NPD documents search: Boh. adm., 18 (1936)

Čís. 9357.

Byla-li umluvena splatnost pohledávky dnem nastoupení dědictví dlužníkem, jest rozuměti nastoupením dědictví již dědickou přihlášku. Lhostejno, že byla napotom podána žaloba o neplatnost závěti. Účinky nastoupení dědictví trvají, dokud není o nastoupení dědictví právoplatně rozhodnuto, pozůstalost odevzdána a její projednání prohlášeno za skončené.
(Roz. ze dne 12. listopadu 1929, Rv 1 1792/28.)
Žalovaná dluhovala žalobci 20000 Kč, jež se zavázala zaplatiti podle možnosti, nejdéle však po nastoupení dědictví po smrti svého otce Jindřicha W-a. Jindřich W. zemřel dne 2. srpna 1925 a žalovaná se přihlásila dne 9. srpna 1926 k dědictví výminečně ze závěti, kterážto dědická přihláška byla na soud přijata. Proti žalobě o zaplacení 20000 Kč namítala žalovaná najmě, že dosud nenastala splatnost zažalované pohledávky, ježto slovy »po nastoupení dědictví« jest rozuměti skutečné převzetí dědického podílu, nikoliv formální podání dědické přihlášky, ježto žalované teprve po skutečném převzetí dědictví bude umožněno, dosáhnouti prostředků k zaplacení dluhu. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, mimo jiné z těchto důvodů: Co se týče námitky, že nenastala splatnost, jde z dlužního úpisu na jevo, že se žalovaná zavázala, že zaplatí dluh nejdéle po nastoupení dědictví po smrti Jindřicha W-a. Jde jen o to, co jest rozuměti slovy »po nastoupení«. Že Jindřich W. zemřel v roce 1925, jest soudu známo. Rovněž, že se žalovaná přihlásila za dědičku výminečně. Nastoupením dědictví se rozumí ujetí se držby dědictví (viz slovní rejstřík k občanskému zákoníku komentář Stubenrauchův). Z použití slov nastoupení dědictví v §§ 800, 802, 805 a 809 obč. zák. jde bezpochyby najevo, že jest rozuměti nastoupením dědictví přihlášení se k dědictví a přijetí této přihlášky. Avšak, i kdyby se nesdílel tento názor, musí býti podle svědecké výpovědi H-a vzato za prokázáno, že při stanovení doby splatnosti dluhu měly strany výslovně na mysli zadání a přijetí dědické přihlášky a že v tomto směru nebylo o době splatnosti mezi stranami pochybnosti. Namítá-li žalovaná, že závěť po Jindřichu W-ovi jest napadána nynějším žalobcem (tato okolnost je soudu známa), takže napadá tím i její přihlášení za dědičku, jest to lhostejné, ježto zadání dědické přihlášky žalovanou jest věcí ryze osobní, tímto zadáním jest prokázána její vůle dědictví nastoupiti, proti níž nemůže žalobce činiti opatření. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Ježto se výslovně mluví o nastoupení dědictví, nemůže býti pochybnosti o tom, že podle obsahu dlužního úpisu, přihlíží-li se k zákonnému ustanovení § 800 obč. zák., jest nastoupením dědictví vyrozumívati přihlášku dědickou, jak správně uvádí procesní soud. Jde nyní jen o to, zda strany slovem: »Erbantritt« měly na mysli něco jiného, než co tím míní zákon. A tu zjistil procesní soud svědeckou výpovědí Josefa H-a, že strany měly právě na mysli přihlášku dědickou, zjištění to je bezvadné, neboť svědek výslovně udal, že i žalobci i zmocněnci žalované Karlu W-ovi důkladně vyložil, že za nastoupení dědictví jest pokládati dědickou přihlášku a její přijetí na soud. Okolnost, že svědek Josef H. uvádí, že doba splatnosti byla odsunuta až do doby nastoupení dědictví proto, že se žalované v čase vystavení dlužního úpisu nedostávalo peněžitých prostředků, nemůže na věci nic měniti, neboť ve skutečnosti dluh ten již v čase vystavení dlužního úpisu existoval. Žalovaná měla dluh zaplatiti podle možnosti a jako nejzazší hranice splatnosti bylo právě ujednáno nastoupení dědictví žalovanou po jejím otci, takže tímto okamžikem splatnost dluhu podle úmyslu stran nastala bez ohledu na to, zda v tu dobu bude žalovaná již míti po ruce peněžní prostředky čili nic. Že otec žalované Jindřich W. již zemřel, a že se žalovaná k jeho pozůstalosti ze závěti přihlásila a že přihláška ta na soud byla přijata, jest nesporno, takže tím splatnost zažalované pohledávky podle dlužního úpisu podle stran nastala, a nemůže na tom nic měniti okolnost, že žalobce závěť jako neplatnou žalobou napadá. Že by tu šlo na straně žalobce o nepoctivé žádání, že by tudíž byla oprávněnou žalovanou stranou vznesená námitka exceptio doli, je vyloučeno, když žalobci vzešel nárok na zaplacení zažalované pohledávky již v době podání žaloby jak podle dlužního úpisu tak i podle úmyslu stran.
N e j v y š š í soud nevyhověl dovolání.
Důvody: Po právní stránce posouzena byla sporná věc v napadeném rozsudku zcela správně, pročež dovolací soud schvaluje tuto část rozsudků nižších stolic. Že se nastoupení dědictví dovolatelkou, jímž podle § 800 obč. zák. jest rozuměti její dědickou přihlášku na základě posledního pořízení jejího otce Jindřicha W-a stalo bezpředmětným z důvodu, že žalobce podal dne 25. června 1927 žalobu se žalobním žádáním, že jest poslední pořízení neplatné, kteréhožto rozsudečného výroku se domáhá také proti dovolatelce, nelze uznati. Nehledí-li se k tomu, že o této žalobě vůbec dosud nebylo rozhodnuto, podle § 806 obč. zák. dědic nemůže již odvolati soudní přihlášku k dědictví, ani bezvýhradnou přihlášku změniti a vyhraditi si dobrodiní inventáře, takže účinky nastoupení dědictví (§ 800 obč. zák.) trvají tak dlouho, dokud není o nastoupení dědictví právoplatně rozhodnuto, pozůstalost odevzdána (§ 819 obč. zák. a § 149 nesp. říz.) a její projednání za skončené (§ 174 nesp. říz.) prohlášeno. To se dosud nestalo. Dovolatelka nechce rozlišovati mezi nastoupením (§ 800 obč. zák.) a mezi odevzdáním (§ 819 obč. zák.) dědictví. Její tvrzení, že podáním žaloby o neplatnost závěti nastala situace, jako kdyby její dědická přihláška vůbec nebyla učiněna, není opory v zákoně, naopak jest uznati, že její nastoupení dědictví dosud trvá a účinkuje, vždyť by jinak proti ní žaloba ta ani nemohla býti podána. Podáním žaloby nebyly zmařeny účinky dědické přihlášky dovolatelčiny. Poněvadž den nastoupení dědictví jest zároveň dnem splatnosti žalobní pohledávky, správně poznaly soudy nižších stolic, že námitka nedospělosti žalobní pohledávky je lichá.

Citace:

č. 9357. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 607-609.