Č. 762.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): Dny poštovní dopravy včítají se do lhůty určené k podání námitek podle § 18 čes. řádu dávk.
(Nález ze dne 14. března 1921 č. 2429.)
Prejudikatura: nález č. 171 a 230.
Věc: Marie G. v Novém Sedle proti zemské správní komisi v Praze o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Inspektorát pro zemské dávky v Praze oznámil stěžovatelce přípisem ze dne 25. února 1920 č. 127 470, že při vyměření dávky z přírůstku hodnoty jejího domu jest vycházeti z obecné hodnoty jeho ke dni 1. ledna 1903, a že předpokládá hodnotu tu penízem 1800 K; vyzval ji při tom, aby svoje případné námitky proti předpokládané hodnotě podala ve lhůtě 14 dnů. Připiš byl doručen stěžovatelce dne 13. března 1920. Námitky její proti předpokládané hodnotě došly na inspektorát dne 29. března 1920 a nebylo k jich obsahu při vyměření dávky přihlíženo z důvodu, že byly podány opožděně. Rekursu, v němž stěžovatelka dovozovala včasnost podání námitek poukazem na okolnost, že je odevzdala poště k dopravě již 25. března 1920, nebylo naříkaným rozhodnutím vyhověno.
O stížnosti čelící proti tomuto rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud toto:
Na sporu jest jedině otázka, zda dny poštovní dopravy včítají se do lhůty určené k podání námitek podle § 18 česk. dávk. řádu čili nic. Na otázku tuto odpověděl nejvyšší správní soud kladně již ve svém nálezu ze dne 4. září 1919 č. 4193 (Boh. č. 171) — na jehož podrobné důvody se dle § 44 jednacího řádu poukazuje — a dovodil zejména také, že použití předpisu § 2 zákona ze dne 18. března 1876 č. 28 ř. z. při podávání námitek dle § 18 česk. dávk. řádu je nepřípustné.
Stěžovatelka nepopírá, že připiš inspektorátu pro zemské dávky v Praze ze dne 25. února 1920 č. 127.470-3/1920 obdržela již dne 13. března 1920. Dle úředního záznamu byly stěžovatelčiny námitky proti předpokládané hodnotě doručeny inspektorátu teprve 29. března 1920, tedy po uplynutí stanovené čtrnáctidenní lhůty. Úřední záznam sluší považovati, pokud není dokázán opak, za plný důkaz o tom, kdy námitky došly na úřad, a nebylo s procesuálního hlediska nutné konati v tom směru ještě nějaká šetření. Pro zahájení šetření takového bylo tím méně podnětu, když stěžovatelka ve svém rekursu na žalovaný úřad obmezila se na pouhé tvrzení, že námitky odevzdala poště k dopravě již 25. března 1920, aniž nabídla důkazy o tom, že námitky byly poštou odevzdány vyměřovacímu úřadu již před uplynutím 14denní lhůty.
Netrpí tedy řízení vytýkanou neúplností; že by stíženo bylo nedostatky, na něž je dbáti z úřední povinnosti dle § 6 odst. 2 zák. o správ. soudě, nejvyšší správní soud neshledal, a zůstává tak nedotčeným zjištění naříkaného rozhodnutí, že námitky stěžovatelčiny byly u vyměřovacího úřadu podány až 29. března 1920. Za tohoto stavu věci jest dle právního názoru svrchu vysloveného naříkané rozhodnutí v souhlasu se zákonem, když stojí na stanovisku, že stěžovatelka pro opoždění je prekludována dle § 18 česk. dávk. řádu se svými námitkami proti předpokládané hodnotě nabývací.
Na tom nemohla by měniti ničeho ani okolnost, že stěžovatelka ode vzdávajíc poště k dopravě svoje námitky, musila, jak tvrdí, počítati s doručením jejich v normální lhůtě dvou dnů — bylo její věcí voliti takovou cestu, která zabezpečuje, aby námitky ve stanovené lhůtě čtrnáctidenní byly u vyměřovacího úřadu.
Stížnost jest tak ve všech směrech bezdůvodná a slušelo ji zamítnouti.

Citace:

č. 762. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 337-338.