NPD documents search: Váž. tr., 6 (1924)

Čís. 6542.

Služební řád pro železniční zaměstnance.
Předpis §u 133 (nyní § 118) služ. řádu vztahuje se pouze na kvótu aktivních požitků, jež byla podle předpisu již vyplacena, ale zaměstnanci snad nenáleží, nikoliv na zálohu, poskytnutou na požitky s výhradou dodatečného súčtování. Zálohu takovou lze v případě pensionování srážeti z odpočivných požitků, pokud podléhají exekuci.
(Rozh. ze dne 2. prosince 1926, Rv 2 689/26.)
Koncem roku 1921 bylo žalobci, tehdy železničnímu úředníku v činné službě, vyplaceno dráhou jako záloha na nově upravené požitky, s výhradou dodatečného jich přepočítání a súčtování zálohy, o 4870 Kč více, než mu náleželo. Dráha si pak přeplatek srážela a sice srazila si celkem 1880 Kč z aktivních služebních příjmů žalobcových a po jeho pensionování zbytek 3070 Kč. Žalobě, jíž se žalobce domáhal na československém eráru zaplacení 4870 Kč, vyhověl procesní soud prvé stolice potud, že mu přiznal 3070 Kč, jež dráha srazila z odpočivných požitků žalobcových, ohledně 1800 Kč, sražených z aktivních požitků žalobcových, žalobu zamítl. Odvolací so u d k odvolání žalovaného eráru napadený rozsudek potvrdil.
N e j v y š š í soud žalobu úplně zamítl.
Důvody: První soud zjistil, že zažalovaný peníz nebyl žalobci na konci roku 1921 vyplacen jako část služebních požitků, nýbrž jako záloha na nově upravené požitky s výhradou dodatečného jich přepočítání a súčtování zálohy, a uznal následkem toho žalobce právem za povinna vrátiti 4870 Kč, o něž mu zálohou bylo vyplaceno více, než mu náleželo. První soud uznal dále, že dráha byla oprávněna srážeti si tento přeplatek z aktivních požitků žalobcových, a zamítl proto žalobu ohledně 1800 Kč, jež byly žalobci sraženy za jeho aktivní služby, vyhověl však žalobě ohledně 3070 Kč, jež mu byly sraženy z jeho požitků pensijních, poněvadž prý dráha nebyla podle §u 118 služebního řáduk této srážce oprávněna. Ohledně zamítnuté části žaloby vešel rozsudek prvního soudu v moc práva, ohledně 3070 Kč potvrdil odvolací soud první rozsudek z důvodů, podstatně stejných. Žalovaná železniční správa dovolává se právem z rozhodnutí odvolacího soudu podle §u 503 čís. 4 c. ř. s. pro nesprávné právní posouzení, neboť příslušná ustanovení služebního řádu byla nižšími soudy vyložena nesprávně. Předpisu §u 140 (nyní 127) služebního řádu nelze vůbec použiti, poněvadž jest zařaděn v oddílu 9., týkajícím se výhradně zaměstnanců, jichž služební poměr skončil jiným způsobem, než odchodem na odpočinek. O zaměstnancích pensionovaných platí oddíl 8. služebního řádu a tu ustanovuje § 133 (nyní 118) v původním německém textu »Bei einem in den Ruhenstand versetzten Bediensteten findet eine Rückforderung einer bereits ausgezahlten, ihm etwa nicht gebührenden Quote der Aktivitätsbezüge nicht statt«, v nynějším českém doslovu podle tvrzení žalobce: »Částky činných požitků, které byly pensionovanému zaměstnanci vyplaceny neprávem, se nevymáhají zpět.« Ze srovnání obou textů nejde najevo, že by byl mezi nimi rozdíl, což nasvědčuje pravdivosti přednesu žalobce samého, že český text jest pouhým překladem dřívějšího textu německého, a netřeba se proto zabývati pochybnostmi, jež by mohl vzbuzovati český text sám o sobě, jsa vytržen z ostatních předpisů služebního řádu. Vykládá-li se však v souvislosti s původním německým doslovem a s jinými ustanoveními služebního řádu, nelze souhlasiti s odvolacím soudem, že by toto ustanovení platilo na všechny výplaty ze služebního poměru, na něž zaměstnanec snad neměl práva. Předpis vztahuje se pouze na kvótu aktivních požitků, jež byla podle předpisu již vyplacena, ale zaměstnanci snad nenáleží, nikoliv na zálohu poskytnutou na požitky, s výhradou dodatečného súčtování. Co se má rozuměti kvótou (částí) neprávem vyplacených aktivních požitků plyne z §u 65 sl. ř., ustanovujícího, co se smí sraziti ze splatných kvót stálých požitků. Jsou to částky, ve kterých se stálé požitky, určené roční sumou, podle §u 53 sl. ř. vyplácejí předem, totiž u služného, adjuta, osobního přídavku částky měsíční, u příbytečného, osobního a místního přídavku k příbytečnému částky čtvrtletní. Odejde-li zaměstnanec na odpočinek a přestane konati službu v době, za kterou již obdržel předem vyplacenou kvótu stálých požitků, měl by podle všeobecných právních zásad vrátiti z ní část připadající na dobu, v níž již nekonal služby. Služební řád ustanovuje v §u 133 (118) ohledně pensistů stejně jako v §u 140 (127) ohledně zaměstnanců, jichž služební poměr vůbec pominul, že se vrácení těchto přeplatků nemá požadovati. Na jiné přeplatky se tato ustanovení nevztahují, o těch platí všeobecné pravidlo §u 65 písm. b) sl. ř., že ze splatných kvót stálých požitků smí býti sráženy pohledávky ze služebního poměru, jmenovitě náhrady podle §u 33 sl. ř. Podle §u 33 sl. ř. mohou náhrady tam zmíněné býti vymáhány i z požitků odpočivných, arci jenom potud, pokud podléhají exekuci, že by však byly předpisy o obmezení exekuce na výslužné porušeny srážkami z odpočivných požitků žalobcových, nebylo tvrzeno. Názor nižších soudů, že dráha nebyla oprávněna přeplatek 3070 Kč srážeti z pensijních požitků žalobcových, jest tedy mylný.

Citace:

č. 6617. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 901-903.