Živnostenská svoboda.

Dr. Stanislav Režný (Praha).
Hnutí liberální ve své snaze o vydobytí občanských svobod usilovalo zejména pro obor podnikání hospodářského o uplatnění zásady živnostenské svobody. Živnostenskou svobodou rozumíme stručně takové zřízení, kde každý občan může provozovati jakékoliv živnosti způsobem, jaký uzná pro sebe za nejlepší, bez jakéhokoliv omezování, předpokládajíc ovšem, že činnost jeho nesměřuje contra legem et bonos mores; stačí pouze, když v zájmu evidence oznámí příslušnému úřadu započetí event. důležité změny v provozu své živnosti, při čemž úřad vůbec na něm nežádá průkaz nějaké kvalifikace, tím méně aby snad směl kdo v živnost nastoupiti teprve po úředním povolení vázaném na splnění řady různých podmínek. Pouze několik málo živností (na př. lékárny, výroba a prodej jedů, zbraní atd.) sluší z důvodů zájmů veřejných vázati na koncesi. Účel svobody živnostenské je velmi jasný: nechati každého, kdo má chuť, schopnosti a příležitost, vytvořiti v životě hospodářském co nejvíce a nejlépe dovede, v jeho práci a úsilí mu nebrániti a odstraniti tak produktivnímu podnikání, které je tvůrcem všeho blahobytu, všecky překážky z cesty, vedoucí k hospodářskému rozvoji a pokroku. Leckdo by se snad domníval, že i tu vývoj, podobně jako v jiných oborech, směřuje stále ku větší svobodě; u nás je tomu však právě naopak. Největší svobodu živnostenskou přinášel živnostenský řád z r. 1859, vydaný na sklonku éry vlády Bachovy, od té doby pak až podnes se uplatňuje tu neustále skutečná reakce, jevící se ve stále větším sešněrování a omezování svobody podnikání živnostenského. Náš dnešní řád živnostenský má sice velkou skupinu živností svobodných (továrny a největší část obchodních živností), veliká část živností je však v § 1. živn. řádu prohlášena za živnosti řemeslné, u nichž musí býti podán průkaz způsobilosti listem výučním a doklady o praktickém zaměstnání v dotyčné živnosti. Řada důležitých živností je pak vázána na koncesní povolení a i tu u mnohých živností nutno ještě podati průkaz způsobilosti. I vedle toho má však náš řád živnostenský ještě jiná ustanovení pronikavě omezující svobodu podnikání, poukazuji jen příkladmo na ustanovení §§ 38a, 59, 60 a pod.
Nejpozoruhodnější při tom je, že jsou to drobní a střední živnostníci sami, kteří stále volají po další reglementaci a kteří ji také svým politickým vlivem prosazují. Snahy tyto povstaly tehdy, když ve volné soutěži vyspělejší výroba tovární začala na celé čáře zatlačovati řemesla. Řemeslníci spoléhajíce více na zákroky moci státní než na vlastní přičinění, začali projevovati snahy po restituci stavu ne nepodobného starým dobám cechovním. Usilovalo se o ztížení přístupu novým živnostníkům do příslušných živností, mnoho tu očekáváno od zavedení povinného průkazu způsobilosti, aneb žádáno dokonce podrobení živností, dotud svobodných, koncesi. Poukáži zde jen na dvě stinné stránky této reglementace. Je to předně to, že živnostník je nucen provozovati pouze tu živnost, pro níž podal průkaz způsobilosti event. pro niž obdržel koncesi. Než mnohé obory živnostenského podnikání jsou si velmi příbuzné a velmi často se stane, že živnostník třeba bona fide provede práci, která už spadá do oboru jiné živnosti; nebo i kdyby mohl výhodně a dobře provésti určité dílo, nesmí, neboť nespadá to už do jeho oprávnění. Z toho přirozeně vznikají kompetenční spory mezi jednotlivými živnostmi, hodné starých dob cechovních. Je tomu zvláště tak u živností stavebních, kde dnes skoro při každé stavbě se rozvinou veliké spory o to, zda ta či ona práce smí býti prováděna pouze tím či i jiným živnostníkem a kde pak třeba politické úřady všech tří stlolic za přibrání obchodní komory luští dlouho spor, zda určitou práci smí provésti stavitel, či kameník, či pouze štukatér. Důstojně k tomuto případu se řadí i kasuistika § 38. lit. a živn. ř., kde se ustanovuje, kdo smí a kdo nesmí bráti míru svým zákazníkům u živností obchodních. Je nesporné, že v době dnešní potřebujeme především podnikatelského ducha a přes to jsou úřady nuceny mnohdy i zdravé podnikání zakazovati, potlačovati ba i trestati z toho důvodu, že nejsou zde splněny všechny formální předpoklady řádem živnostenským předepsané. Práce pro povznesení živnostnictva se vidí u nás ve snaze o další potlačování živnostenské svobody a jednotlivé strany politické se prou, která má větší zásluhu o to, že na př. nedávno živnosti fotografická a cementářská byly prohlášeny za řemeslné a že se nyní jedná o zavedení průkazu způsobilosti i pro živnost hostinskou.
Za druhé je však pozoruhodno, že průkaz způsobilosti, který je nejdůležitějším výsledkem snah o reglementaci živností, minul se vlastně svým účelem, neboť největší a dnes již vítězní konkurenti řemeslných živností — podniky tovární — jsou právě tohoto omezení zbaveni. Pro ně nebylo možno průkaz způsobilosti předepsati, neboť tím by byl ochromen vývoj továrního průmyslu a tím i celého národního hospodářství. A tak dnes může továrna volně podnikati, aniž by byla omezena jen na určitá úzká odvětví, kdežto řemeslníci jsou navzájem omezeni v rozsahu svého podnikání a mnohdy si tak sami svou práci podstatně stěžují.
Již Bráf si stěžoval, že více se u nás očekává od zásahu moci veřejné než od vlastního přičinění a vskutku dodnes se namnoze očekává zlepšení dnešního stavu pouze ve snahách, aby moc veřejná potlačovala nepohodlnou konkurrenci, byť tím zároveň i ničila zdravé, produktivní podnikání.

Citace:

KUBEŠ, Vladimír. Zpráva o schůzích Právnické jednoty v Praze. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1931, svazek/ročník 70, číslo/sešit 1, s. 53-55.