Čís. 1343.

Ke skutkové podstatě §u 209 tr. zák. stačí udání u četnictva, třebas je udavač později u soudu odvolal. Lhostejno, že udavač, jsa sám obviněným, neměl povinnost, mluviti pravdu.
(Rozh. ze dne 10. listopadu 1923, Kr II 582/22.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 22. května 1922, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem §u 209 tr. zák. a přestupkem §u 477 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 a), 10 §u 281 tr. ř., správně jen čís. 9 a), namítá především, že zodpovídání se obžalovaného, vyšetřovaného pro podezření, že nesprávným způsobem přišel do držení 7 balíčků umělých copů, neslo se tím směrem, že copů nabyl cestou poctivou, totiž koupí, a že, poněvadž jeho tvrzení, že koupil je od neznámého cestujícího, úřady nevěřily a naň stále naléháno bylo, by jmenoval osobu, od níž copy koupil, řekl bez jakéhokoliv zlého úmyslu, že je koupil od Cyrila D-a. Tím prý D-a vůbec nijakým způsobem neobvinil, zejména ne z nějakého vymyšleného činu trestného, a neudal prý ničeho, co by bylo směřovalo k tomu, že D. nabyl copů způsobem nepoctivým. Zmateční stížnosti nelze přiznati oprávnění. Rozsudek zjišťuje, že z vlakové pošty ztratila se zásilka 7 balíčků s umělými copy ve váze 5 kg v ceně 250 švýc. franků a 3 278 Kč 75 h a že podezření z této krádeže padlo na poštovního zřízence Františka K-a, který zásilku z vlakové pošty Praha—Přerov do vlakové pošty Přerov— Bohumín překládal a který také pro krádež tu byl obžalován. O obžalovaném Metoději P-ovi zjišťuje rozsudek, že nabízel holiči Josefu N-ovi k prodeji 24 copy udávaje, že mu je dal do prodeje jeho bratr, holič z P., a že také holiči Antonínu R-ovi nabízel k prodeji 24 úplných ženských copů, které R. konečně za 240 Kč koupil. Obžalovaný, byv dle dalšího zjištění rozsudkového četnictvem ve věci tázán, udal, že mu dva tucty copů dal do prodeje za 200 Kč Cyril D. s podotknutím (poukazem), že mají skutečně cenu asi 800 Kč, 240 Kč, stržených prodejem copů, prý D-ovi, který mu přikázal, aby o věci pomlčel, posud neodevzdal, a, byv dne 17. května 1921 u okresního soudu v P. slyšen ve věci jako obviněný, udal, že jeho udání u četnictva, že mu D. dal do prodeje nějaké copy, nezakládá se na pravdě. Rozsudek dospívá k závěru, že obžalovaný, udav D-a u četnictva, tedy u vrchnosti, jako onoho člověka, který mu dal do prodeje dva tucty copů za 200 Kč s oním »poukazem«, ačkoliv si byl toho vědom, že to pravda není, nejen tvrdil okolnosti, způsobilé, by proti D-ovi odůvodnily podezření zločinu krádeže, nýbrž že jeho udání sloužilo skutečně k zavedení trestního vyšetřování proti D-ovi pro tento zločin. Zmateční stížnost snaží se neprávem dovoditi, že zodpovídání se obžalovaného (správně: ono jeho udání u četnictva) neslo se jen k tomu, že copů nabyl cestou poctivou a že bez jakéhokoliv zlého úmyslu řekl, že je koupil od D-a. Již sama skutečnost, že byl ve věci tázán četnictvem, musila v něm nezbytně vzbudili vědomí, že jde o šetření ve věci nějakého činu trestného, při čemž ve spojení se skutečnostmi, jemu v té době známými a rozsudkem zjištěnými, nemohl býti v pochybnostech o tom, že jest podezření, že copy pocházejí z krádeže a to vzhledem k ceně jich z krádeže zločinné. Obžalovanému nemohlo konečně býti ani tajno, že označení domnělého prodatele copů vyvolá proti němu zároveň podezření pachatelství krádeže, o jejíž šetření šlo. Označil-li tudíž obžalovaný jako člověka, který mu dal copy do prodeje, Cyrila D-a, vzbudil ono podezření proti němu a, poněvadž tak učinil u četnictva, tedy u vrchnosti, nelze porušení zákona nebo jeho nesprávné použití spatřovati v tom, že dospívá rozsudek k závěru, že tu šlo o udání z vymyšleného zločinu dle §u 209 tr. zák. Po stránce subjektivní vyžaduje se ke skutkové podstatě tohoto zločinu pouze pachatelovo vědomí, že jeho udání u vrchnosti (neb obvinění) odporuje pravdě, stačí proto i v tomto případě rozsudkové zjištění, dle něhož si obžalovaný byl toho vědom, že to, co četnictvu na D-a udává, není pravda. Že tak obžalovaný jednal nejen v tomto vědomí, nýbrž přímo s úmyslem vzbuditi v četnictvu přesvědčení, že se D. dopustil činu trestného, tomu nasvědčuje skutečnost, zjištěná rozsudkem, že u četnictva uvedl, že mu D. přikázal, aby o věci pomlčel, V tomto směru není ostatně bez významu ani zodpovídání se obžalovaného při té příležitosti, kdy u soudu prohlásil, že jeho udání u četnictva nezakládá se na pravdě, které sice později opět odvolal, ale které znělo v ten smysl, že K-a, jenž prý mu dal copy do prodeje, nechtěl prozraditi, a že proto ani četnictvu nechtěl říci pravdu, nýbrž uvedl, že má vlasy od D-a. S rozsudkovým závěrem, dle něhož obžalovaný nejen tvrdil okolnosti způsobilé, by proti D-ovi odůvodnily podezření zločinu krádeže, nýbrž dle něhož jeho udání sloužilo skutečně k zavedení trestního vyšetřování proti D-ovi pro tento zločin, nelze v soulad uvésti tvrzení zmateční stížnosti, že obžalovaný neudal ničeho, co by bylo směřovalo k obvinění, že D. nabyl copů způsobem nepoctivým. Trestný čin byl obžalovaným spáchán, dokonán, tím, že ono udání na D-a u četnictva byl učinil. Tím, že obžalovaný později u soudu prohlásil, že se udání to nezakládá na pravdě, nemohl zjednati si beztrestnost, to tím méně, když dle rozsudkového zjištění D. za tím byl již ve věci nejen policií vyšetřován, nýbrž dne 10. května 1921 u okresního soudu v P. vyslechnut jako obviněný, kdežto obžalovaný učinil své prohlášení teprve dne 17. května 1921. Na věci vůbec a na skutečnosti, že obžalovaný udal D. ze zločinu vymýšleného, zvláště nemění ničeho ani skutečnost, že K. byl z obžaloby pro krádež oněch copů sproštěn a že obžalovaný Metoděj P. nebyl uznán vinným ve smyslu obžaloby zločinem podílnictví na krádeži, nýbrž jen přestupem dle §u 477 tr. zák. Že krádež copů spáchana byla, rozsudek zjišťuje a v onom období šetření, ze něhož obžalovaný učinil udání na D-a, nebyla vyloučena možnost vzniku podezření, že D. krádež spáchal, pokud se týče na jejím provedení účast bral; shora zmíněné skutečnosti, zjištěné rozsudkem, nasvědčují tomu, že proti němu podezření vzbuzeno byvši udáním obžalovaného, také opravdu vzešlo a po jistou dobu trvalo, zavdavši dokonce podnět k zavedení trestního vyšetřování proti D-ovi pro zločin krádeže. Že konečně právo osoby, obviňované z činu trestného, na obhajobu a skutečnost, že osoba taková nemá povinnosti, mluviti pravdu, nesmí se zvrhnouti ve výhodu, směti beztrestně páchati činy trestné, je na bíledni; zmateční stížnost snaží se proto zcela neprávem dovoditi, že udání obžalovaného dlužno označiti jako výmluvu a nikoliv jako obviňování (udání) třetí osoby z vymyšleného zločinu.

Citace:

č. 1343. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 474-476.