Č. 912.

Policejní záležitosti: * Ke skutkové podstatě přestupku § 1 nař. ze dne 25. července 1919 č. 465 sb. z. a n. netřeba úmyslu, nýbrž stačí i pouhé zaviněné opomenutí.
(Nález ze dne 28. června 1921 č. 8297.)
Prejudikatura: nál. č. 183 a 644.
Věc: Václav Š. v K. proti zemské politické správě v Praze stran odsouzení pro nedovolené semletí obilí a proti ministerstvu pro zásobování lidu (zast. min. radou Drem V. Režným) stran prohlášení obilí za propadlé.
Výrok: Stížnost do rozhodnutí zemské politické správy se zamítá jako bezdůvodná; stížnost do rozhodnutí ministerstva pro zásobování lidu odmítá se jako nepřípustná.
Důvody: Trestním nálezem okresní politické správy z — byl stěžovatel uznán vinným přestupkem § 1 nař. z 25. července 1919 č. 465 sb. z. a n., jehož se dopustil tím, že dne 14. února 1920 zaslal do mlýna L. v Ž. o 210 kg více obilí, než na kolik zněl mlecí výkaz, a odsouzen dle § 25 cit. nař. k pokutě 800 Kč, při nedobytnosti k trestu vězení na 25 dnů. Současně prohlášeno na základě § 26 cit. nař. 210 kg žita za propadlé ve prospěch státní pokladny. Strana poučena, že do 3 dnů po doručení může se odvolati k zemské politické správě.
K podanému odvolání, v němž stěžovatel žádal, aby naříkaný nález byl zrušen a zabavených 210 kg žita mu bylo vráceno, zemská politická správa nálezem z — rozhodla, že odvolání podanému ... nevyhovuje, poněvadž skutková trestní povaha je zjištěna. Zároveň podotknuto, že spisy předkládají se současně ministerstvu pro zásobování lidu k rozhodnutí o žádosti za uvolnění obilí prohlášeného propadlým. Rozhodnutí označeno ve smyslu § 3 min. nař. z 31. ledna 1860 č. 31 ř. z. jako konečné.
Ministerstvo pro zásobování lidu pak výnosem z — rozhodlo, že žádosti za uvolnění zabaveného a propadlým prohlášeného obilí nelze vyhověti, ježto zde není důvodů hodných zvláštního zřetele dle platných předpisů.
O stížnostech podaných do obou těchto rozhodnutí nejvyšší správní soud uvážil:
Ministerstvo pro zásobování lidu naříkaným výnosem, jak patrno z jeho znění, nepřezkoumávalo instančně výrok první instance, jímž obilí stěžovateli zabavené prohlášeno propadlým, nýbrž rozhodovalo o tom, má-li propadnutí obilí, vyslovené v trestním nálezu první instance, býti prominuto, a zamítlo žádání stěžovatelovo v odvolání jeho obsažené za uvolnění tohoto obilí pro nedostatek důvodů zvláštního zřetele hodných, dávajíc tak vůči straně na jevo, že uvolnění obilí prohlášeného propadlým je v jeho diskrecionerní moci. Poněvadž s tohoto právního hlediska, které zřejmě sdílí také stížnost, uvádějíc, že stěžovatel ve svém odvolání z trestního nálezu první instance žádal ministerstvo pro zásobování lidu, aby zabavený seťový ječmen mu uvolnilo, a nevytýkajíc, že žádání to bylo rekursním petitem, o němž měla instančně rozhodovati zemská politická správa, výnos ministerstva pro zásobování lidu jeví se jako opatření, které dáno je úplně do volného uvážení ministerstva, aniž straně přísluší nárok na to, aby propadnutí bylo jí prominuto, bylo stížnost do výnosu onoho podanou v základě § 2 zák. o správ. soudu odmítnouti jako nepřípustnou.
Rozhodnutí zemské správy politické — co do věci souhlasně s nálezem první instance — klade stěžovateli za vinu, že bylo dne 14. února 1920 zasláno z jeho dvora do mlýna k semletí více obilí nežli na kolik zněl mlecí výkaz, čímž přestoupen předpis § 1 vl. nař. z 25. července 1919 č. 465 sb. z. a n. Stěžovatel objektivní skutkové podstaty deliktu jemu za vinu kladeného nepopírá, hájí se však tím, že přebytečné obilí nebylo do mlýna zasláno z jeho příkazu, nýbrž mimo jeho vůli, a popírá tedy svoji subjektivní vinu, stoje při tom na stanovisku, že k subjektivní skutkové podstatě onoho přestupku náleží úmyslné jednání. Soud nemohl tento názor uznati správným. Při deliktech policejních nevyhledává se — jako z pravidla při deliktech kriminelních — zlého úmyslu; zavinění, kterého ovšem zásadně třeba k subjektivní skutkové podstatě i při přestupcích policejních, je tu dáno již tehdy, když adresát policejní normy opomene onu povinnou péči, kterou na něm norma žádá za tím účelem, aby stav jí perhoreskovaný byl zamezen. K trestnosti přestupku policejního stačí tedy — pokud z obsahu normy zřejmě nevyplývá opak — pouhé zanedbání povinné péče onou normou požadované; tuto nedbalost dlužno však předpokládati již tehdy, nastane-li objektivní skutková podstata přestupku, leč by adresát normy prokázal, že vynaložil všecku povinnou péči, aby zakázanému výsledku zabránil.
Zda v konkrétním případě skutková podstata přestupku policejního je takto nedbalostí zaviněna, je otázkou skutkovou. Žalovaný úřad v daném případě na základě provedeného řízení a výslechu svědků dospěl k závěru, že stěžovatel zanedbal povinnou péči, kterou vládní nařízení z 25. července 1919 č. 465 sb. z. a n. na pěstiteli obilí požaduje, a tím zavinil, že bylo zasláno do mlýna více obilí, nežli na kolik zněl mlecí výkaz. Tento závěr je výsledkem hodnocení provedených důkazů a tedy součástí skutkové podstaty, kterou nejvyšší správní soud podle § 6, odst. 1 zák. o správ. soudu je vázán, moha ji přezkoumávati toliko po stránce formální ve směrech uvedených v odst. 2 cit. §u 6. Že by tu však byly takové závady formální, stížnost netvrdí. Je proto bezdůvodná.

Citace:

č. 912. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 679-681.