NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 1

Čís. 10626.

Ujednání manželky notáře s těmi, kdož vydražili její nemovitost, že se budou za to, že jim poskytla slevu na nejvyšším podání za nemovitost a inventář, obraceti s právnickými pracemi, týkajícími se nemovitosti, na jejího manžela, a ujednání smluvní pokuty pro případ nedodržení tohoto závazku, — příčí se dobrým mravům.
(Rozh. ze dne 16. března 1931, Rv II 144/30). Nemovitostí žalobkyně, manželky notáře, byla v nucené dražbě prodána a koupili ji žalovaní manželé a ještě jiné dva páry manželů za nejvyšší podání 193600 Kč. Dne 9. října 1924 a 3. 1925 vyúčtovala žalobkyně s vydražiteli a učinila s nimi smlouvu, kterou jim nemovitost ponechala laciněji, za 175000 Kč, a to docela s příslušenstvím, které do odhadního protokolu ani pojato nebylo, a kterou se vydražitelé, tedy i žalovaní manželé za to zavázali, že všecky práce právnické ohledně této nemovitosti v celku nebo částech dají pořizovati notářskou kanceláří manžela žalobkyně a pro případ, že by si práce právnické obstarali jinde, zavázali se žalovaní k nesnížitelné smluvní pokutě 5000 Kč. To učinila žalobkyně proto, že její manžel konal všecky práce do dražby pro vydražitele bezplatně a složil za ně ze svého vadium. Žalovaní závazek nesplnili a oznámili, že jej neuznávají a dali práce právnické provésti a knihovní žádost podati jiným, než manželem žalobkyně. Domáhala se proto žalobkyně na nich zaplacení smluvní pokuty 5000 Kč. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Žalobní nárok opírá se o smlouvu ze dne 9. října 1924 a dne 3. března 1925 o zaplacení pokuty pro případ nesplnění závazku, že žalovaní všecky právnické práce vztahující se na realitu číslo 23 dají poříditi v kanceláři notáře (manžela žalobkyně). Tato smlouva jest podle § 1336 obč. zák. povahy akcesorní, předpokládá jinou platnou smlouvu a možnost újmy pro věřitele. Účelem jejím jest jednak povzbuditi dlužníka k řádnému splnění smlouvy, pro případ jejíhož nesplnění nebo splnění nikoli řádného právě byla ujednána, a dalším účelem jejím jest uspořiti věřiteli často těžký důkaz jsoucnosti a výše škody. Hlavní smlouva, k jejímuž upevnění pokuta byla ujednána, byla učiněna ve prospěch osoby třetí, notáře, manžela žalobkyně, kdežto zaplacení pokuty pro případ nesplnění hlavní smlouvy dala žalobkyně slíbiti sobě. Již z toho důvodu nelze seznati, že mohla žalobkyni vzejíti nesplněním hlavní smlouvy újma, jejímž ekvivalentem má právě býti smluvená pokuta. Žalobkyně aspoň ani netvrdila, že jí mohla z nesplnění hlavní smlouvy vzejíti újma, že je tu tedy předpoklad pro ujednání pokuty. Žalobkyně sama tvrdí, že žalovaní a ještě jiné dva páry manželů její nemovitost ve veřejné dražbě vydražili, a že ona s nimi dne 9. října 1924 a dne 3. března 1925 ujednala, že jim přenechá vydraženou realitu za 175000 Kč, ačkoli nejvyšší podání činilo 193600 Kč a že vydražitelé, tedy i žalovaní se za to zavázali všecky práce právnické na nemovitost se vztahující dáti poříditi jen v kanceláři jejího manžela a, v případě nedodržení smlouvy zaplatiti jí 5000 Kč. Jest především zdůrazniti, že u nemovitosti žalobkyně, která měla býti dražbou prodána, muselo býti poznamenáno podle §§ 134 a 173 ex. ř. jednak zahájení dražebního řízení, jednak ustanovení dražebního stání, žalobkyně jako exekutka nesměla dne 9. října 1924, týden před dražebním stáním ze dne 17. října 1924 disponovati, nesměla tedy žalovaným slibovati přenechání nemovitosti ať již za jakoukoli cenu a zakázáno by bylo takové jednání, pokud se jím mělo působiti na žalované, by při dražbě buď málo nebo mnoho podávali. Po vydražení nemovitosti a po příklepu dne 17. října 1924 žalobkyně již vůbec nebyla vlastnicí, nýbrž vlastníky se stali vydražitelé, tedy i žalovaní, a nemohla tedy žalobkyně dne 3. března 1925 s nimi s účinkem ujednati, že jim vydraženou nemovitost přenechává za nižší cenu než za nejvyšší podání a dáti si ve spojení s tím slibovati něco ve prospěch svého manžela a sobě pokutu. Pokud v závazku žalovaných měl býti obsažen i závazek dáti zřizovati i notářské listiny kanceláří manžela žalobkyně o právních jednáních vztahujících se na nemovitost, odporovalo by takové ujednání zákazu § 33 not. řádu, podle něhož notář nesmí ve věcech své manželky zřizovati notářské listiny a že listiny notářské přes to zřízené nemají moc veřejných listin. Pokud by šlo o jiné právnické práce než o notářské listiny v poměru mezi žalobkyní a žalovanými, byli by žalovaní obavou, že budou museti zaplatiti žalobkyni vysokou smluvenou pokutu 5000 Kč nuceni k tomu, by svěřovali takové právnické práce notáři, jenž jest manželem žalobkyně, ačkoli by mohli míti zcela pochopitelnou nedůvěru, že bude nestranným a že bude spíše chrániti jejich zájmy jako svých klientů, a nikoli v jejich neprospěch zájmy své manželky. Posléze i pokud by šlo o právnické práce pro žalované v jejich poměru k jiným osobám než k žalobkyni, bylo by ujednáním, že musí pod pohrůžkou, smluvené pokuty dáti pořizovati všecky práce právnické vztahující se na nemovitost v celku nebo v částech jen kanceláří notáře, manžela žalobkyně, jehož platnost není nijak časově omezena, takovým omezením svobodné vůle žalovaných pro celou dobu jejích života nebo pro dobu, pokud manžel žalobkyně bude činným jako notář, že by tím byli na neurčitě dlouhou dobu zbaveni možnosti svěřiti právnické práce na onu nemovitost se vztahující osobě, k níž by snad měli větší důvěru, a byli by tak třeba na hodně dlouhou dobu zbaveni svobody rozhodování, komu podle své důvěry chtějí svěřiti právnické práce. Uváží-li se posléze, že ujednáním měli býti získáni s pohrůžkou pokuty klienti notáři, který zastává veřejný úřad, a že měla býti vyloučena konkurence, není pochyby, že se taková smlouva příčí dobrým mravům, že jest proto podle § 879 obč. zák. nicotná a nelze z ní žalovati.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Právní posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) odvolacím soudem, podle něhož se ujednání zažalované smluvní pokuty a ujednání, k jehož zajištění byla smluvní pokuta určena, příčí dobrým mravům, že jest proto neplatné a že žaloba o zaplacení smluvní pokuty není proto opodstatněna, jest správné. Jak zjištěno, ujednala žalobkyně se žalovanými, že se budou s veškerými právnickými pracemi, týkajícími se její bývalé usedlosti, kterou žalovaní vydražili, obraceti na manžela žalobkyně, notáře, a ujednala při tom se žalovanými, že jsou žalovaní pro případ nedodržení tohoto závazku strany povinni zažalovanou smluvní pokutou 5000 Kč. Jest přisvědčiti odvolacímu soudu, že se ujednání závazku ohledně zadání právnických prací notáři pod následky smluvní pokuty příčí dobrým mravům a to, jak odvolací soud správně uvedl, proto, že s dobrými mravy nelze srovnati, ukládá-li se někomu a donucuje-li se někdo, by se v právních svých potřebách obracel na určitou osobu, a to bezpodmínečně, tedy i tehdy, kdyby neměl k ní důvěru, po případě, kdyby to bylo proti jeho zájmům. Že by se to srovnávalo s dobrými mravy, se ani dovolatelka v dovolání nepokusila tvrditi. Nelze srovnávati, jak činí dovolatelka, závazek ohledně zadávání právnických prací s ujednáním ohledně nákupu neb odběru zboží, neboť povaha předmětu těchto ujednání a závazků jest různá. Jest uznávanou zásadou, že omezení ohledně volby co do pověřování ohledně právních prací a vůbec zmocnění, odporuje dobrým mravům. Dokladem toho jest, že udělení plné moci jest kdykoli podle libovůle odvolatelné (§ 1020 obč. zák.). Na věci v projednávaném případě nemění nic okolnost, že ujednání a zadávání právnických prací manželu žalobkyně, bylo pokud se týče mělo, jak tvrdí žalobkyně, býti úplatou za to, že byla žalovaným na ceně za nemovitost a za inventář poskytnuta sleva. Pro tuto okolnost ujednání o zadávání právnických prací manželi žalobkyně a ujednání o smluvní pokutě nepřestalo býti ujednáním proti dobrým mravům.

Citace:

Čís. 10626. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 390-393.