NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 7975.

Předpis § 248 obč. zák. platí i proti zletilému, jenž byl zbaven svéprávnosti pro marnotratnost.
I při přechodném a nezaviněném pomatení smyslů škůdce lze přisouditi poškozenému ze škůdcova majetku úplnou nebo částečnou náhradu.
Nárok proti nepříčetnému podle § 1310 obč. zák. vzniká již škodou, podpůrnost jeho jeví se jen v tom, že jest vázán podmínkou, že třetí osoba není za škodu zodpovědná. Nevyhledává se, by třetí osoba byla předem žalována a žaloby sproštěna.
(Rozh. ze dne 19. dubna 1928, R II 124/28.)
Žalobce domáhal se na žalovaném Metoději H-ovi a jeho opatrovnici Františce H-ové náhrady škody z toho důvodu, že žalovaný Metoděj H. zapálil v červnu 1927 svou stodolu, čímž byla zachvácena i stodola strany žalující, která shořela i se svršky v ní se nacházejícími, čímž způsobena byla žalobci škoda v zažalované výši. Povinnost žalované Františky H-ové k náhradě opíral o § 1309 obč. zák., protože Františka H-ová zanedbala své povinnosti jako opatrovnice Metoděje H-a, nestarajíc se oň a nevykonávajíc nad ním dohled. Povinnost žalovaného Metoděje H-a opíral žalobce o tvrzení, že žalovaný dopustil se činu jsa príčetným a že jest proto za škodu zodpověděn, a раk-li nebyl příčetným, o ustanovení § 1310 obč. zák., že, nestačil-li by majetek Františky H-ové, že má majetek Metoděj H. a tohoto majetku lze použíti k úhradě škody způsobené žalobci. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud nevyhověl odvolání žalobce, pokud napadlo rozsudek prvého soudu zamítající žalobu proti Františce H-ové, vyhověl mu však ohledně Metoděje H-a, rozsudek prvého soudu ohledně tohoto žalovaného zrušil a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, o ní dále jednal a znovu rozhodl. V tomto směru uvedl odvolací soud v důvodech: Mylný jest názor prvého soudu, že Metoděj H., pokud jest na rovni s dospělým nezletilcem, nemůže býti o náhradu škody žalován. Pravda, že se na něho nevztahují předpisy § 1308–1310 obč. zák., ale za to podle § 248 druhý odstavec obč. zák. (III. dílčí nov.), jest práv celým svým zaviněním. Když tomu tak, jest řízení v prvé stolici kusé a neúplné, poněvadž se první soud s otázkou výše škody vůbec neobíral. Arci zkoumal první soud dále též otázku, zdali Metoděj H. byl při spáchání činu příčetný a zda za škodu jím způsobenou odpovídá čili nic (tu tedy prvá stolice sama připouští zodpovědnost H-ovu, jednal-li ve stavu příčetném). Po té stránce tvrdila žalující strana před prvou stolicí kromě jiného, že Metoděj H. bývá občas při lepším rozumu, takže časem mezi záchvaty (padoucnice) bývá příčetný; bezprostředně před požárem hrozil, že, když nemá z majetku nic, raději vše zapálí, a hned na to vyhrůžku splnil, i lze z toho souditi, že věděl, co chce udělati. Na důkaz o tom dovolávala se žalující strana též výslechu znalců lékařů.
První soud však, aniž provedl důkazy, zjistil jedině podle trestních spisů, zejména podle posudku soudních znalců v trestním řízení, že Metoděj H. v čase spáchání trestného činu byl úplně nepříčetný a bylo proto také trestní řízení pro zločin žhářství podle § 90 (správně § 109) tr. ř. zastaveno. I došel první soud k závěru, že v tomto případě Metoděj H. podle § 1308 obč. zák. nezodpovídá za svůj čin. Než ono zjištění o úplné nepříčetnosti žalovaného odvolání právem napadá potud, že nelze z posudku lékařů v trestním řízení zjistiti, že Metoděj H. není zodpovědný za škodu, poněvadž posudek ten stačil sice veřejnému žalobci k zastavení řízení, ale pro civilní soud je pouze odsuzující nález trestního soudu závazný po rozumu § 268 c. ř. s. Odvolání vytýká to jako nesprávné ocenění výsledků průvodního řízení, spíše však jde o kusost (neúplnost) řízení nastalou z toho, že prvá stolice neprovedla tu žádných důkazů. Uvedený právní závěr prvního soudu neobstojí. Zjistilo-li by se způsobem bezvadným, že Metoděj H. spáchal škodný čin ve stavu úplné nepříčetnosti, bude jeho občanskoprávní zodpovědnost posouditi podle §§ 1308 a 1310 obč. zák. (byť i dosud nebyl úplně zbaven svéprávnosti). Že by byla poškozená žalující strana sama jakýmkoliv zaviněním dala podnět ke škodnému činu, o tom nebylo ve sporu asi potuchy, takže ustanovení § 1308 obč. zák. – jehož obsah se ostatně v napadeném rozsudku uvádí nepřesně – žalobnímu nároku nepřekáží. Pokud se však žalobní nárok opírá o předpis § 1310 obč. zák., namítl žalovaný vším právem, že jeho závaznost jest tu pouze podpůrná; žalující strana může na něho tedy po právu dokročiti teprv, až bude pravoplatně jisto, že nedosáhne náhrady podle § 1309 obč. zák. od Františky H-ové. Tehdy by arci též bylo po případě přihlédnouti k další námitce žalovaného, že jeho majetek není tak veliký, by bylo odůvodněno použití ustanovení § 1310 obč. zák.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu žalovaného Metoděje H-a. Důvody:
Mylným jest názor stížnosti, že se na spolužalovaného Metoděje H-a nevztahuje předpis § 248 obč. zák., ukládající dospělým nezletilcům ručení za škodu jimi zaviněnou. Metoděj H. jest sice již zletilý, ale, byv zbaven pro marnotratnost svéprávnosti, rovná se podle § 4 řádu o zbavení svéprávnosti ze dne 28. června 1916, čís. 207 ř. zák. dospělému nezletilci. Platí proto i pro něho § 248 obč. zák. Podstatou sporu však není, zda Metoděj H. ručí za způsobenou škodu, ačkoliv byl zbaven částečně svéprávnosti, nýbrž zda byl, když založil oheň, príčetným. Nesprávným jest ovšem názor prvního soudu, že, nebyl-li příčetným, neručí za následky svého činu. I v tomto případě může býti odsouzen k náhradě celé neb části škody, nikoliv však podle všeobecných pravidel o zavinění, nýbrž podle zvláštních pravidel o náhradě škody způsobené jednáním nezaviněným nebo bezděčným, obsažených v §§ 1306 až 1310 obč. zák., o něž i žalobce svůj nárok opírá. Otázku příčetnosti žalovaného bylo proto nutno řešiti, ale právem uznal odvolací soud, že výrok procesního soudu o nepríčetnosti žalovaného spočívá na vadném řízení, poněvadž jeho jedinou oporou jest obsah trestního spisu a znalců v trestním řízení. Žalobce navrhl již v žalobě o příčetnosti žalovaného důkaz znalci. Příčí se zásadě ústnosti a bezprostřednosti řízení a porušilo právo zaručené žalobci v § 289 c. ř. s., by směl se zúčastniti výslechu znalců a klásti jim otázky, když bez jeho svolení byl místo znaleckého důkazu proveden důkaz přečtením písemného posudku znalců v trestním řízení, tedy důkaz ve své podstatě listinný. Nového výslechu znalců bude mimo to třeba i z důvodu hmotného práva, neboť ku posouzení žalobního nároku s hlediska §§ 1307 a 1310 obč. zák. nestačí o sobě zjištění, zda žalovaný byl, když založil oheň, příčetným, či nepříčetným. Bude třeba zabývati se také otázkou, zda jeho nepříčetnost byla stavem trvalým, či okamžitým pomatením smyslů, zda si tento stav sám nezavinil, zda nepříčetnost byla úplná, každé zavinění vylučující, či zda lze žalovanému přece nějakou vinu přičítati. K tomu sluší podotknouti, že se § 1310 obč. zák. podle svého doslovu a souvislosti vztahuje sice jenom na osoby v § 1308 obč. zák. uvedené, tedy osoby šílené, blbé a nedospělé, při čemž ovšem nezáleží na tom, zda šílenost a blbost byla již odnětím svéprávnosti soudně zjištěna, že však nelze v příčině povinností k náhradě škody činiti rozdíl mezi trvalou a pomíjející nepříčetností, takže soud může podle § 1310 obč. zák. i při přechodném a nezaviněném (§ 1307 obč. zák.) pomatení smyslů přisouditi poškozenému ze škůdcova majetku úplnou nebo částečnou náhradu (Randa, O závazcích k náhradě škody 1912 str. 31). Konečně jest rekurs bezdůvodným také, pokud se snaží dolíčiti, že žaloba proti Metoději H-ovi jest předčasná. Podpůrnost nároku podle § 1310 obč. zák. jest pravidlem práva hmotného, nelze ji proto vykládati tak, že nárok nesmí býti zažalován, dokud nebylo právoplatně rozhodnuto o žalobě na třetí osoby o náhradu téže škody. Poškozený nemůže býti vůbec nucen domáhati se od třetích osob náhrady, žaluje-li přímo a hned osobu nepříčetnou, nemůže býti žaloba odmítnuta pro předčasnost, nýbrž musí býti otázka ručení třetích osob řešena ve sporu jako otázka předurčující. Tím méně lze takovou žalobu odmítnouti jako předčasnou, byla-li, jako v souzeném případě, spojena se žalobou na třetí osobu. Mylným jest názor, že nárok proti Metoději H-ovi vznikl teprve právoplatným zamítnutím nároku uplatněného podle § 1309 obč. zák., proti jeho podpůrkyni Františce H-ové. Také nárok proti nepříčetnému podle § 1310 obč. zák. vzniká již škodou, podpůrnost jeho jeví se jenom v tom, že jest vázán podmínkou, že třetí osoba není za škodu zodpovědná. Závěr, že třetí osoba musí býti předem žalována a žaloby sproštěna, nemá ani v § 1310 obč. zák., ani v jiných předpisech práva hmotného neb procesního opory.

Citace:

č. 7975. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 619-622.