Čís. 1803.
Odklad exekuce vyklizením.
Ochrana nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 409 sb. z. a n. vztahuje se na místnosti vůbec, nikoliv pouze na byty.
(Rozh. ze dne 29. srpna 1922, R I 1015/22.)
Exekuční soud vyhověl návrhu na odložení exekuce vyklizením, rekursní soud návrh zamítl. Důvody: Stížnosti nelze upříti oprávněnosti Podle ustanovení § 1 zákona ze dne 25. června 1920, čís. 409 sb. z. a n. exekuční soud může na návrh povinného až na dobu jednoho čtvrtletí odložiti exekuci vyklizením najatých místností, nemá-li povinný beze své viny jiné přiměřené náhrady. Vymáhající strana, usilující o vyklizení bytu, který pozůstává ze 3 světnic, 2 špýcharů, chléva, kůlny a stodoly, nabídla nájemci 2 obytné místnosti k nastěhování. Přípisem obecního úřadu jest zjištěno, že tyto náhradní místnosti jsou k obývání dobře způsobilé a dostatečné k ubytování rodiny exekutorovy a že tudíž tvoří po rozumu § 1 cit. vládního nařízení přiměřenou náhradu za byt, který má býti vyklizen. Okolnost ta, že povinný nemá náhrady za chlév a stodolu a ostatní hospodářské místnosti, není důvodem odložení exekuce; neboť zákon ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n. v § l stanoví, že pronajímatel, dá-li výpověď z důvodu čís. 5, za jiné místnosti, než byty, náhradu opatřovati nemusí. Tohoto zákonného ustanovení dlužno použíti i při výkladu pojmu přiměřené náhrady po rozumu § 1 vládního nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 409 sb. z. a n., ježto nařízení toto rovněž jako zákon sleduje týž cíl, aby totiž nájemníci chráněni byli před vyklizením, když beze své viny jiné přístřeší opatřiti si nemohli. Posuzuje-li se věc s tohoto právního hlediska, není předpokladu pro odklad exekuce po rozumu § 1 vlád. nař., ježto vymáhající strana poskytla povinnému za byt přiměřenou náhradu.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Vymáhající věřitel tvrdil sice od počátku, že povinná strana nemůže se vůbec dovolávati ochrany vládního nařízení ze dne 25. června 1920. čís. 409 sb. z. a n., poněvadž prý jde o pacht a nikoliv o nájem, leč názoru tomu nelze přisvědčiti. Jeho tvrzení odporuje smíru ze dne 16. prosince 1921, jímž povinná strana svolila, by nynější vymáhající věřitel pozemek, který měl povinným spachtovaný, bez dalšího řízení převzal, a užívá nyní povinná strana jen místností, jejichž vyklizení vymáhající věřitel žádá, tedy věcí, jichž užívati lze bez píle a námahy, takže nynější právní poměr stran není v žádném směru již poměrem pachtovním, nýbrž nájemním. Správně proto, soud prvé stolice použil svrchu zmíněného vládního nařízení. Použití tohoto nařízení jest i jinak odůvodněno, a není správným názor rekursního soudu, že nařízení lze použiti jenom tenkráte, když není náhrady za byt, nikoliv však i v případě, kde jedná se o jiné místnosti. Názoru tomu odporuje jednak výslovné znění vládního nařízení, které mluví v § 1 o místnostech vůbec a rozlišuje ze zvláštní příčiny v § 2 od jiných místností byt, kterýžto rozdíl činí se i v § 3, kde se užívá výrazu »místnosti«. I zákon o ochraně nájemníků čís. 275/20 a čís. 130/22, jež oba rozeznávají mezi byty a jinými místnostmi (prvý zákon v § 1 čís. 4, v § 2 (2) .a (4), v § 3 atd., tento pak v § 1, v § 9 čís. 1, 2 lit. c), v § 10) a jež chtějí chrániti nájemce nejenom potud, pokud jde o jeho byt, nýbrž i pokud jde o jeho existenci, nasvědčují nesprávnosti zmíněného názoru. Potřeba povinného by nebyla dostatečně chráněna, kdyby nájemci neb uživateli nedostalo se náhrady za všechny používané místnosti. Opačný názor rekursního soudu nelze opříti o ustanovení § 1 čís. 5 zák. ze dne 2. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n., poněvadž zákon obmezuje jenom pro tento případ povinnost vypovídajícího, ukládaje mu, by opatřil náhradu jen za byt a nikoliv za jiné místnosti, a nelze proto toto ustanovení vykládati jako všeobecné obmezení § 1 vládního nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 409 sb. z. a n. Jedná se proto jenom o to, zda byla povinnému vymáhající stranou opatřena za všechny místností přiměřená náhrada, to se nestalo, jak vymáhající strana sama připouští, a také podle zprávy výkonného orgánu nemohl povinný přes pilné pátrání jiných místnosti si opatřiti. Právem proto soud prvé stolice povolil povinné straně odklad vyklizení místností, kterých doposud používala.