NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 1

Č. 11225.

Policejní právo trestní: Skutková podstata přestupku konání nepovolené veřejné sbírky.
(Nález ze dne 21. dubna 1934 č. 7670).
Věc: Anna D. v Ú. proti zemskému úřadu v Praze o policejní přestupek.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nálezem okr. úřadu v Táboře ze 7. ledna 1932 byla st-lka pro přestupek patentu z 10. září 1773 a §u 25 hlavy A, resp. §u 32 hlavy B min. nař. z 19. ledna 1853 č. 10 ř. z., kterého se dopustila tím, že nemajíc povolení okr. úřadu v Táboře jakožto příslušného úřadu prováděla spolu s Václavem D. a Václavem P. dne 29. listopadu 1931 veřejnou sbírku dům od domu v Ú. ve prospěch pozůstalých ve F., odsouzena na základě § 1 min. nař. ze 3. dubna 1855 č. 61 ř. z. a čl. 6 zák. č. 125/1927 Sb. k peněžité pokutě 100 Kč, v případě nedobytnosti ku vězení v trvání 48 hodin.
V odvolání k zem. úřadu v Praze uváděla st-lka, že šlo o čistě charitativní podnik, kde mělo býti co nejrychleji pomoženo, pro který bylo sbíráno i jinde, a kde i stát poskytne náhradu. Spolek »Dělnická pomoc«, jehož st-lka jest členkou, jest podle stanov oprávněn pořádati sbírky, pročež st-lka byla mínění, že v provádění sbírky není nic trestného. Ostatně prý smysl ustanovení, na jehož základě byl trestní nález vydán, není, aby stíhány byly sbírky tak nepatrného rozsahu.
Zem. úřad v Praze zamítl odvolání nař. výměrem, pozměnil však napadený nález ve výroku o trestu potud, že trest založil na trestní sankci podle min. nař. z 30. září 1857 č. 198 ř. z. K vývodům odvolání bylo podotknuto: »Otázka zda šlo o podnik charitativní za účelem rychlé pomoci, je pro posouzení skutkové podstaty přestupku nerozhodnou, ježto cit. norma kryje i tyto případy. Dále nepřichází v úvahu, že strana neměla domnění, že koná něco trestného, ježto ke skutkové podstatě přestupků policejních nevyhledává se po subjektivní stránce, aby si strana byla vědoma trestnosti své činnosti, nýbrž stačí, že nevynaložila péče jí jako adresátu povinnosti normou uložené. Po stránce objektivní pak nestačí k tomu, aby spolek ev. jeho členové mohli vykonávati nějakou činnost, k níž je potřebí jinak úředního povolení, pouhé ustanovení ve stanovách, že činnost onu vykonávati může, nýbrž musí stejně jako kdokoliv jiný si povolení dříve vyžádati, a příslušné ustanovení stanov je jen předpokladem, aby povolení vůbec mohl dosíci. Ostatně právní omyl, nehledě ani k tomu, co již dříve uvedeno, není-li specielní normou opak stanoven, podle všeobecných právních zásad není důvodem vylučujícím trestnost. Rozsah trestné činnosti pak není v cit. normě omezen v tom směru, že by nebylo trestným pořádati bez povolení sbírku poměrně v nepatrném rozsahu, což by ostatně nebylo lze říci o sbírce v konkrétním případě, kde se zúčastnili tři sbírající a vybráno 381 Kč.
Rozhoduje o stížnosti podané na toto rozhodnutí řídil se nss těmito úvahami:
Žal. úřad stojí na stanovisku, že pro posouzení skutkové podstaty přestupku je nerozhodno, zda-li šlo o podnik charitativní za účelem rychlé pomoci, jelikož norma, na základě které byl trest uložen, kryje i takové případy. Oproti tomu tvrdí stížnost, že patent z 10. září 1773 č. 1520 směřoval toliko k tomu, zabrániti »na př. různým řádům provádění sbírek za účelem nahromadění peněz«, že však nebylo jeho intencí, zasáhnouti i podniky charitativní, jejichž účelem jest rychlá pomoc postiženým. Svým výkladem cit. předpisu dopustil se prý žal. úřad nezákonnosti, a tím, že o povaze sbírky st-lkou provedené nekonal šetření, vady řízení. Stížnosti nebylo lze přisvědčiti.
Patent z 10. září 1773 podle svého znění zakazuje všeobecně sbírání milodarů bez výslovného povolení úřadů k tomu povolaných, aniž činí rozdílu podle povahy nebo účelu sbírky, a nařizuje, aby kdokoliv bude přistižen při sběratelské činnosti, aniž se může vykázati úředním povolením, byl pozastaven a bylo proti němu učiněno oznámení příslušným úřadům. Také v § 25 A a 32 B nař. z 19. ledna 1853 č. 10 ř. z., kde určeny jsou úřady povolané k tomu, aby udělovaly povolení ke konání peněžních sbírek, nečiní se rozdíl v tom směru, že by některý druh sbírek nevyžadoval zvláštního povolení úřadů k tomu stanovených.
Jelikož pak právní předpisy sluší vykládati podle jejich znění, nejednal žal. úřad nezákonně, vyložil-li uvedené předpisy ve smyslu právě uvedeném, a není ani vadou řízení, že neprovedl šetření za účelem zjištění povahy podniku, o který v daném případě šlo, když povaha tohoto podniku byla, jak dovoženo, pro posouzení trestnosti zcela irrelevantní.

Citace:

Č. 11225. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 888-889.