Čís. 12185.
Materiálie tuzemských zákonů pokud se z nich vyvozuje právní výklad zákonných ustanovení, jsou jen vykládací pomůckou pro právní posouzení, nejsou však průvodním prostředkem o tvrzených skutečnostech. Nebylo-li k nim přihlíženo soudem, nelze v tom spatřovati vadu řízení, nýbrž mohlo by to býti uplatňováno jen s hlediska nesprávného posouzení věci po stránce právní.
Zemská banka česká jest samostatnou právnickou osobou od země České odlišnou.
Zaměstnanec Zemské banky není se zemí českou v právním poměru.
Rozhodnutí zemského správního výboru ve věcech správy Zemské banky není rozhodnutím veřejnoprávního orgánu země české jako nositele veřejné moci, nýbrž jest jen projevem vůle vlastního správního orgánu Zemské banky jako samostatného právního podmětu.
(Rozh. ze dne 15. prosince 1932, Rv I 961/31.) Žalobce, pensionovaný úředník Zemské banky v Praze, domáhal se na zemi České, by bylo uznáno právem, že usnesení bývalého zemského správního výboru v Praze ze dne 23. listopadu 1927 čís. 146254/III a ze dne 21. prosince 1927 čís. 153440/111, jako orgánu žalované země České, vzhledem ke zjištěným okolnostem odporují druhému odstavci § 6 pensijního normálu Zemské banky v Praze, že tudíž byl jimi žalobce bezdůvodně a bezprávně pensionován na dobu 1 roku, že proto žalovaná země Česká jest povinna prostřednictvím ministerstva vnitra v Praze, ve věcech zemských peněžních ústavů pražských ji zastupujícího podle usnesení vlády ze dne 29. listopadu 1928 podle zákona čís. 280/1920 sb. z. a n. vzhledem k 4. odstavci II. hlavy zákona čís. 125/ 1927 sb. z. a n. po případě prostřednictvím zákonného nástupce jmenovaného ministerstva v této funkci, zrušiti shora jmenovaná usnesení býv. zem. správ, výboru v Praze a že jest povinna zaříditi, by žalobci v Zemské bance v Praze na úkor jsoucí důsledky dočasného pensionování byly zcela odstraněny, dále, že žalobci přísluší proti žalované nárok na odškodnění z titulu bolestného, poškození na zdraví a snížení pracovní schopnosti na základě zavinění, vzniklého jednáním bývalého zemského správního výboru v Praze, jako orgánu země České dozorčího, kontrolního a rozhodujícího v zemském podniku v Zemské bance v Praze. Žalovaná země Česká namítla nedostatek pasivního oprávnění ke sporu, jejž odůvodnila takto: Žalobce jest úředníkem Zemské banky, která jest samostatným ústavem úvěrním, samostatnou od země odlišnou právnickou osobou podle § 1 a násl. zejména pak podle § 73 stanov s vlastní správou, kterou vykonává jednak ředitelství banky, jednak Zemský správní výbor a vláda Československé republiky za pomoci zvláštního pro banku ustanoveného služebního personálu. Poměr žalobcův jest soukromoprávní, neboť žalobce není úředníkem zemským. Mohl proto žalovati jen Zemskou banku, byl-li podle svého názoru nějak ve svých nárocích zkrácen. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Soud prvé stolice právem míní, že žalobcův poměr k Zemské bance jest poměrem soukromoprávním a že žalobce jest zaměstnancem Zemské banky, nikoli zaměstnancem země České a že proto žaloba založená na žalobcově služebním poměru měla býti mířena proti Zemské bance. Tyto vývody jsou důsledkem toho, že Zemská banka jest samostatnou právnickou osobou, což odvolatel sám uznává a v odvolání výslovně doznává. Tato povaha Zemské banky vyplývá jasně z §§ 1 a 73 stanov banky, které stanoví, že banka ta jest ústavem sněmem zemským zřízeným, stanoví její firmu a určuje, že jmění zrušené banky připadne zemi České, která ho má užiti určitým tam předepsaným způsobem. Vyplývá to i z oněch ustanovení stanov, jichž se dovolává sám odvolatel, že země Česká ručí podpůrně za závazky Zemské banky (§§ 6 a 11 stanov). Kdyby Zemská banka nebyla samostatnou právnickou osobou, nýbrž jen podnikem provozovaným zemí Českou, nebylo by těchto ustanovení stanov potřebí, poněvadž by pak z práva a z povinností z provozování banky byla přímo země Česká oprávněna a zavázána. Právnická osoba však jest samostatným podmětem práv a závazků. Zemská banka pro tuto svou právní povahu jest právním podmětem od země České odlišným a vedle ní samostatnou existencí právní nadaným. Na tom nemění nic, že zemi české, pokud se týče jejímu orgánu, zemskému správnímu výboru, po případě státu (vládě) vyhražen jest vliv na správu banky, což jest samozřejmým důsledkem jejího založení zemským sněmem a ručení země za závazky banky a důležitostí baňky. Vykonávaje tento vliv na správu banky, zemský správní výbor nejedná jako orgán vládního impéria, nositel svrchovanosti země České jako ústavnímu a veřejnoprávnímu orgánu příslušející, nýbrž z důvodu výhrady jako zakladateli a ručiteli příslušející. Rozhodnutí zemského správního výboru, kde se ho podle stanov banky vyhledává, není rozhodnutím nadřízeného veřejnoprávního orgánu jako nositele státní moci, nýbrž jen projevem orgánu podle stanov povolaného jednati v tom případě za banku, tedy jejího správního orgánu. Na tom nemění nic, že se zřízení banky stalo zemským zákonem, ježto formy té bylo třeba ke platnému projevu vůle země České. Tato účast země České na správě Zemské banky jest pro otázku žalobcova poměru nerozhodnou, neboť to nemůže na poměru tom nic změniti; žalobce jako zaměstnanec Zemské banky jest v právním poměru jen k ní, nikoli k zemi České.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Vadnost odvolacího řízení (§ 503 čís. 2 c. ř. s.) spatřuje dovolatel především v tom, že nebyl odvolacím soudem proveden důkaz nabízený v odvolání materialiemi k zemskému zákonu čís. 35 z roku 1889' o zřízení Zemské banky. K tomu jest uvésti, že materiálie tuzemských zákonů, pokud se z nich vyvozuje právní výklad zákonných ustanovení, jsou jen vykladači pomůckou pro právní posouzení, nejsou však průvodním prostředkem odvržených skutečnostech. Nebylo-li k nim přihlíženo soudem, nelze v tom spatřovat! vadu řízení, nýbrž mohlo by to býti uplatňováno jen s hlediska nesprávného posouzení věci po stránce právní. Ve věci samé, pokud jde o rozhodnou v tomto sporu otázku pasivní legitimace žalované, vyložil odvolací soud na základě stanov Zemské banky a vlastního žalobcova přednesu po právní stránce správně, že žalobce jest zaměstnancem Zemské banky, že Zemská banka jest samostatnou právnickou osobou, od žalované země České odlišnou, a že žalovaná není se žalobcem v žádném právním poměru. Že jest Zemská banka právnickou osobou, uznává i sám dovolatel. Mylné však jsou právní vývody jeho odvolání, na něž v dovolacím spise odkazuje a v nichž dovozoval, že prý jest k žalované zemi České v přímém právním poměru, protože jest zaměstnancem jejího »podniku«, neboť žalobce přehlíží, že tento »podnik« (to jest Zemská banka) jest samostatným podmětem právním, od žalované země České odlišným. Z toho, že žalované zemi jest podle stanov Zemské banky vyhražen určitý vliv na její správu a že tento vliv vykonával zemský správní výbor, který byl zároveň také správním orgánem žalované země, nelze ještě vyvozovati, že žalovaná země Česká jest žalobci právně zodpovědná i za jednání Zemské banky, pokud se týče jejího správního orgánu, jímž prý byl žalobce dotčen ve svých právech ze služebního poměru k Zemské bance. Dovolací soud schvaluje proto názor napadeného rozsudku, že rozhodnutí zemského správního výboru ve věcech správy Zemské banky není rozhodnutím veřejnoprávního orgánu žalované země jako nositele veřejné mocí, nýbrž jest jen projevem vůle vlastního správního orgánu Zemské banky jako samostatného podmětu právního, z čehož plyne, že se k tomuto sporu, založenému na služebním poměru mezi žalobcem a Zemskou bankou, nedostává žalované zemi pasivní legitimace.