosud neřešená, upravuje, a přiznati mu vzhledem k 321eté službě služební požitky 8. hodn. tř. 2. stup. a odpočivné 95,2%. Návrh komise byl osk-í schválen a st-li o tom vydáno vyřízení.
Nař. rozhodnutím bylo stížnosti do tohoto výměru st-lem podané částečně vyhověno. V důvodech uvedeno, že pensijní základna stanoví se podle posledních aktivních požitků, na které měl zaměstnanec nárok. Usnesením z 28. prosince 1925 revotovala osk dřívější usnesení, jímž stanoveny byly služ. požitky větší, nežli béře nyní za základ pro stanovení výše pens. základny. Osk byla k tomu oprávněna, poněvadž dřívějším usnesením přiznané požitky neodpovídaly § 3 pokud se týče § 19 zák. č. 495/21 a č. 394/22.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané nss uvážil:
Předmětem sporu jest především otázka, zda základnu pro vyměření pens. požitků st-lých tvoří posledně pobírané požitky aktivní, přiznané st-li dekretem osk ze 3. dubna 1923, či zda maximum odpočivných požitků, které nemůže býti překročeno, tvoří pens. požitky stát. úředníka kategorie E se stejnou služ. dobou, totiž úředníka s požitky 8. hod. tř. 2. stupně.
Žal. úřad, jenž sice shodně se st-lem vychází z toho, že pens. základna se stanoví podle posledních akt. požitků, na které zaměstnanec měl nárok, má na rozdíl od st-le za to, že posledně de facto pobírané akt. požitky nemohou proto tvořiti pens. základnu, poněvadž přiznání jich nebylo v úplném souhlasu s ustanovením § 19 zák. č. 394/22 a tudíž byly přiznány per nefas, takže osk byla oprávněna, dotyčné usnesení revotovati. V důsledku tohoto právního názoru srovnává pak žal. úřad st-le se státním úředníkem rovnocenné kategorie a dospívá k tomu, že pens. základnu tvoří plat stát. úředníka 8. hod. tř. 3. stupně. Stížnost naproti tomu dovolává se právní moci cit. dekretu osk ze 3. dubna 1922 a dovozuje, že následkem toho jen akt. požitky tímto dekretem přiznané mohou tvořiti pens. základnu a že osk nebyla oprávněna ono usnesení revotovati.
Především bylo nutno vytýčiti, že nejde zde o to, zda by samosprávnému úředníku již před účinností zák. č. 394/22 přiznané pens. požitky mohly býti ve smyslu § 19 tohoto zák. redukovány na výměru pens. požitků stát. úředníka rovnocenné kategorie, nýbrž že jde pouze o zjištění pens. základny a v důsledku toho o to, zda vzhledem k ustanovení cit. § 19 může úřad při zjišťování této základny provésti reasumaci přiznání akt. požitků, provedeného již s hlediska § 19 zák. č. 394/22 pravoplatným usnesením, tedy požitků, které by jinak tvořily pens. základnu. Dále jest zdůrazniti, že zrušení dřívějšího usnesení osk se nestalo z moci dozorčí, nýbrž bylo provedeno osk-í samotnou a bylo žal. úřadem v zásadě schváleno v pořadu instančním; nemá tudíž nss příčiny zabývati se otázkou, pokud dle cit. § 19 jest přípustný zákrok dozorčího úřadu a zda by zsv byl k němu oprávněn.
Jest nesporno, že dekretem osk byl proveden převod služ. požitků st-lových poukazem na ustanovení § 19 zák. č. 394/22. Dle ustanovení tohoto jsou samosprávné korporace tam uvedené povinny uvésti služ. požitky a právní nároky svých zaměstnanců na míru požitků, práv a nároků zaměstnanců státních dle tohoto zák. a sice od 1. ledna 1923. Nemůže býti pochyby o tom, že osk vzhledem k onomu příkazu zákonnému hodlala tomuto vyhověti, když sama ve svém výměru se dovolávala ustanovení § 19 cit. zák. Tím však, že nároky st-lovy subsumovala pod ustanovení tohoto § 19 a s tohoto hlediska jeho požitky upravila, učinila judikátní výrok o rozsahu oprávnění st-lových, neb jsou zde veškeré znaky rozhodnutí, totiž autoritativní úprava právní posice strany na základě aplikace určité zákonné normy na určitou skutkovou podstatu. Takové rozhodnutí ovšem může vejíti v moc práva a založiti pro zaměstnance nabyté právo.
Za tohoto stavu věci jest nerozhodno, zda osk přikročila k úpravě požitků ex officio nebo na podkladě žádosti st-lovy, kterážto okolnost ovšem ze spisů není patrna, neboť ustanovení § 19 zák. č. 394/22, jevící se jako příkaz daný samosprávné korporaci, požaduje zakročení z moci úřední i proti vůli dotčeného zaměstnance, kteréžto zakročení se v konkrétním případě může státi, — ježto zasahuje do právní sféry zaměstnancovy —, vůči němu právě jen ve formě rozhodnutí o jeho právech a nárocích. Tím padá také námitka vznesená zástupcem zúčastněné strany při veř. úst. líčení, že usnesení osk ze 3. dubna 1923 nelze pokládati za rozhodnutí, nýbrž že v něm lze spatřovati pouze prohlášení strany, které není schopno vejíti v moc práva.
Z uvedeného plyne tudíž, že dekret ze 3. dubna 1923 nutno hodnotiti jako rozhodnutí, které ovšem také jest schopno vejíti v moc práva, při čemž jest nerozhodno, zda svým obsahem odpovídá zákonu, neb i nezákonné rozhodnutí může nabýti právní moci; že by pak šlo o usnesení zmatečné, nelze tvrditi.
Nss vyslovil pak již v nál. Boh. A 4122/24, že změna rozhodnutí, nabyvšího právní moci jest možná jen za podmínek obnovy řízení, k j. kdyby vyšly na jevo nové skutkové okolnosti, které při vydání rozhodnutí úřadu bez jeho viny nebyly známy, že však pouhá změna právního názoru podle všeobecně známých zásad řízení správního není vůbec důvodem obnovy řízení. K ustanovení § 151 odst. 7 zák. č. 103/26, vyhlášeného 7. července 1926, nelze v daném případu již proto přihlížeti, poněvadž změna rozhodnutí, o kterou tu jde, se stala před vyhlášením zákona toho.
V daném případě revotovala osk své původní usnesení zřejmě z důvodu, že dospěla k jinému právnímu posouzení stran výše akt. požitků st-li náležejících, jak jest patrno ze zápisu o schůzi z 11. února 1926, kde osk vycházela ze stejného skutkového podkladu jako při usnesení ze 3. dubna 1923, avšak tyto okolnosti hodnotila jinak, dospěvši k tomu, že za rovnocennou kategorii nutno pokládati kategorii E a nikoliv kategorii D.
Tento důvod, totiž změna právního názoru, nemůže však býti příčinou zrušení usnesení, na jehož základě byl vydán častěji již cit. dekret ze 3. dubna 1923. Znění § 19 cit. zák. pak neposkytuje také oporu pro názor, že by u příležitosti vyměření pens. požitků se mohla revidovati výměra akt. požitků, tvořících pens. základnu, která byla již jednou pravoplatně právě s hlediska § 19 upravena, naopak nutno za to míti, že samosprávná korporace, upravivši požitky svého zaměstnance na základě tohoto zák. ustanovení, konsumovala již tím právo z § 19 vůči zaměstnanci jí plynoucí a že výměra akt. požitků takto stanovená tvoří podklad pro výměru pens. požitků.
Vycházeje z mylného právního názoru, že osk je oprávněna své pravoplatné usnesení cevotovati a že proto nemusí vycházeti z pens. základny určené výší posledně vybíraných a oním usnesením stanovených požitků, porušil žal. úřad zákon; proto bylo nař. rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 7300. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 717-720.