NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 3504.

Ke skutkové podstatě zločinu křivého svědectví (§ 199 a) tr. zák.) se nevyžaduje konkretní ohrožení vykonávání spravedlnosti, stačí ohrožení abstraktní, že svědek udal před soudem vědomě nepravdu, aniž by záleželo na tom, zda se křivé svědectví vztahovalo ke skutečnostem rozhodným či nerozhodným.
Svědek, jenž potvrdil při ústním jednání v civilním sporu před soudem nepravdu, stává se odvoláním nepravdivých údajů v jeho svědecké výpovědi beztrestným jen, odvolal-li je před formálním ukončením svého výslechu; výslech je formálně ukončen, jakmile svědek potvrdil po svém výslechu ústně správnost své protokolované svědecké výpovědi, jež mu byla předložena k nahlédnutí nebo přečtena (§ 343 odst. 2 c. ř. s.).
(Rozh. ze dne 31. května 1929, Zm I 258/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 6. března 1929, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem podvodu podle §§ 197, 199 a) tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnosti, uplatňující důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 9 a) tr. ř., nelze přiznati oprávněnost. Stížnost je především na omylu, majíc za to, že v jednání kladeném obžalované za vinu nelze spatřovati skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §§ 197, 199 a) tr. zák. již proto, že obžalovaná později opravila své nepravdivé údaje, jež učinila podle napadeného rozsudku jako svědkyně pod přísahou dne 19. října 1927, a to jednak písemným podáním, jednak při svém opětném svědeckém výslechu před týmž soudem v tomtéž civilním sporu. Svědek, jenž potvrdil při ústním jednání v civilním sporu před soudem nepravdu, stává se odvoláním nepravdivých údajů v jeho svědecké výpovědi obsažených beztrestným jen tenkráte, odvolal-li je před formálním ukončením svého výslechu. Názor zmateční stížnosti, že křivé svědectví vydané v civilním sporu před soudem stává se beztrestným i tenkráte, odvolal-li je svědek sice teprve po formálním ukončení svého výslechu, ale přece ještě před skončením řízení u procesního soudu, a zabránil-li tím tomu, by stát utrpěl škodu na svém právu zvěděti od svědků pravdu, je podle toho nesprávný. Výslech svědka slyšeného při ústním jednání v civilním sporu před soudem je formálně ukončen, jakmile svědek potvrdil po svém výslechu ústně správnost své protokolované svědecké výpovědi, jež mu byla předložena k nahlédnutí nebo přečtena (§ 343 odst. 2 c. ř. s.). Podle skutkových zjištění napadeného rozsudku prohlásila obžalovaná při ústním jednání ze dne 19. října 1927 po svém svědeckém výslechu, že nečiní námitek proti správnosti protokolu sepsaného o její svědecké výpovědi, a odvolala své nepravdivé údaje teprve, když byl znalec z oboru písma slyšený při ústním jednání ze dne 27. ledna 1928 před týmž soudem podal svůj posudek v ten rozum, že srovnávaná jím písma (totiž písmo na korespondenčním lístku a písmo obžalované) pocházejí určitě z téže ruky, prohlásivši v podání došlém dne 6. února 1928 k procesnímu soudu, že byla pisatelkou onoho korespodenčního lístku a že opravuje v tomto směru svou svědeckou výpověď, a doznavši při svém opětném svědeckém výslechu při ústním jednání před týmž soudem a v téže sporné věci dne 30. dubna 1928, že při svém prvním výslechu tvrdila, že žalovanému žádný lístek nepsala, ač to pravdou nebylo. Podle toho, co uvedeno, nemůže toto opětovné odvolání nepravdivých údajů, k němuž došlo teprve po formálním ukončení svědeckého výslechu obžalované ze dne 19. října 1927 sprostiti obžalovanou zodpovědnosti za křivé svědectví vydané jí pod přísahou před soudem. Skutečnost stížností v této souvislosti zdůrazňovaná, že svědecký výslech obžalované ze dne 30. dubna 1928 byl pokračováním ve výslechu ze dne 19. října 1927, nemůže na tom nic měniti, ježto posléze zmíněný výslech byl podle toho, co uvedeno, dne 19. října 1927 formálně ukončen.
Další námitku stížnosti, že otázka týkající se onoho korespondenčního lístku byla pro civilní spor nerozhodná a tudíž zbytečná, takže neměla býti procesním soudem vůbec připuštěna, jest označiti za právně bezpodstatnou. Křivé svědectví trestá se sice proto, že ohrožuje vykonávání spravedlnosti, avšak ke skutkové podstatě zločinu křivého svědectví podle §§ 197, 199 a) tr. zák. se nevyžaduje konkrétní ohrožení vykonávání spravedlnosti, nýbrž stačí ohrožení abstraktní, jež je podle povahy věci dáno již tím, že svědek, jenž je povinen udati při výslechu před soudem podle svého nejlepšího vědomí a svědomí čistou pravdu, potvrdil vůbec nepravdu. V důsledku toho vyhledává se ke skutkové podstatě onoho zločinu jen, aby svědek udal před soudem vědomě nepravdu. Na soudu jest, by hodnotil svědectví. Zda se křivé svědectví vztahovalo ke skutečnostem rozhodným nebo nerozhodným, je tudíž s hlediska § 199 a) tr. zák. lhostejno. Tvrdí-li dále stížnost v této souvislosti, že přesvědčení obžalované o úplné bezvýznamnosti řečené otázky bylo tak hluboké, že si nemohla býti vědoma toho, že nepravdivou odpovědí na danou jí otázku mohla by se dopustiti trestného činu, neprovádí tím číselně uplatňovaný důvod zmatečnosti po zákonu, poněvadž se nedrží skutkových zjištění rozsudku, jak by při správném provádění hmotněprávního zmatku činiti měla, nýbrž vychází ze skutkového předpokladu rozsudkem nezjištěného (§ 288 odst. druhý čís. 3 tr. ř.). Ostatně poukazují tyto vývody stížnosti jen k trestněprávnímu omylu obžalované, jímž se podle § 3 tr. zák. nikdo nemůže omlouvati. Namítá-li posléze zmateční stížnost, že obžalovaná neměla úmyslu podvésti soud, nýbrž chtěla jen zabrániti hněvu rodičů, jimž před tím řekla, že onen lístek nepsala, stačí k tomu poznamenati, že se ke skutkové podstatě zločinu kladeného obžalované za vinu vyžaduje po stránce subjektivní jen, by si byl pachatel toho vědom, že vypovídá jako svědek před soudem pod přísahou nepravdu, a že ve stížnosti zdůrazňovaná pohnutka k činu nemůže na skutkové podstatě zločinu kladeného obžalované za vinu nic měniti. Bylo tudíž zavrhnouti zmateční stížnost jako dílem neodůvodněnou, dílem po zákonu neprovedenou.

Citace:

Čís. 3504.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 346-348.