Čís. 6749.

Omezení §u 511 obč. zák. platí ohledně každého lesa bez ohledu na jeho rozlohu, jen když jde o les ve smyslu lesního zákona. O tom, zda jest přiznati služebnost k lesu v určitém rozsahu, náleží rozhodovati soudům.
(Rozh. ze dne 26. ledna 1927, R II 444/26.)
Žalobci příslušelo užívací právo k lesu žalovaného. Žalobě o určení, že žalobci přísluší právo káceti v lese žalovaného tolik dříví, kolik žalobce spotřebuje ve své domácnosti, procesní soud prvé stolice vyhověl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu rozhodl. Důvody: Odvolací důvod nesprávného posouzení věci po stránce právní shledává odvolatel v tom, že prvý soudce vycházel z nesprávného názoru, že žalobcovo užívací právo test ohraničeno pouze subjektivně, osobní potřebou žalobcovou, aniž by bylo třeba přihlíželi k omezení objektivnímu, které by bralo zřetel na povahu užívaného objektu. Odvolání v tomto směru jest odůvodněno. Odvolatel poukazuje v tom směru pouze na § 504 obč. zákona, kterýž praví, že při právu užívacím nesmí — Čís. 6749 —
168
býti dotčena podstata užívané věci, kdežto prvý soudce vyslovil názor, že podle §u 511 obč. zák., jenž prý platí také pro poživatele, nutno přihlížeti k zachování podstaty jen u lesa hodícího se k pravidelnému lesnímu hospodařeni, to jest u lesa takových rozměrů, že se z něho dřevo těží podle určitých pravidel, avšak pravidla lesního hospodaření nelze prý použiti i na lesy malé ve výměře asi 1 měřice. Prvý soudce však přehlédl zákon ze dne 17. prosince 1918, čís. 82 sb. z. a n., který praví v §u 1, druhý odstavec, že i majitelé lesů, kteří nehospodaří podle určitých hospodářských plánů, jsou povinni každé mýcení ohlašovati měsíc předem příslušnému politickému úřadu. Zákon ten nikde nestanoví, na jaký les se ustanovení tato vztahují, činí pouze rozdíl mezi lesy, na nichž se hospodaří dle pevných hospodářských plánů, a lesy, v nichž se dle pevných hospodářských plánů nehospodaří. Zákon tento jest právem nutkavým a dlužno k němu tudíž v každém případě přihlíželi. Bylo proto věcí prvého soudce, by případnými dotazy nebo zjištěními ve smyslu §u 182 c. ř. s. nejprve zjistil, zda v souzeném případě jde skutečně o »les« a, tomu-li tak, by přihlížel ke stavu tohoto lesa, zda-li a pokud kácení (mýcení) lesa jest přípustno, by mohl rozhodnouti o návrhu žalobním, že žalobce smí káceti tolik stromů, kolik ve své domácnosti potřebuje.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Rekurent napadá stanovisko odvolacího soudu, že vzhledem k námitce žalovaného, že se užívání lesa, jehož se žalobce domáhá, totiž kácení dříví podle žalobcovy potřeby nesrovnává se řádným lesním hospodářstvím, že je překročuje, jest třeba jednak zjistiti, zda jde »o les«, t. j. o les ve smyslu lesního zákona, a dále, že jest třeba zjistiti, zda požadované žalobcem požívání lesa odpovídá stavu lesa a řádnému hospodaření v něm. Žalobce míní, že, ježto les žalovaného jest jen nepatrné rozlohy asi jedné měřice, neplatí ohledně něho obmezení §u 511 obč. zák., podle něhož poživatel smí bráti z lesa jen užitky těžené podle pravidel lesního hospodářství, a míní, že smí užívati lesa žalovaného i přes míru, jež by odpovídala řádnému lesnímu hospodářství, раk-li jen tak činí v mezích své potřeby. Toto stanovisko rekurentovo není však správným. Neprávem činí žalobce rozdíl mezi lesem větší nebo menší rozlohy, neboť na rozloze lesa nesejde, zejména nesejde na tom, zda je les obhospodařován podle pevného plánu čili nic. Pro rozlišování v tomto směru není, pokud jde o užívání nebo požívání lesa, opory ani v §u 511 obč. zák. ani v lesním zákoně ze dne 3. prosince 1852, čís. 250 ř. zák. (srovnej §§ 1, 4 a 9) ani v min. nařízení ze dne 3. července 1873, čís. 6953 (§§ 15, 16, 18 a 20). Sejde jen na tom, zda jde o »les«, to jest o les ve smyslu lesního zákona, nikoli snad o pouhou skupinu stromů nebo porostlinu povahu lesa nemající. Jde-li o les v onom smyslu, smí ho uživatel užívati jen v mezích §u 511 obč. zák., smí z něho bráti toliko užitky těžené podle pravidel lesního hospodaření (srovnej § 9 lesního zák.). Co by bylo nad to, bylo by na úkor a poškozováním podstaty а k tomu uživatel není oprávněn (§ 505 — Čís. 6750 —
169
obč. zák.). Uživateli patří sice užívání služebné věci podle jeho potřeby, ale bez poškození podstaty. Odvolací soud proto právem, maje rozhodovati o žalobcově nároku na přisouzení práva káceti dříví v lese žalovaného podle žalobcovy potřeby, vzhledem k uvedené námitce žalovaného, jež má ten smysl, že se žádá užívání na škodu podstaty lesa, uznal, když neměl povahu lesa za náležitě zjištěnou, na zrušení rozsudku prvního soudu k vůli objasnění věci v uvedeném směru a dále na doplnění řízení o tom, zda požadované žalobcem užívání srovnává se se stavem lesa a s jeho řádným obhospodařováním. Míní-li rekurent, že odvolací soud, dávaje zjistiti přípustnou míru těžby dříví z lesa žalovaného, zasahuje do pravomoci správních úřadů, není tento náhled správný. Nejde o pouhé stanovení způsobu výkonu lesní služebnosti, nýbrž o přiznání služebnosti v určitém rozsahu a o tom rozhodovati а k tomu cíli rozhodné okolnosti zjišťovati náleží v případě sporu mezi účastníky soudu (§ 9 lesního zákona).

Citace:

Čís. 6749. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 195-197.