NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Č. 9012.

Vojenské věci: * Přípočet 10 služebních let dle § 7 zák. č. 76/22 lze povoliti jen pro výměru výslužného, nikoliv však pro odůvodnění nároku na výslužné.
(Nález ze dne 28. ledna 1931 č. 1099.)
Věc: Rudolf B. v P. (adv. Dr. Lad. Wopršálek z Prahy) proti ministerstvu národní obrany o výslužné.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.

Důvody: Podáním ze 7. července 1927 zažádal st-l, rotmistr zbrojíř, o zavedení superarbitračníbo řízení. Předkládal voj. lékařské vysvědčení z 11. července 1927, dle něhož st-l trpí zhuštěním tkáně obou plicních hrotů s mírným katarhem průduškovým a chudokrevností. Rozhodnutí mno z 19. prosince 1927 byl st-l podle výsledku superarbitrace konané dne 8. listopadu 1927, jež prokázala, že st-l je k řadové službě nezpůsobilý, místních služeb schopen, dnem 1. ledna 1928 přeložen do zálohy, a podle st-lovy služební doby započítatelné k poslednímu dni měsíce prosince 1927 v trvání 7 roků 2 měsíců 19 dnů byl mu podle ustanovení § 4 zák. č. 76/22 přiznán nárok na odbytné 17016 Kč. Konečně bylo vysloveno, že na zaopatřovací požitky st-l nároku nemá, ježto není splněna žádná z podmínek v § 3 zák. č. 76/22.
Podáním z 5. ledna 1928 sdělil st-1 žal. úřadu, že odbytné, přiznané mu výnosem z 19. prosince 1927 nepřijímá a prosil, poukazuje na přiložené opisy lékařských vysvědčení a chorobopisů, nacházejících se u šéflékaře 11/18 pol. praporu v T. o vzniku jeho onemocnění následkem plynů vyvíjejících se z kuřlavých granátů přímo ve službě, aby mu bylo započteno 10 let do výslužby dle § 3 lit. b) zák. č. 76/22. Poukazuje na to, že nemoc jeho povstala zaměstnáním u voj. správy, a že ani v občanském povolání pracovati nemůže, žádal st-l o přiznání výslužného.
Nař. rozhodnutím bylo vysloveno, že o st-lově nároku na přiznání zaopatřovacích požitků rozhodlo již mno s konečnou platností výnosem z 19. prosince 1927 a že žal. úřad neshledává důvodu měniti toto své rozhodnutí nebo vydávali rozhodnutí nové. Pokud st-1 žádal o započtení 10 let do výslužby, bylo vysloveno, že mohlo by se jednati jedině o připočtení podle § 7 zák. č. 76/22. Takové připočtení však lze povoliti toliko pro výměru výslužného, tedy gážistům, kteří již jinak nárok na výslužné zásadně mají. St-li však nárok na výslužné přiznán nebyl a není tedy možno jeho žádosti o započtení 10 let vyhověti.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Podle druhé části nař. rozhodnutí řešil žal. úřad otázku nároku st-lova na trvalé výslužné s hlediska § 7 zák. č. 76/22 a dospěl k závěru, že tímto předpisem nelze nárok ten zdůvodniti. Stížnost naproti tomu namítá, že takovýto výklad neodpovídá znění zákona, ježto dle něho v případě tam uvedeném má býti připočteno při výměře výslužného 10 roků. Má prý tedy býti připočteno k době, již tento gážista ve službě ztrávil, 10 roků a z tohoto součtu má pak býti vyměřeno výslužné. Nss nemohl tomuto právnímu stanovisku stížnosti dáti za pravdu.
Zákon č. 76/22 stanoví podmínky, za kterých vzniká nárok na trvalé výslužné, ve svém § 2 a v § 3. Nárok na odbytné pak jest normován v § 4. Předpis § 5 odst. 1 a 2 cit. zák., stanoví, že voj. osobám bude za určitých předpokladů a zejména také tehdy, stala—li se osoba taková těžkou poruchou na zdraví neschopnou voj. služby bez její úmyslné viny při vykonávání služby — při výměře výslužného — započteno deset služebních let. Odstavce 3. a 4. téhož § pak normují případy, kdy úřad může při výměře výslužného započísti určitou řadu let. Z toho vysvítá, že uvedený předpis nestanoví již podmínky pro nabytí nároku na trvalé výslužné, nýbrž; že toliko upravuje otázku, jakým způsobem má býti postupováno při výměře výslužného, t. j. tehdy, když se na základě nároku na trvalé výslužné, založeného již v §§ 2 nebo 3, výslužné ciferně vyměřuje. Že tomu tak, plyne nejen z toho, že § 7 umístěn jest systematicky za § 6, jednajícím o výměře výslužného, nýbrž i z toho, že předpoklady § 7 se nekryjí v některých směrech s předpoklady § 3 cit. zák.
Neporušil proto žal. úřad zákon, vyslovil-li, že přípočet 10 služ. let lze povoliti podle § 7 zák. č. 76/22 toliko pro výměru výslužného, nikoli však pro odůvodnění nároku na výslužné a že proto není možno vyhověti žádosti st-le, jemuž nárok na výslužné přiznán nebyl, o zápočet 10 let.

Citace:

č. 9012. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 281-282.