NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 2

Čís. 16500.

Svatební smlouva podle § 1217 obč. zák. jest jen taková smlouva, při níž jde smluvcům o dobou a účelem omezené uspořádání majetkových poměrů, t. j. o smlouvu, kterou smluvci v úmyslu na manželský svazek uspořádávají buď majetkoprávní vztahy manželů, plynoucí z manželského svazku samého, anebo hmotné zaopatření pozůstalého manžela.
Nejde o svatební smlouvu, převede-li jeden manžel část nemovitosti na druhého manžela bezvýhradně a navždy, nikoli jen na dobu jejich manželského společenství, třebaže se tak stalo se zřením na počátek a ve formě notářského spisu.
(Rozh. ze dne 17. listopadu 1937, Rv I 1415/36.)
Srov. rozh. č. 1618, 5570, 7654, 9647 Sb. n. s.
Žalobce se domáhá zrušení kupní a darovací smlouvy ujednané dne 25. května 1920 se žalovanou z toho důvodu, že jde o smlouvu svatební a že manželství stran bylo rozsudkem krajského soudu v L. ze dne 5. července 1933 č. j. Ck II 239/31-32 rozvedeno od stolu a lože a usnesením téhož soudu z 29. února 1934 č. j. Nc VIIa 334/33-4 rozloučeno z viny obou stran. Mimo to odvolává darování částky 8898 Kč 15 h pro nevděk. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby.
Nejvyšší soud zamítl žalobu.
Důvody:
Žalobce se domáhá zrušení kupní a darovací smlouvy, ujednané dne 25. května 1920 se žalovanou, a to z toho důvodu, že jde o smlouvu svatební a že manželství stran bylo rozsudkem krajského soudu v L. ze dne 5. července 1933, č. j. Ck II 239/31-32, rozvedeno od stolu a lože a usnesením téhož soudu z 28. února 1934, č. j. Nc VIIa 334/33-4, rozloučeno z viny obou stran. Mimo to odvolává darování částky 8898 Kč 15 h pro nevděk. Avšak z tohoto posléz uvedeného důvodu by se nemohl domáhati zrušení celé smlouvy a vrácení polovice nemovitostí, které byly předmětem oné smlouvy, což tvoří hlavní předmět sporu, nýbrž jen vrácení darované částky. Usuzují proto nižší soudy správně, že pro spor jest rozhodující otázka, zdali uvedená kupní a darovací smlouva, o které byl sepsán notářský spis, je smlouvou svatební ve smyslu §§ 1217 a nási. obč. zák. Docházejí pak k shodnému úsudku, že smluvci ujednali svatební smlouvu, a to jednak z obsahu smlouvy, jednak z okolností, za kterých byla smlouva ujednána. Jejích úsudek není správný. K dovolací odpovědi žalobcově budiž připomenuto, že tu nejde o skutková zjištění nižších soudů, nýbrž o úsudek jejích na základě skutkových zjištění, kterýžto úsudek jako právní posouzení věci podléhá přezkumu dovolacího soudu. Pří tom nerozhoduje, zda strany v rozvodovém sporu pokládaly řečenou smlouvu za svatební smlouvu, neboť nerozhoduje právní názor stran, nýbrž skutečná podstata smlouvy.
Svatební smlouvy podle §§ 1217 a násl. obč. zák. mají za předmět úpravu majetkoprávních poměrů manželů za trvání manželství nebo hmotné zaopatření pozůstalého manžela. Smlouvou svatební jest jen smlouva, při které jde smluvcům o to, aby v úmyslu na manželské spojení uspořádali majetkoprávní vztahy manželů, plynoucí ze samého svazku manželského na dobu manželství, anebo o hmotné zaopatření pozůstalého manžela, při které tedy je takové uspořádání majetkových poměrů dobou a účelem omezené obsahem ujednání. Z toho již plyne, že nejde o svatební smlouvu, převede-li jeden manžel polovici nemovitostí na druhého bezvýhradně a navždy, i když se to stalo hledíc na sňatek a přesto, že smlouva byla sepsána ve formě notářského spisu. Notářský spis z 25. května 1920 nezjednává svým obsahem podkladu ani pro úsudek, že kupní a darovací smlouva v něm osvědčená byla ujednána jen na dobu manželského společenství stran. Je správné, že tento notářský spis jest v těsné spojitosti s notářským spisem z téhož dne, kterým rodiče žalované prodali a darovali jí a žalobci dům č. 250 v M. Ale z obsahu obou uvedených notářských spisů neplyne, že úprava majetkových poměrů stran neměla býti trvalá, nýbrž jen omezena tak, jak již bylo uvedeno. Z výpovědi svědkyně Marie K. zjistil prvý soud, že se při ujednání smluv nemluvilo o tom, že dotčená úprava má býti omezena na dobu manželství a že se netýká úpravy majetkových poměrů, plynoucích ze samého svazku manželského, a nemá proto podkladu úsudek, že i z této výpovědi plyne, že šlo o takové omezení uspořádání majetkových poměrů stran, jaké může býti předmětem smluv svatebních. Totéž platí i o výpovědi stran slyšených k důkazu. Není proto podkladu pro úsudek, že strany ujednávajíce onu smlouvu jednaly v úmyslu ujednati smlouvu svatební a nikoli upraviti své majetkoprávní poměry navždy. Ani z toho, co strany uvedly v rozvodovém sporu, nelze usuzovati, že si byly při ujednání smlouvy vědomy toho, že ujednávají smlouvu svatební a že ujednání takové smlouvy vskutku zamýšlely. Je proto pokládati smlouvu, o kterou jde, za obyčejnou smlouvu kupní a darovací a nemůže se domáhati žalobce jejího zrušení z důvodu rozvodu od stolu a lože (§ 1264 obč. zák.) nebo rozluky (§ 1266 obč. zák.).

Citace:

č. 16394. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 364-367.