Čís. 4166.

Ochrana důvěry ve veřejné knihy.
Stačí, zachová-li nabyvatel nemovitosti co do zjištění knihovně neváznoucích závad opatrnost, jež dle zvyklostí poctivého a bedlivého právního styku jeví se býti nutnou.
(Rozh. ze dne 23. září 1924, Rv I 1134/24.)
Žalobkyně domáhala se na žalované společnosti uznání, že jí přísluší právo chůze a jízdy po soukromé cestě, připsané vlastnicky žalované společnosti, a odůvodňovala žalobní nárok tím, že právo služebnosti vydržela. Žalovaná namítla, dovolávajíc se důvěry ve veřejné knihy, že nabyla v roce 1916 cesty bez dluhů a závad, jak zjistila před podpisem kupní smlouvy dotazem u prodatelů, jichž ubezpečení, že na nemovitosti není závad, bylo též do smlouvy pojato. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Dovolání obrací se hlavně proti tomu, že nebyla žalované přiznána ochrana její důvěry v knihy veřejné po rozumu §u 1500 obč. zák., a vytýká z té příčiny jednak vadnost řízení proto, že nebyl proveden důkaz svědkem Drem Z-em o tom, že on jako právní zástupce žalované se u prodatelů dotazoval, zda cesta jest prosta neknihovních břemen, a že dostal od nich kladné ujištění, jednak nesprávné právní posouzení věci v této otázce. Dovolání nelze odepříti oprávněnost. Dle §u 1470 obč. zák. lze nabýti služebnosti mimoknihovně vydržením; vydržené právo může si oprávněný dle §u 1498 obč. zák. zajistiti knihovním vkladem na příslušné nemovitosti a působí pak věcně proti každému pozdějšímu nabyvateli. Opomine-li toho, vydává se v nebezpečí, že právo jeho zanikne, nabude-li třetí osoba nemovitosti, právem tímto stižené, v důvěře ve veřejné knihy v poctivém domnění, že jest závad prosta (§ 1500 obč. zák.). Tato důvěra se nabyvateli nepřiznává a zákonem nechrání, když jeho mylná představa o pravém stavu věci spočívá na nedbalosti, totiž, když nabyvatel při náležité pozorností o cizím věcném právu se dozvěděti musil anebo dle okolností s pravděpodobností dozvěděti mohl (§§ 368 a 527 obč. zák.). Stačí z pravidla, když nabyvatel při nabytí zachová v té příčině onu opatrnost, která dle zvyklostí poctivého a bedlivého právního styku jeví se býti nutnou, naproti tomu nelze mu rozumně ukládati za povinnost, by za tím účelem konal a prováděl podrobná šetření, pakliže povaha případu k tomu zvlášť podnětu nezavdává. V tomto případě jest zjištěno, že žalovaná společnost se u prodatelů dotazovala po tom, zda jest pozemek prost dluhů a břemen, majíc pro tuto okolnost zvláštní zájem proto, že kupovala pozemky k účelům dolování, a že jí to bylo potvrzeno oběma prodately ústně i ve smlouvě trhové. Nižší stolice míní, že žalovaná na toto potvrzení a ujištění neměla spoléhati. S tím souhlasiti nelze, neboť, ujišťuje-li se nový nabyvatel o nezákonnosti kupovaného předmětu, jest samozřejmo, že se po tom především poptává u dosavadních vlastníků jako osob z té příčiny nejpovolanějších, neboť jenom tito z pravidla mohou o tom podati závažné vysvětlení a nikoli osoby třetí, které na věci zájmu nemají a o ní snad vědí jen z nahodilých svých pozorování. Oba prodavatelé seznali, že neměli ani zdání, že si žalobkyně osobuje právo jízdy. Uvádějí-li dále nižší stolice, že bylo povinností žalované společnosti, by se poptávala u sousedů a majitelů sousedních pozemků, netřeba blíže doličovati, že takovou povinnost nabyvateli nelze z pravidla ukládati ani dle zákona ani dle rozumných pravidel právního jednání. To by znamenalo, by nabyvatel přezkoumal celou situaci okolí a cestné potřeby blízkých pozemků, zjistil držební poměry a nyní konal šetření u majitelů pozemků a přezvědných osob, které ostatně nemají ani povinnosti a, je-li nabyvatel cizí osobou, zpravidla ani ochoty uděliti mu žádané vysvětlení a zejména uděliti mu je dle pravdy. Nelze dáti za pravdu ani soudu odvolacímu, že okolnost, že cesta byla uzamčena na zámek, vybízela k tomu, by se žalovaná strana dotazovala, kdo všechno má k ní klíč, neboť právě to, že cesta byla uzavírána, svědčí pro to, že třetím osobám bylo zabraňováno, používati jí a, bylo-li žalované potvrzeno, že není stižena právem třetích osob, neměla důvodu nevěřiti a konati další pátrání. Dle těchto úvah nelze názor nižších stolic k této otázce uznati správným, neboť názor takový vedl by prakticky k popření důvěry v knihy veřejné vůbec a není ospravedlněn ani potřebou právní, neboť vůči právům ze skutečného stavu zřejmě poznatelným důvěra v knihovní stav zpravidla s úspěchem uplatňována býti nemůže, ohledně práv, které této vlastnosti nemají, bylo by právně neodůvodněno, by se nabyvateli za povinnost ukládala tato mimořádná míra obezřetnosti jedině k vůli tomu, by držitel práva ušetřen zůstal právních důsledků toho, že z nepečlivosti opominul své právo pojistiti knihovním zápisem. Důsledkem toho bylo při správném použití zákona žalované straně v tomto případě přiznati ochranu důvěry v knihy veřejné po rozumu §u 1500 obč. zák. a žalobu zamítnouti.

Citace:

č. 4166. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 278-280.