NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 2

Čís. 5164.

Družka obžalovaného není zproštěna povinnosti vydati svědectví ve smyslu § 152 čís. 1 tr. ř.; není povinna sdíleti domácnost se svým druhem, jenž proto nemá práva, vyviňujícího s hlediska § 1 zák. o útisku, zabrániti jejímu odchodu (odvezení).
Pojem zbraně ve smyslu § 2 odst. 2 zák. proti útisku.
(Rozh. ze dne 18. prosince 1934, Zm II 240/33.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítly po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Opavě ze dne 15. března 1933, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem útisku podle §§ 1 a 2 odst. 2 zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. a n.
Důvody:
Stěžovatel napadá rozsudek prvního soudu z důvodu zmatečnosti podle čís. 3 , 5, 9 a), 10 § 281 tr. ř.
První ze zmíněných zmatků vidí stěžovatel ve skutečnosti, že svědkyně Marie D-ová nebyla poučena o právu vzdáti se svědectví a výslovně se tohoto práva nezřekla, ač je družkou života obžalovaného, tedy v takovém poměru k obžalovanému, jaký má na mysli § 152 čís. 1 tr. ř. Námitce této nelze přisvědčiti. Trestní řád v § 150 stanoví všeobecnou povinnost pro každého vyhověti obsílce k výslechu za svědka a před soudemi svědectví vydati. Tento předpis je tedy pravidlem všeobecným, kdežto ustanovení §§ 151, 152 a 153 tr. ř. jsou jen výjimkami z něho. Z tohoto poměru těchto předpisů plyne, že ustanovení §§ 151, 152 a 153 tr. ř. nelze obdobně rozšiřovali, a to ani ve prospěch obžalovaného na případy v nich výslovně neuvedené. Když tedy § 152. čís. 1 tr. ř. zprošťuje povinnosti vydati svědectví jen manžela a manželku (ostatní v něm vypočtené příbuzenské poměry tu v úvahu nepřicházejí) a nezmiňuje se o poměrech manželství obdobných jako § 39 čís. 4 zákona na ochranu republiky, nelze právo vzdáti se svědectví přiznati též snoubencům, nebo dokonce druhům nebo družkám života. Nepříslušelo tedy svědkyni Marii D-ové právo vzdáti se ve smyslu § 152 čís. 1 tr. ř. svědectví. Kromě toho netvrdí stěžovatel, že vytýkaná vada působila na rozhodnutí prvního soudu způsobem jemu nepříznivým a ze spisů nic takového není patrno. Naopak, z výpovědi svědkyně Marie D-ové je zřejmá její snaha obžalovanému svou výpovědí pomoci. V důsledku toho nebyl postupem prvního soudu porušen zmíněný předpis a zaviněn zmatek podle § 281 čís. 3 tr. ř.
Při provádění hmotně-právních zmatků rovněž zdůrazňuje stěžovatel, že Marie D-ová byla jeho' družkou života. Vzhledem k tomuto vzájemnému poměru měl prý právo (jako quiasi-manžel) zabrániti jejímu odchodu a odvezení. Jeho jednání nebylo proto podle jeho zmateční stížnosti protiprávní. V důsledku toho prý schází jeden ze znaků skutkové podstaty útisku. Když byl přes to uznán vinným, trpí prý napadený rozsudek zmatkem čís. 9 a). Ani tato námitka není důvodná. Správně má sice stěžovatel za to, že nejde o útisk tam, kde pachatel má právo na to, co chce vynutiti. Leč v souzeném případě stěžovatel mylně tvrdí, že měl právo na to, aby zabránil odchodu (odvezení) Marie D-ové. Zákon, nikde neustanovuje, že muži sdílejícímu společnou domácnost se ženou, jež není podle zákona jeho manželkou, přísluší podobná práva, jaká dávají §§ 90 a násl. obč. zák. (jež zřejmě má stížnost na mysli) jen manželovi, zejména, že manželka je povinna opatření manželova v domácnosti sama plniti po případě dáti plniti a manžela následovali do jeho bydliště. Takové právní důsledky vznikají podle zákona jen uzavřením» manželství. Ani zasnoubení nemá podobného právního účinku (§ 45 obč. zák.). Proto muž, jenž sdílí domácnost se ženou, jež není jeho manželkou, nemá k ní práv (nároků) mimo ty, které snad plynou z jich jiných právních poměrů (na př. služebního a pod.). Ze všeho toho plyne, že obžalovaný neměl k Marii D-ové takových práv jako manžel a že neměl ani jinak nad ní žádné moci. Neměl proto obžalovaný právo na to, co chtěl od ní a od Františka W-eho vynutiti a bylo tedy jeho jednání bezprávné.
S hlediska § 281 čís. 5 tr. ř. vytýká stěžovatel napadenému rozsudku vnitřní rozpor, ježto na jedné straně zjišťuje, že obžalovaný spáchat čin s použitím poplašné pistole, a na druhé straně dospivá k závěru, že čin byl spáchán se zbraní. Z námitky samé je zřejmo, že jde o výtku hmotněprávního zmatku podle § 281 čís. 10 tr. ř. a ne o výtku zmíněné formální vady. Vytýkáť se touto námitkou napadenému rozsudku, že neprávem podřadil zjištěný čin i pod ustanoveni § 2 odst. 2 zák. proti útisku. Stížnosti nelze dáti za pravdu. Ustanovení § 2 odst. 2 zák. proti útisku (právě tak jako § 82 tr. zák.) nemá na mysli snad jen zbraně ve smyslu zbrojního patentu. Zbraní je tu každý předmět, jenž není součástkou pachatelova těla, zvyšuje však útočnou schopnost pachatelovu a je tedy způsobilý k zesílení útoku. Při tom nesejde na tom, zda předmět ten in concreto útočnou schopnost pachatelovu zvýšil a byl tak, jak ho bylo použito, s to způsobiti tělesnou újmu. Stačí úplně, že schopnost ta byla tu v obojím směru in abstracto. Neboť důvodem přísnější trestnosti útisku podle § 2 odst. 2 zák. proti útisku je jen okolnost, že pachatel použitím zbraně dává zvláště důrazně výraz své vážné zločinné vůli (rozh. 1786, 4091 sb. n. s.). Uváží-li se pojem' zbraně s tohoto hlediska, nutno pistoli — i když je jen poplašná — míti za zbraň. ^86
Právem proto došel nalézací soud k právnímu závěru, že čin obžalovaného byl spáchán s použitím zbraně a není tu vytýkaného zmatku.

Citace:

Č. 8450. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 436-438.