NPD documents search: Váž. tr., 20 (1938)

Čís. 687.

I proti mimosoudní výpovědi, jež nevyhovuje náležitostem § 562, odstavec prvý a druhý, c. ř. s., lze a nutno podati námitky.
Byl-li pouze pronajat dům, třebas za účelem, aby v něm byla provozována živnost hostinská, jde o nájem.
(Rozh. ze dne 28. září 1920, Rv II 222/20.)
Žalovaní měli od žalující společnosti v nájmu dům, pozůstávající z obchodní místnosti, bytu a dvou parcelních čísel tvořících dvůr domu. V »pachtovní« smlouvě byla najímateli vyhrazena šestiměsíční výpověď. Žalovaní provozovali v najatém domě živnost hostinskou. Dopisem ze dne 15. března 1920 sdělila žalující žalovaným, že jim dává šestiměsíční výpověď a, nepodají-li námitek, že bude míti za to, že žalovaní s výpovědí souhlasí, načež žalovaní podali včas námitky. Procesní soud prvé stolice prohlásil výpověď bezúčinnou v podstatě z těchto důvodů: Jde především o to, zda právní poměr mezi stranami byl nájmem či pachtem, neboť v onom případě přicházely by v úvahu předpisy nařízení ze dne 9. února 1919, čís. 62 sb. z. a n. Zákon stanoví rozlišovací znaky mezi pachtem a nájmem v § 1091 obč. zák. V případě, o který se jedná, jde o nájem, ježto byl přenechán v užívání pouze dům s příslušenstvím, třebas smlouva byla mylně označena jako »pachtovní«. Ježto výpověď neodpovídá předpisům nařízení č. sb. z. a n. 62/1919, bylo ji prohlásiti bezúčinnou. Dlužno však dále zkoumati k vůli otázce útrat, zda bylo nutno podati námitky. Vzhledem k nařízení č. sb. z. a n. 62/1919 není třeba podati námitek, jde-li o obyčejný, nepochybný poměr nájemní, ježto vypovídající nemůže vésti exekuci a dojde-li snad ku sporu o žalobě na vyklizení, může vypovězený ještě vždy namítati, že výpovědi výslovně nepřijal. Než případ, o nějž tu jde, není zcela jasným. Na venek jde o smlouvu »pachtovní«, již lze mimosoudně vypověděti. Jestliže tedy žalující dala žalovaným výpověď, mohli ba museli podati proti ní námitky, ježto otázka, zda tu byl pacht či nájem, jest po výtce otázkou právní, tím spíše, anat žalující ještě za sporu hájila stanovisko, že tu jde o poměr pachtovní. Odvolací soud zamítl námitky jako nepřípustné a uložil žalovaným náhradu útrat obou stolic. Důvody: Námitkami lze čeliti jen takovým mimosoudním výpověděm, jež vyhovují všem náležitostem § 565 c. ř. s., ježto § 566 c. ř. s. slovem »takové« vztahuje se pouze na mimosoudní výpovědi, odpovídající náležitostem § 565 c. ř. s. V případě, o nějž jde, nebyl ve výpovědi označen předmět nájmu, ani doba, kdy žalovaní mají najatou věc předati. Nemohla se tudíž výpověď státi právoplatnou a vykonatelnou, námitky byly zbytečnými, ba procesuálně nepřípustnými, neboť nelze čeliti právním účinkům výpovědi, které již po zákoně vůbec nenastaly (srov. rozh. nejv. soudu vid. z 22. dubna 1908, Rv II 339/8 úř. sb. 1182).
Nejvyšší soud obnovil rozsudek soudu prvé stolice.
Důvody:
Rozsudek odvolacího soudu vychází z právního hlediska, že námitky dle § 566 c. ř. s. proti mimosoudní výpovědi, která nevyhovuje formálnímu předpisu § 565 odstavec druhý, jsou nepřípustný; názor ten odůvodňuje úvahou, že dle odstavce třetího § 565 c. ř. s. jen taková mimosoudní výpověď může dosíci účinků soudní výpovědi, která má formální náležitosti § 562 odstavec prvý a druhý c. ř. s., a že tedy mimosoudní výpověď, náležitostí těch postrádající, není vykonatelna ani když proti ní námitky vzneseny nebyly, a tedy nikdy nemůže vejíti v moc práva. Názoru tomu ani jeho odůvodnění nelze přisvědčiti. Dle § 1 čís. 4 ex. ř. má soudní výpověď, proti níž nebyly podány námitky, moc exekučního titulu; tutéž moc má také mimosoudní výpověď, ovšem za podmínek § 1 čís. 18 ex. ř. a za předpokladu, že vyhovuje ustanovením § 565, odstavec třetí c. ř. s., totiž že obsahuje údaje uvedené v § 562, odstavec prvý a druhý c. ř. s. Jest tedy mimosoudní výpověď, mající tyto náležitosti, na rovni soudní výpovědi co do účinnosti (vykonatelnosti), čímž vsak není řečeno, že mimosoudní výpověď, náležitostí oněch postrádající, nemá naprosto žádného významu; nelzeť zajisté upříti, že se o ni může opírati žaloba na vyklizení najaté věci. Rozhodnouti o tom, zda výpověď má zákonné náležitosti čili nic, přísluší soudu a nikoli stranám, takže když jedna strana výpověď dala, náleží odpůrci, aby proti ní se ohradil a za tím účelem vznesl námitky, chce-li, aby zabráněno bylo účinkům, jichž strana vypovídající tím docíliti chtěla, a aby v námitkách těch uplatnil i uvedené formelní nedostatky výpovědi, aby po případě byla výpověď z tohoto důvodu soudním výrokem zrušena. Rozhodnutí odvolacího soudu neuspokojuje ani v tomto směru; jím byly námitky zamítnuty jako nepřípustné, aniž však ohledně trvání nebo zrušení výpovědi bylo rozhodnuto. Zavržením námitek však není výpověď odstraněna; § 572 c. ř. s. výslovně nařizuje, že rozsudkem, jímž řízení o námitkách se vyřizuje, jest vysloviti, zda a pokud se výpověď prohlašuje za účinnou či zrušenou; teprve výrokem, jenž výpověď prohlašuje za zrušenou, pozbývá výpověď veškerého právního významu. V důsledku tohoto sta- noviska jest se zabývati s námitkami proti výpovědi a posouditi jich oprávněnost. V tom směru jest v prvé řadě rozhodnou otázka, zda se jedná o nájem či o pacht. Po této stránce jest přisvědčiti názoru soudu prvého, že jde o poměr nájemní. Poukazuje se na správné odůvodnění soudu prvého, k němuž jest vůči vývodům odvolání dodati, že dle nesporného přednesu stran byl dán do nájmu dům pozůstávající z obchodní místnosti, bytu a dvou parcelních čísel, tvořících dvůr domu; předmětem smlouvy bylo užívání těchto místností; pokud se týče domu, nikoli však provozování hostinství, nebyl tedy dán do pachtu hostinec, nýbrž dány do nájmu místnosti, třeba za účelem, aby v nich žalovaní provozovali hostinskou živnost. Poněvadž se jedná o nájem, smlouvu nájemní pak dle min. nař. ze dne 9. února 1919, čís. 62 sb. z. a n., lze vypověděti pouze se svolením soudu, toto svolení vsak prokázáno není, nemůže výpověď nabýti právního účinku a nutno ji již proto zrušiti výrokem soudu, vyneseným ve formě stanovené §em 572 c. ř. s.

Citace:

č. 687. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 561-563.