NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 834.

Ochrana známek (zákon ze dne 6. ledna 1890, čís. 19 ř. zák.).
Jde o mimotrestní právní omyl, domníval-li se rušitel práva na ochrannou známku, že známka, byvši zapsána před státním převratem ve Vídní, nepožívá v Československé republice ochrany.
(Rozh. ze dne 6. května 1922, Kr II 197/22.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost soukromé žalobkyně do rozsudku krajského soudu v Novém Jičíně ze dne 18. ledna 1922, jímž byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin vsáhnutí do práva na známku dle §§ 23 a 25 zákona ze dne 6. ledna 1890, čís. 19 ř. zák.
Důvody:
Soud nalézací nabyl přesvědčení o objektivní skutkové povaze přečinu §§ 23 a 25 zákona ze dne 6. ledna 1890, čís. 19 ř. zák., ale vyloučil subjektivní skutkovou povahu, totiž zlý úmysl obžalovaného ve smyslu § 23. Soukromá žalobkyně brojí proti tomu s hlediska důvodů č. 9 a) i b), správně toliko důvodu čís. 9 a) § 281 tr. ř., majíc za to, že zlý úmysl, náležející ke skutkové povaze přečinu, shora uvedeného, zde jest a že omyl obžalovaného, povstalý neznalostí zákona, ho neomlouvá, poněvadž prý povstal z neznalosti zákona trestního. Mínění tomu nelze přisvědčiti. Dle skutkového zjištění byly před politickým převratem zapsány u obchodní a živnostenské komory ve Vídni s platností pro celou tehdejší rakouskou říši dvě ochranné známky žalující firmy, totiž známka Star Mill a známka Star Mill se šestidílnou hvězdou, opatřenou číslem 1866. Dle dalšího skutkového zjištění nalézacího soudu obžalovaný věděl, že žalující firma byla v bývalém Rakousku majitelkou těchto dvou známek, ale nevěděl, že po převratu vymohla si obnovu ochrany svých známek pro oblast Československé republiky. Obžalovaný se podle tohoto skutkového zjištění domníval, že zápis oněch dvou známek pozbyl politickým převratem platnosti pro obvod republiky Československé. Toto mínění obžalovaného bylo ovšem nesprávné, poněvadž jednak zákonem ze dne 28. října 1918, čís. 11 sb. z. a n., bylo vysloveno, že veškeré dosavadní říšské zákony zůstávají prozatím v platnosti, na kterýžto zákon bylo poukázáno také v pozdějším zákoně ze dne 23. července 1919, čís. 449 sb. z. a n., prohlašujícím, že ve všech dosavadních zákonech se vyskytující výrazy »rakouský«, »uherský«, »rakousko-uherský« a jim obdobné stejného smyslu nahrazují se případnými tvary slov »československý« a »Československá republika«, jednak nařízeno jest v článku I. zákona ze dne 24. července 1919, čís. 471 sb. z. a n., že známky ochranné, které byly v bývalé říši rakousko-uherské zapsány před vyhlášením tohoto zákona, budou chráněny v území republiky Československé s poradím původní přihlášky, prohlásí-li majitel známky příslušné obchodní a živnostenské komoře v tuzemsku, že se domáhá ochrany známkové pro oblast Československého státu; lhůta pro tato prohlášení nepočala dosud ani běžeti. Avšak omyl, v němž obžalovaný se nacházel, zakládal se dle toho, co bylo uvedeno, v neznalosti, pokud se týče v nesprávném výkladu zákonných předpisů práva soukromého o místním rozsahu oprávnění, plynoucího pro žalující firmu ze zápisu ochranných známek, učiněného před převratem u obchodní a živnostenské komory ve Vídni, po tomto převratu, nikoli v neznalosti předpisu práva trestního, zakazujícího užívání ochranné známky, která jest podobna ochranné známce osoby jiné. Neznalost zákonných předpisů na straně obžalovaného, pokud se týče nesprávný výklad předpisů těch obžalovaným, nespadá tudíž pod ustanovení §§ 3 a 233 tr. zák. a omyl, v němž obžalovaný se nacházel, byl omylem, vylučujícím dle § 2 e) tr. zák. zlý úmysl. O přečinu § 23 zákona ze dne 6. ledna 1890, čís. 19 ř. z. nebylo by totiž vůbec možno mluviti, kdyby zápis ochranných známek žalující firmy, učiněný ve Vídni, byl politickým převratem pozbyl částečně neb úplně platnosti neb účinnosti v republice Československé vůbec aneb aspoň pro případ, že by žalující firma nebyla učinila určité, zákonem žádané nebo předpokládané prohlášení v obvodu Čs. republiky. V těchto případech by žalující firma neměla výlučného užívacího práva nebo vůbec by neměla užívacího práva ke známkám ochranným ve smyslu onoho § 23 v republice Československé. Poněvadž pak obžalovaný na základě svého, byť i nedostatečného pátrání se domníval, že onen zápis ochranných známek žalující firmy neplatí v oblasti republiky Československé, a poněvadž nevěděl o prohlášení, učiněném žalující firmou podle článku k zákona čís. 471 z roku 1919 u obchodní a živnostenské komory v Praze, byl v omylu nejen, v příčině tohoto prohlášení, nýbrž i co do obsahu a smyslu předpisů práva soukromého o místním rozsahu platnosti úředního zápisu ochranných známek. Omyl tento jest ve svém účinku roveň omylu skutkovému dle § 2 e) tr. zák., neboť podle §§ 3 a 233 tr. zák. toliko neznalost zákonů trestních, nikoli neznalost zákonů soukromého práva, neomlouvá vinníka. Obžalovaný nemohl následkem onoho omylu seznati, že žalující firmě přísluší v oblasti Československé republiky výlučné právo, pokud se týče vůbec právo, užívati ochranné známky, o něž jde. Z toho plyne, že soud nalézací právem dospěl ku přesvědčení, že na straně obžalovaného není subjektivní skutkové povahy trestného činu, z něhož byl obviněn; brojení soukromé žalobkyně proti tomu nemůže tudíž dosíci úspěchu, i sluší zmateční stížnost její zavrhnouti jako nedůvodnou.

Citace:

č. 834. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 260-262.