Čís. 984.

Ustanovením čl. 1. čís. 13 zákona ze dne 18. prosince 1919 čís. 1 z roku 1920 byl zrušen též čtvrtý odstavec § 395 tr. ř. Přípustnost pořadu práva, domáháno-li se stanovení výše útrat trestního řízení.

(Rozh. ze dne 22. března 1921, R I 365/21.)

V řízeni o soukromožalobním přestupku uložil sice trestní soud soukromému žalobci povinnost, by nahradil obžalovanému útraty trestního řízení, odepřel však určiti jejich výši. Tehdejší obžalovaný domáhal se po té žalobou přisouzení útrat určitým penízem. Procesní soud prvé stolice zamítl žalobu z věcných důvodu. Odvolací soud zrušil z moci úřední napadený rozsudek i řízení jemu předcházevší a žalobu odmítl. Důvody: Žalobce domáhá se pohledávky, jež mu vznikla z právního zastupování v řízení trestním. K nákladům trestního řízení náležejí dle § 381 čís. 4 tr. ř. také odměny obhájcův a jiných zástupců stran. Povinnost k jich náhradě stanoví § 393, odstavec třetí, tr. ř. Způsob, jakým jest se jich domáhati, jest obsažen v § 395, Odstavec čtvrtý, tr. ř., dle něhož dlužno žádati o stanovení útrat zastupování u toho soudu, jenž jest povolán rozhodovati v prvé stolici. Jde o to, zda postup tento jest zachovávati i po vydání zákona ze dne 18. prosince 1919, čís. 1 ř. zák. na rok 1920. K otázce této dlužno odpověděti kladně. Zmíněný zákon stanoví sice v čl. 1. čís. 13 krátce: »§ 395 tr. ř. se zrušuje.« § 395 upravuje však ve čtyřech odstavcích dva různé případy, a to v odstavcích prvém až třetím jedná o stanovení útrat zástupce vůči vlastní straně a v odstavci čtvrtém o stanovení útrat zastupování zvítězivší strany vůči jejímu odpůrci, jemuž byla trestním soudem uložena povinnost k náhradě útrat. Jak v řízení sporném (§ 52 c. ř. s.), tak i trestním (§§ 389 a 390 tr. ř.) ukládá se soudu, by v rozhodnutích, jež věc konečně pro tu kterou stolici vyřizují, vyslovil též povinnost k náhradě útrat. Povinnost tato netýká se útrat zastupování, jež vzniknou zástupci vůči vlastní straně. Stanovení těchto útrat mělo se ve sporném řízení státi dle ustanovení čl. V. uv. zák. k с. ř. s. a v řízení trestním dle předpisů § 395, odstavec prvý až třetí tr. ř. Ustanovení čl. 5. uv. zák. k с. ř. s. bylo zrušeno zákonem ze dne 28. května 1919, čís. 306 sb. z. a n. a bylo uplatňování nároků příslušejících zástupci vůči vlastní straně v řízení sporném ponecháno pořadu práva. Týž účel sledovalo nepochybně též ustanovení čl. 1. čís. 13 zákona ze dne 18. prosince 1919, čís. 1 ř. zák. na rok 1920, pročež dle názoru odvolacího soudu vztahuje se zrušení, tainže vyslovené, pouze na odstavec prvý až třetí, nikoliv však na odstavec čtvrtý §u 395 tr. ř. Než i další úvaha mluví pro uvedený názor, § 395, odstavec čtvrtý, tr. ř. souvisí těsně s ustanoveními §§ 389 a 393, odstavec třetí, tr. ř. Kdyby se mělo za to, že zrušení, vyslovené čl. 1. čís. 13 cit. zák., vztahuje se na všechny odstavce § 395 tr. ř., pak musily by změněny býti i oba naznačené §§ asi v ten rozum, že útraty zastoupení vůči odpůrci nemá nadále stanovití soud trestní, nýbrž že o tom rozhodnouti dlužno v řízení sporném. Ježto změna taková nenastala, dlužno míti za to, že ustanovení odstavce čtvrtého § 395 tr. ř. bylo zachováno v platnosti, ježto bylo by protismyslným, kdyby sice trestní soud rozhodoval o duvodu nároku zvítězivší strany, avšak stanovení výše nároku toho bylo by vyliraženo řízení spornému. Kdyby naproti tomu měl sporný soudce rozhodovati o nároku tom, bylo by mu přiznati nejen rozhodování o výši jeho, nýbrž i přezkoumání důvodu nároku. Pakli by však toto oprávnění spornému soudci nepříslušelo, došlo by nevyhnutelně k nesrovnalostem v názorech sporného a trestního soudce, byla by však též dotčena neodvislost sporného soudce, poněvadž by musel vzíti za základ svého rozhodnutí právní názor, jím po případě nesdílený a vyslovený soudcem, jenž mu není nadřízen. Konečně mluví pro názor odvolacího soudu i důvody vhodnosti. § 389 a 393 tr. ř. nařizují trestnímu soudci, uložiti podlehnuvší straně náhradu útrat trestního řízení. Řízeni to odehrávalo se před soudem trestním. Tento mohl postřehnouti, pokud způsob zastupování byl účelným a vhodným ku docílení úspěchu, a jest nejlépe povolán, by rozhodl o přiměřené odměně za výkony zástupcovy. Zákon přece nemohl míti na mysli, ponechati trestnímu soudci rozhodnutí ve věci hlavní a spornému soudci ve věci vedlejší a tím spornou věc rozdvojiti. Tím byla by stižena činnost soudů. Bylo tudíž rozhodnuto o věci, jež na pořad práva nenáleží, pročež bylo postupovati dle ustanovení § 477 čís. 6, 478, 420, odstavec třetí, c. ř. s. Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by nehledě k uvedenému důvodu zmatečnosti, odvolání vyřídil.
Důvody:
Úvahy — jinak zajisté pozoruhodné — jimiž odvolací soud snaží se dokázati, že předpis čtvrtého odstavce § 395 tr. ř. platí na dále přes ustanovení článku 1. Čís. 13 zákona ze dne 18. prosince 1919, čís. 1 sb. z. a n. na rok 1920, musí ustoupiti před prostou skutečností, že posléze dotčeným ustanovením zákona byl § 395 tr. ř. celý, bez výjimky a bez omezení prohlášen za zrušený. Zákon byl řádné vyhlášen, soudy jsou jím vázány (§ 102 ústavní listiny ze dne 29. února 1920, čís. 121 sb. z. a n.) a nejsou oprávněny libovolně od něho se odchýliti. Je-li tu mezera v zákoně, může případná náprava státi se zase jen zákonem. Jestliže však neplatí více předpis čtvrtého odstavce § 395 tr. ř., nelze v případech, kdy trestní soud uložil sice soukromému žalobci povinnost, by nahradil obžalovanému ze soukromé obžaloby sproštěnému útraty trestního řízení, zejména útraty zastupování a obhajování, ale neurčil jejich výši, nebo dokonce, jako v daném případě odepřel tak učiniti, ačkoli snad již dle přirozené povahy věci i k tomu byl by povolán, — brániti obžalovanému, aby se nedomáhal náhrady těchto útrat na soukromém žalobci pořadem práva civilního, jak celkem správně vyložil soudce prvý. Pokud odvolací soud uvádí pro své opačné stanovisko důvody účelnosti, vytýkaje, že soudci, před kterým věc se odehrála, z vlastního názoru jsou známy úkony zástupců stran; že soudce ten také ví, jakých opatření bylo třeba k uskutečnění vzájemných nároku; že tedy on bude nejlépe s to, by určil výši odměny tak, aby byla přiměřena úkonům zastupovacím; dlužno připomenouti, že tato zásada byla prolomena pro obor řízení sporného a nesporného již zákonem ze dne 28. května 1919, čís. 306 sb. z. a n., jímž zrušen byl dvorský dekret ze dne 4. října 1833, čís. 2633 so. z. s., a článek 5 uvozovacího zákona k civilnímu řádu soudnímu o likvidaci a vymáhání advokátních platů. Následkem toho i v těch případech, kdy právní zástupce proti vlastní straně žádá zapravení útrat vzniklých v soudním řízení sporném a nesporném, rozhodovati bude nyní často soudce, před kterým právní záležitost nebyla projednána, kdyžtě soud hlavní rozepře dle § 94 j. n. není soudem výlučným, nýbrž soudem na vůli daným. Pro trestní řízení však ona zásada odstraněna byla zajisté zrušením odstavců 1 až 3 § 395 tr. ř„ po kterémžto zrušení přísluší nyní jen soudci civilnímu rozhodovati o nároku právního zástupce vůči vlastní straně na odměnu za zastupování v trestním řízení.

Citace:

č. 3566. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1200-1204.