NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 1

Čís. 2029.

Pronesena-li obvinění ve smyslu §u 487 tr. zák. u výkonu veřejné funkce (členství v obecní radě) a zřejmě jen proto, že k tomu byl dán podnět bezprostředně před tím přednesenými stížnostmi, stačí k beztrestnosti důkaz pravděpodobnosti (druhý odstavec §u 490 tr. zák.).
(Rozh. ze dne 23. června 1925, Zm I 433/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem:
Rozsudkovým výrokem okresního soudu v Domažlicích ze dne 22. září 1924, jímž byl obžalovaný Matěj R. uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti cti podle §u 487 tr. zák., jakož i potvrzujícím jej rozsudkem krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího ze dne 30. října 1924 byl porušen zákon v ustanovení druhého odstavce §u 490 tr. zák.; oba výroky se zrušují, rovněž i výrok soudu druhé stolice o trestu jakož i výroky s ním související a věc se odkazuje na okresní soud v Domažlicích, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl. Důvody:
Rozsudkem okresního soudu v Domažlicích ze dne 22. září 1924 byl Matěj R. uznán vinným mimo jiné přestupkem proti bezpečnosti cti podle §u 487 tr. zák., spáchaným tím, že dne 4. července 1924 vinil Josefa U-a křivě z trestného činu, že totiž jako lesní adjunkt bral při vydávání dříví úplatky, aniž toto obviňování šlo tak daleko, by nabylo vlastností, vytčených v §u 209 tr. zák. Rozsudkem krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího ze dne 30. října 1924 bylo odvolání obžalovaného co do viny zamítnuto jako bezdůvodné. Obžalovaný hájil se při hlavním přelíčení tím, že jako člen městské rady měl povinnost poukázati na věc, ježto se tu jedná o zájem obce, a nabídl důkaz pravdy. V rozhodovacích důvodech rozsudku prvé stolice je sice tato jeho obhajoba zaznamenána, v dalších úvahách však se na ni nijak neodpovídá a dle konečného závěru rozsudkového shledal soud, že obžalovaný neměl důvodu, a něhož by (byl) mohl vyvozovati, že by se v jednání soukromého obžalobce mohlo jednati o úplatky (§ 490 i. f) tr. zák.), že se mu tudíž nezdařil ani důkaz pravdy ani pravděpodobnosti, poněvadž dle předchozího zjištění rozsudkového žádný ze svědků nepotvrdil, že soukromý obžalobce vydával dříví za nějaký prospěch. Rozhodovací důvody rozsudku soudu odvolacího spokojují se prostým poukazem na důvody rozsudku prvé stolice.
Tento postup obou soudů a na něm založený odsuzující výrok rozsudkový spočívá na porušení zákona. Rozsudek prvé stolice ponechává především stejně jako rozsudek druhé stolice úplně stranou otázku, zda bylo obvinění proneseno některým ze způsobů, uvedených v §u 489 tr. zák. (prvý odstavec §u 490 tr. zák.), či stalo se tak jiným způsobem (druhý odstavec téhož §u), ačkoliv se dotyčné zjištění jevilo nutným, by mohla býti spolehlivě řešena otázka, je-li obžalovaný, by docílil beztrestnosti, povinen provésti důkaz pravdy svého udání, či postačí-li k tomu cíli již důkaz pravděpodobnosti. Rozsudky neobsahují dále až na onu zmínku rozsudku prvé stolice o obhajobě obžalovaného, že jednal jako člen městské rady, nižádného zjištění, z něhož by bylo zřejmo, kde, před kým, z jakého podnětu a za jakých okolností vůbec pronesl obžalovaný obvinění soukromého obžalobce. V důvodech rozsudku prvé stolice se pouze poznamenává, že obžalovaný nabídl důkaz pravdy, který se mu však dle přesvědčení soudu nezdařil, stejně jak se mu dle konečného závěru rozsudkového nezdařil ani důkaz pravděpodobnosti. Stanovisko, které takto sice nepřímo, ale způsobem vylučujícím jakoukoli pochybnost, došlo výrazu v rozsudcích obou stolic, příčí se zákonu a je zřejmo, že v nich jen následkem tohoto právně mylného hlediska zůstaly nepovšimnutými ony výsledky hlavního přelíčení, které by byly přiměly soudy, by otázku beztrestnosti proneseného obvinění řešily zásadně jiným způsobem, než se stalo. Především uvedli kromě obžalovaného i všichni svědci, slyšení o soukromé obžalobě Josefa U-a, že obžalovaný pronesl obvinění v zasedání městské rady a jako její člen. Svědci potvrdili dále, že se tak stalo za jednání městské rady o tom, že někteří »výboři« dávají dříví do vesnic, a o prostředku, jak by se tomu mohlo zabrániti, a když byl některý člen pronesl dle svědeckého údaje V-ova stížnost, že se nemůže dříví dostati, neboli, jak uvedl svědek S., když radní Jan V. si stěžoval na potíže s vydáváním dříví. Obžalovaný, který, pronášeje obvinění, napřed nikoho nejmenoval, označil soukromého obžalobce teprve, když dle svědectví V-ova jeden z členů městské rady (svědek Jan V. udal, že to byl on sám) se obžalovaného tázal, kdo za úplatek dříví vydává, nebo-li když dle údaje svědka Dra. S-a starosta obžalovaného vyzval, by onoho úředníka jmenoval. Konečně potvrdili svědci S-a, že obžalovaný žádal, by se to vyšetřilo. Dr. S. pak, že obžalovaný žádal, by starosta v té věci U-ovi domluvil, a že prohlásil, že, nebude-li U. spokojen, on (obžalovaný) mu to dokáže.
Jde tu vesměs o skutečnosti nanejvýš významné ba rozhodné při řešení otázky, byl-li obžalovaný, by docílil beztrestnosti obvinění, povinen provésti důkaz pravdy, či postačil-li by důkaz pravděpodobnosti. Vyplývať z nich, že obžalovaný pronesl obvinění proti soukromému obžalobci u výkonu své veřejné funkce a zřejmě jen proto, že k němu shledal podnět v bezprostředně před tím přednesených stížnostech. Svědky dotvrzená jeho konečná žádost na starostu, jmenovitě, by se věc vyšetřila, dovoluje zejména souditi, že svým krokem sledoval obžalovaný výhradně zájem veřejný, ať již zájem obce nebo jejího obyvatelstva, že tedy byl к obvinění soukromého obžalobce nucen zvláštními okolnostmi, ve kterémžto případě by však byl k docílení beztrestnosti postačil již důkaz pravděpodobnosti podle druhého odstavce §u 490 tr. ř., t. j. důkaz o takových okolnostech, z nichž plynuly dostatečné důvody, by pronesené obvinění mohlo býti pokládáno za pravdivé. (Rozh. sb. n. s. č. 1314.) Takovouto okolnost lze však spatřovati ve skutečnosti, potvrzené svědkem Janem Š-em, že totiž obžalovanému jednou, když se ho ptal, má-li cedulku na dříví, říkal, že ji má, že »holt« se musí něco dát, by ji člověk dostal. Je sice pravda, že svědek neuvedl, pronesl-li tato slova k obžalovanému v době před zasedáním městské rady, o něž jde, či po něm, a zda při tom soukromého obžalobce výslovně jmenoval, než již v tom, že se soud za výslechu svědkova nepřičinil o bližší objasnění věci, lze spatřovati i důsledek jeho mylného právního hlediska v příčině otázky, je-li k docílení beztrestnosti obžalovaného nutným důkaz pravdy, či stačí-li důkaz pouhé pravděpodobnosti. Tím lze si vysvětliti i to, že se svědecká výpověď Jana Š-a pomíjí v rozhodovacích důvodech rozsudku prvé stolice naprostým mlčením, což nasvědčuje mimo to i úsudku, že i konečný závěr rozsudkový, dle něhož se obžalovanému nezdařil ani důkaz pravděpodobnosti, přišel k místu způsobem právě mylným. Bylo proto rozsudky ve smyslu §§ů 33, 292 a 479 tr. ř. zrušiti a věc odkázati k novému projednání a rozhodnutí.

Citace:

Čís. 11353. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 97-98.