NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 3630.

Pro nárok sprostředkovatele na odměnu stačí, že smluvníci projevili souhlasnou vůli, že uzavírají sprostředkovaný obchod. Lhostejno, že k uskutečnění obchodu nedošlo průtahem jedné ze stran.
Rozhodnutí o pohledávce započtením namítané jest pojati do rozsudečného výroku.
(Rozh. ze dne 19. března 1924, Rv I 1538/23.)
Žalobce se zavázal sprostředkovati žalované prodej vagonu malinové šťávy za to, že se mu dostane z každého kg přeplatku 1.50 Kč. Žalobce obchod sprostředkoval, k uskutečnění jeho však vinou žalované nedošlo. Žalobě na vyplacení provise, proti níž žalovaná namítla započtením nárok na náhradu škody, způsobené špatnou informací žalobcovou, bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobce domáhá se žalobou provise, pokud se týče náhrady škody, kterou utrpěl tím, že zaviněním žalované nebyl uskutečněn obchod, jejž on mezi firmou W. a žalovanou sprostředkoval a jenž záležel v dodání jednoho vagonu malinové šťávy do tuzemské stanice. Škodou touto jest dle žaloby provise 15 000 Kč kterou žalobce se žalovanou ujednal, a jež mu ušla, poněvadž žalovaná, nepotvrdivši včas nabídky firmy W., uzávěrku zmařila. Jde tedy v podstatě o otázku, zda žalobci přísluší ujednaná provise i tehdy, když vinou žalované k zamýšlenému obchodu nedošlo. Dle zjištění obou nižších soudů sprostředkoval žalobce ohledně téhož zboží vlastně obchody dva, totiž nejprve dodávku jednoho vagonu malinové šťávy firmě W., se které sešlo, poněvadž nemohlo býti dosaženo vývozního povolení, po té k nabídce firmy W. dodávku téhož zboží do tuzemské stanice za stejných podmínek až na to, že měla býti firmě poskytnuta sleva jako srážka vývozních poplatků. A o tento posléz zmíněný obchod jde. Nabídku firmy W. sdělil žalobce žalované telegramem ze dne 9. dubna 1920 a dopisem z téhož dne, žádaje o promptní zaslání předběžného účtu přímo firmě W., aby tato mohla zříditi žádaný akreditiv. Nabídku tuto přijala však žalovaná teprve dopisem ze dne 20. dubna 1920, tedy vzhledem k ustanovení čl. 319 obch. zák. opožděně. Firma W. nebyla tudíž na svou nabídku vázána a byla oprávněna od ní ustoupiti, což také dopisem ze dne 24. dubna 1920 učinila. K uskutečnění obchodu nedošlo tedy prodlením žalované. To však nemůže míti vliv na žalobcův nárok na provisi, smluvenou za sprostředkování obchodu. Jest sice pravda, že dle ustálené judikatury přísluší sprostředkovateli odměna teprve tehdy, jestliže se právní jednání stranami obmýšlené uskuteční činností sprostředkovatelovou. Tím jest míněno, že oba smluvníci, prodatel i kupitel, projeví srovnalou vůli, že sprostředkovaný obchod uzavírají. To se také stalo, neboť jak uvedeno, žalovaná přijala nabídku firmy W. dopisem ze dne 20. dubna 1920. Že firma W. z prodlení žalované vyvodila důsledky, netýká se již sprostředkovatele, jehož činnost přijetím nabídky firmy W. žalovanou byla ukončena. Z této úvahy plyne však také bezpodstatnost dovolatelčiny námitky, že žalovaná nabídku firmy W. vůbec přijati nemusila, když je zjištěno, že ji, třeba pozdě, přece přijala. Rovněž nelze sdíleti náhledu dovolatelky, že měla býti žalobci odměna vyplacena teprve tehdy, až by firma W. zboží zaplatila, jelikož provise byla smluvena ve formě přeplatku (»Überpreis«); vždyť výše přeplatku toho byla zjevná již při stanovení kupní ceny firmě W. žalobcem a neobjevila by se teprve při jeho splacení.
Pravdu má dovolatelka potud, pokud vytýká, že rozhodnutí o námitce započtení mělo býti pojato ve výrok rozsudečný. Z ustanovení §§ 404 a 411 c. ř. s. (slova: »...rozhodnutí o tom, zda trvá či netrvá pohledávka vzájemná...«), plyne zásada, že o vzájemné pohledávce má býti nejen pojednáno v důvodech, nýbrž že má býti o ní rozhodnuto, to jest učiněn býti příslušný výrok. Poněvadž však oba nižší soudy v důvodech přesně vytkly a odůvodnily, že započtením namítaná pohledávka není po právu, nelze pokládati onu vadu za takovou, jež by bránila úplnému rozboru a důkladnému posouzení věci a není ani v tomto směru důvod §u 503 čís. 2 c. ř. s. opodstatněn, zvláště, když ona vada není na újmu žalované.

Citace:

č. 3630. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 413-414.