Čís. 1424.

Příčinný vztah mezi činem a výsledkem dlužno dle druhé věty §u 1 tr. zák. posuzovati čistě objektivně.
(Rozh. ze dne 22. prosince 1923, Kr I 1315/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 31. října 1922, pokud jím stěžovatel byl uznán vinným zločinem těžkého poškození na těle dle §u 152 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje důvody zmatečnosti čís. 9 a), b) a 10 §u 281 tr. ř. Dle čís. 9 a) §u 281 tr. ř. namítá, že v rozsudku zjištěné jednání stěžovatelovo nenaplňuje skutkové podstaty zločinu dle §u 152 tr. zák. Rozsudek prý sice zjišťuje, že obžalovaný vyhodil Marii K-ovou otevřenými dveřmi z kuchyně na chodbu, zasadiv jí tak prudkou ránu, že padla a narazila levou stranou prsou na škopíček opodál stojící, při čemž si zlomila žebro a utrpěla těžké poranění, které mělo za následek nezpůsobilost k povolání přes 20 dní, — zjišťuje sice také, že obžalovaný jednal proti K-ové v úmyslu nepřátelském, t. j. v úmyslu útočném proti jejímu tělu a zdraví, vyjímajíc úmysl usmrtiti, to však dle náhledu zmateční stížnosti nestačí, není-li zjištěno, že obžalovaný mohl předvídati, že z jeho jednání zpravidla vzchází neb aspoň snadno vzejíti může zlo, které z něho skutečně vzešlo. Stížnost tedy hájí právní náhled, že uvedená slova §u 1 tr. zák. tvoří nikoliv objektivní, nýbrž subjektivní předpoklad nepřímého zlého úmyslu, — a dovolává se k podpoře svého mínění vývodů zmateční stížnosti, otištěných v rozhodnutí čís. 2714 bývalé úřední sbírky. Že v případě, o nějž jde, obžalovaný nemohl předvídati, že K-ová utrpí následkem vyhození z kuchyně těžké poranění, dovozuje stížnost z toho, že stěžovatel nemohl tušiti, že K-ová dopadne na škopíček, který náhodou stál u dveří sousedových, a dále z okolnosti, že obžalovaný, vystrčiv K-ovou z kuchyně, přidržel dvéře z obavy, by se nevrátila zpět, z čehož prý jasně jde na jevo, že vůbec nepomyslil na to, že by se K-ová mohla těžce poraniti. S náhledem zmateční stížnosti, nelze souhlasiti. Ze znění druhé věty §u 1 tr. zák. vyplývá, že zákon stanoví pro nepřímý zlý úmysl požadavek, tam vytčený, jako předpoklad objektivní, poněvadž se ani slovem nezmiňuje o tom, že by obžalovaný musel předvídati aspoň možnost nastalého výsledku, což by zajisté učinil, kdyby takovou náležitost zamýšlel. Stačiloť by prostě prohlásiti pachatele odpovědným za výsledek, který mohl předvídati, a zákon by se neptal dále, může-li zlo z činu o sobě snadno vzejíti čili nic. Nelze dále přehlédnouti, že § 1 tr. zák. vyslovuje jen všeobecnou zásadu, že se trestní zákon v mnohých případech spokojuje s nepřímým zlým úmyslem, kdežto zvláštní náležitosti tohoto úmyslu se stanoví teprve u jednotlivých zločinů. Tu pak se praví na př. v §u 86, poslední odstavec a v §u 167, odstavec a) tr. zák. výslovně, že trest smrti stihne jen pachatele, který mohl předvídati nastalý výsledek, kdežto v §u 152 tr. zák. se mluví pouze o úmyslu nepřátelském, t. j. úmyslu, zle nakládati s napadenou osobou, a nežádá se dále, by pachatel předvídal nebo mohl předvídati výsledek, čímž se zřejmě vyslovuje jeho odpovědnost za všechny následky, které vzešly z jeho činu. Nejen dosavadní judikatura, nýbrž částečně i nauka (Glaser a Laminaseli) stojí při výkladu druhé věty §u 1 tr. zák. na tomto stanovisku, že totiž dlužno posuzovati příčinný vztah mezi činem a výsledkem čistě objektivně, kdežto jiní žádají, aby pachatel nezamýšlený výsledek předvídal (Löffler) neb aspoň mohl předvídati (Finger, Stoss, Janka, Geyer). Zmateční stížnosti by ostatně nebylo lze vyhověti ani v tom případě, kdyby její výklad §u 1 druhé věty tr. zák. byl správným. Zasadil-li obžalovaný kulhavé (jak sám doznává) Marii K-ové ránu tak prudkou — jak zjišťuje napadený rozsudek — musí býti zřejmo každému, tudíž i obžalovanému, že taková rána může míti za následek těžké poranění, bez ohledu na to, dopadla-li zasažená prudce na zem, zeď, či cizí předmět nahodile opodál stojící. S tohoto hlediska jest tedy úplně lhostejno, zda věděl obžalovaný, že venku stojí škopík, a zda nechal kuchyňské dvéře po vyhození K-ové otevřeny čili nic.

Citace:

č. 1424. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 601-603.