NPD documents search: Právník, 72 (1933) - Právnické názvosloví a právní pojmy

Právnické názvosloví a právní pojmy.

Poznámky k článku JUC. Vl. Čermáka v Právníku 71, na str. 696 sl.
Prof. JUDr. Jan Krčmář.
Není pochyby, že v jazyce vládnou zákony logické,
ale jazyk sám je daleko více výsledek pochodů psychologických, které se neřídí vždy zásadami logického myšlení. Ertl, Naše řeč, VIII., str. 136.
1. Zmíněný článek kritisuje § 244 superrevisní osnovy obč. zák., jenž se vyslovil, že držitelem jest, kdo vykonává právo pro sebe. Důvodová zpráva vytýká o tomto § na str. 116: »(Superrevisní komise) snažila se vytvořiti pojem držby jednotně. Dosavad byl pojem tento z vlivu římského práva rozpolcen na držbu věci a držbu práva. Stalo se to z té příčiny, že římské právo znalo původně jen držbu s vůlí vlastnickou. Tato držba se přirozeně připínala k nějaké věci hmotné. Superrevisní komise rozpoznala, že i při držbě věci jde pouze o výkon práva, a to práva vlastnického. Držitelem je, kdo vykonává právo pro sebe, ať již je to právo vlastnické nebo jakékoli právo jiné.«
Nejsem snad indiskrétní, prozradím-li z poradních protokolů, že návrh na sjednocení pojmu držby a návrh formulky pochází ode mne, výklady důvodové zprávy od příslušného referenta, prof. dra Stiebera. Poradní protokoly také prozrazují, že jsem sám upozornil na nepřesnost oné formule, a to důvody, které jsem literárně uvedl po prvé v Poctě Ottově (Sborník věd právních a státních XV, str. 362 sl.) a které odtud figurují v mém Právu věcném, § 26. Ale ostatním pánům se ona formulka svou stručností tak zalíbila, že se jí nechtěli vzdáti a já jsem se také podrobil z důvodů, které jsou zase v Poctě Ottově a snad i v tomto článku.
2. Čermákův článek kritisuje tuto formuli závažnou argumentací logickou. Nejdůležitější místa jsou (str. 696) : »Konstrukce držby jako výkonu práva naráží však vůbec na vážné obtíže, jež pramení z logického faktu, že nelze ani definovati ani explikovati ignotum per ignotius čili držbu právem. O tom bohdá sporu nebude, že pojem práva subjektivního se přiradil svou historií »k potulným a povětrným pojmům«, které se věru nehodí k vysvětlování pojmů jiných, zejména známějších. Není-li určitě známo universale pojmu práva, nebudou o mnoho určitější jeho specialia.« A dále (str. 699): »Vzniká-li držba výkonem práva a známo-li i právo držby, jaká pak to asi jenom držba vznikne výkonem práva držby? Aneb v běžné terminologii též: Co má znamenati podle osnovy — držba držby?«
3. Kritika Čermákova by byla nevývratná, kdyby řeč byla výtvorem logiky a nikoli historie (psychologických pochodů) čili kdyby pojem výkonu práva byl speciale pojmu práva (sc. subjektivního). Někdo zdědil dobytek, by byla věta nesmyslná, kdyby se slovo dobytek vykládalo podle etymologie, protože by znamenalo, že zdědil to, čeho svým přičiněním nabyl, ale je zcela rozumná, když máme na zřeteli, že historickým vývojem řeči slovo dobytek znamená určitá hospodářská zvířata. Věta, že držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe, by byla jednak nesrozumitelná (když pojem práva subjektivního je věru ignotum), jednak nesmyslná (je-li držba sama právem), kdyby pojem výkonu práva byl speciale pojmu subjektivního práva. Než studium zákona i jazykového usu nás poučí, že tomu tak není, a že pojem práva není universale, jehož speciale by byl pojem výkonu práva.
4. Výkon práva jest termín zákonný, a to starodávný. Usus juris se, tuším, vyskytuje již u právníků římských. Z občanského zákoníka by bylo srovnati citáty uvedené v mé Části všeobecné § 14 I. Opakuji, aby bylo jasno, celý pasus (II. vyd., str. 94): »str. 94">Právní předpisy mluví na různých místech o výkonu práva, kryjíce jindy stejný pojem slovem užívání práva a vyskytuje se také pojem negativní (nevýkon, neužívání práva); srv. k tomu §§ 364, 471, odst. 2, 482, 504, 1295, odst. 2, 1458, 1459, 1471, 1478, 1482, 1483, 1484; pak §§ 312, 313, 1305; konečně §§ 1479, 1480, 1485, 1488. Ačkoli pak se výslovně nemluví o výkonu (užívání) práva, je zřejmo, že za výkon práva vlastnického se pokládají některé (ne všechny!) z úkonů vypočítaných v §§ 354 a 362 a za výkon práva zástavního úkon jmenovaný v § 447.« Co míní zákon podle těchto ustanovení výkonem práva? Ježto rozbor tohoto universale by si vyžádal příliš mnoho místa, stačí, když uvážíme, co se na př. míní výkonem práva vlastnického. Zřejmě nejde o nic jiného, než o určitou skutečnost (srv. k tomu moji Část všeobecnou § 14 II, III, Právo obligační § 91), o »určité užívání statků«, jak praví Čermák (str. 697), a tedy o nic jiného než o to, co, tuším, prvý charakterisoval R. v. Ihering slovy Tatsächlichkeit des Eigentums, míně tím asi tolik, že vykonává právo vlastnické, kdo si se zřetelem k určité věci počíná tak, jako si se zřetelem k takové věci obyčejně počínají vlastníci. Tedy na př., jde-li o peníze, vykonává právo vlastnické, kdo je utrácí, jde-li o šaty, kdo je nosí, jde-li o pozemky, kdo je vzdělává a z nich sklízí úrodu atd. Formule »Tatsächlichkeit des Eigentums« (skutečnost vlastnictví) je neurčitá, jak často upozorňoval zejména Randa ve svých příkladech neužívaných věcí, a jako diakritická formule se zřejmě nehodí. To jsem se snažil podrobněji vylíčiti právě v Poctě Ottově, takže jsem dospěl k definici držby jako stavu, který jest (časově) mezi skutečnostmi, kterými se držba nabývá a oněmi, kterými se pozbývá. Ale jako popisná (informativní) formule koná na větším díle dobré služby.
5. Tedy oné Tatsächlichkeit des Rechtes říkají zákony a také převážná většina právníků odedávna výkon práva. Odpovídá tedy terminus výkon práva starobylému jazykovému usu právníků. Připouštím arci, že mnozí užívají oné terminologie v přesvědčení, že výkon práva jest speciale onoho universale, jímž je subjektivní právo. Ale terminologie oné užívají i takoví, kteří jsou si vědomi, že výkon práva je skutečnost, a kteří subjektivní právo pokládají za platnost dvou norem, základní a sankční, a užívají jí proto, že nepokládají za vhodné odchylovati se od právnického usu, i proto, že není snadno nalézti náhrady (užívání statků je úzké a nekryje na př. výkon pohledávky). Zbývá tedy jistě jen námitka, že tomu, čemu dosud ve větším díle říkáme výkon práva, bychom tak říkat neměli, protože to je termín nelogický a tedy nesmyslný nebo aspoň mýlivý (srv. k tomu moje Právo věcné, § 26, III). Námitka ta by byla pravá, kdyby bylo lze konstatovati, že jazykový usus právníků jest odchýlen od jazykového usu obecného. Než to konstatovati nebude asi možno. Připouštím sice, že substantivní výroky »výkon práva«, »užívání práva«, »nevýkon práva« nejsou asi obecnému vyjadřování běžné, ale výroky v ústech neprávníků, že někdo neučinil nic než k čemu měl právo, že někdo učinil něco, k čemu právo neměl, že bylo něčím právem jednati tak či onak, ba dokonce, že někdo vykonal jen své právo, že jen užil svého práva, dokazují, že způsob vyjadřování, který je dán slovy »výkon práva« atd., odpovídá obecnému jazykovému usu potud, že určitá skutečnost se nazývá vůbec výkonem práva. Recipuje-li tedy zákoník a právníci z obecného jazykového usu na př. slovo dobytek (srv. § 933 o. z.), nezdá se mně závadné, když z něho recipuje úsloví výkon práva a úsloví podobná, míníce jimi krýti »skutečnost práva«.

Citace:

KRČMÁŘ, Jan. Právnické názvosloví a právní pojmy. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1933, svazek/ročník 72, číslo/sešit 2, s. 59-62.