NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 664.

Vstoupila-li na místo pohledávky z obchodního spojení pohledávka z novace, nevztahuje se k ní předpis § 1 nařízení ze dne 1. dubna 1919, čís. 167 sb. z. a n. Ustanovení § 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n., jest i tehdy použíti, když věřitel bydlí mimo oblast Československé republiky.
(Rozh. ze dne 14. září 1920, Rv I 424/20.)
Žalující haličská firma ujednala dne 2. ledna 1919 se žalovanou pražskou firmou, by vzájemný obchod byl stornován proti tomu, že žalovaná strana splatí žalující straně zadržený peníz ca 10000 K nejpozději do 30. dubna 1919. Ježto žalovaná tomuto závazku nevyhověla, domáhala se žalující, by jí zaplatila uvedený peníz v měně československé. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Žalovaná zavázala se k plnění zažalovaného peníze v době, kdy v nástupních státech platila dosud měna rakouská. Nařízením ze dne 1. dubna 1919, čís. 167 sb. z. a n., bylo stanoveno, že účty, jichž majitelé jsou na území bývalého Rakouska a Uherska mimo obvod Československé republiky, dlužno uzavříti k 26. únoru 1919 a výplaty z nich nesmí se státi v okolkovaných bankovkách československých. Nařízení toto bylo výslovně zachováno v platnosti §em 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís, 187 sb. z. a n., jenž stanoví, že závazky, znějící na koruny rakousko-uherské měny, které jsou splatny v oblasti Československého státu, platí se v korunách československých. Znění »splatny v oblasti« nasvědčuje nepochybně tomu, že příjemce musí bydleti v oblasti Československé republiky. Správnost tohoto výkladu vyplývá nejen z účelu zákona, nýbrž i z druhého odstavce § 1 nařízení ze dne 1. dubna 1919, čís. 167 sb. z. a n. Československá vláda nezamýšlela přece v § 6 zák. bezpodmínečně prohlásiti, že československé koruny mají touž vnitřní hodnotu jako koruny ostatních nástupních států a že dlužníci bydlící ve státu Československém mají platiti věřitelům, bydlícím v jiných nástupních státech, své závazky ve stejném počtu čsl. korun, na nějž zněl závazek v korunách rakouských. Žalobce nemůže se proto již z tohoto důvodu domáhati splnění v korunách československých. Kromě toho nemůže požadovati žalobce něco více, nežli sám splnil. Plnilť v neokolkovaných rakousko-uherských korunách, jež jsou dosud zákonným platidlem v Haliči, majíce nyní kurs vůči čsl. korunám asi 55 : 100, čímž žalobci by se dostalo neoprávněného zisku. Odvolací soud žalobě vyhověl. Důvody: Nařízení ze dne 1. dubna 1919, čís. 167 sb. z. a n., vydáno bylo na podkladě rámcového zákona ze dne 25. února 1919, čís. 84 sb. z. a n., jímž byl finanční ministr zmocněn, aby provedl nařízeními okolkování bankovek a soupis majetku pro uložení dávky z majetku. V tomto případě mluví se o účtech pouze v §§ 3 a 5. § 3 týká se právního poměru státu k rakousko-uherské bance a jest tudíž pro tento spor bezvýznamný. § 5 stanoví, že všechny peněžní vklady (na vkladních knížkách, poukázkách, běžných účtech, nezúročitelných depositech, žírových účtech a pod.) u peněžních a jiných ústavů a bankovních domů, dále podíly členské a závodní u společenstev, družstev, spolků a p. a neknihovní pohledávky musí býti přihlášeny. Může se tudíž uzavření účtů, předepsané nařízením, vztahovati pouze na tyto účty při peněžních a jiných ústavech a bankovních domech. Že se nevztahuje na všechny mimoknihovní pohledávky, uvedené v § 5 rámcového zákona, vyplývá jasně z ustanovení čl. 2 b) nařízení ze dne 10. dubna 1919, čís. 185 sb. z. a n., podle něhož povinny jsou k přihlášce neknihovních pohledávek pouze osoby fysické a podle něhož osoby fysické, bydlící v cizině, mají přihlásiti svůj majetek v tuzemsku vyjma krátkodobé pohledávky vyplývající z normálního spojení obchodního. Vyplývá to dále z toho, že v § 2 rámcového zákona prohlašují se okolkované koruny za jediné platidlo s nuceným oběhem, kdežto nařízení ze dne 1. dubna 1919 zapovídá výplatu účtů věřitelů bydlících v cizině v těchto bankovkách a přes to ničeho neustanovuje o tom, že se splatnost podobných pohledávek prodlužuje a na jak dlouho; a dále z toho, že podle tohoto nařízení mohou se převody díti pouze na účty téhož druhu. Otevření a vedení běžných účtů a účtů žírových u peněžních ústavů sleduje totiž v první řadě ten účel, aby se oběh hotových peněz pokud možno omezil, a proto se mají pro podobné pohledávky otevříti zvláštní konta a navzájem, pokud to vhodno, se krýti. Kdyby se mělo nařízení vztahovati na všechny neknihovní pohledávky, bylo by to musilo býti jasněji vyjádřeno, ježto přece mnozí lidé o svých dluzích a vzájemných pohledávkách nevedou účtů, ani vůbec záznamů. Nařízení ze dne 1. dubna 1919, čís. 167 sb. z. a n. neplatí tudíž pro pohledávku zažalovanou. Podle § 6 zákona z 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n., jest platiti pohledávky, znějící na rakousko-uherské koruny v korunách československých a jest při tom počítati jednu korunu československu za jednu korunu rakousko-uherskou. Tomuto předpisu nelze již podle vlastního významu slov v jich souvislosti (§ 6 obč. zák.) přikládati jiného smyslu, než že pohledávky, jichž místo platební leží na území československé republiky, každý dlužník každému věřiteli, tudíž ve smyslu § 33 obč. zák. též věřiteli, bydlícímu v cizině, má platiti v korunách československých. Ježto žalovaná má své sídlo v Praze a ježto nevyšlo na jevo, že bylo ujednáno jiné místo plnění, platí pro žalovanou stranu podle čl. 324 a 325 obch. zák. jako místo plnění Praha, a to i v tom případě, kdyby žalovaná strana měla platiti zástupci žalobcovu. K vyvrácení právního názoru, vysloveného soudem prvé stolice, že by žalovaná byla tím poškozena, že by platila v československých korunách, třeba poukázati k tomu, že zavedením koruny československé nezměnila se ani kovová ani měnová hodnota koruny, že koruna stejně jako dříve zůstala korunou a že se od staré rakousko-uherské koruny liší pouze tím, že nese československý kolek, takže žalovaná vrátí jen to, co skutečně obdržela. Okolnost, že kursovní hodnota československé koruny v poměru k polské stoupla, je náhoda, jež nastala ve jmění žalobcově a z které tudíž žalovaný potud nemůže pro sebe ničeho odvozovati, pokud nějaké škody neutrpí.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Rozhodným pro tento spor jsou dvě otázky, totiž: 1. zda k zažalované pohledávce vztahuje se předpis § 1 nařízení vlády republiky Československé ze dne 1. dubna 1919, čís. 167 sb. z. a n., čili nic, 2. zda ustanovení § 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n. lze i tehda použíti, když věřitel bydlí mimo oblast čsl. republiky. Naproti tomu jest zcela lhostejno, zda by žalovaná firma, jsouc vázána platiti v Kč, byla poškozena čili nic, poněvadž není věcí soudu, by mimo meze, vytčené zákonem, chránil zájmy tuzemců v jich hospodářských a právních stycích s cizozemci. K číslu 1. K této otázce dlužno odpověděti záporně. Jest nesporno, že dne 2. ledna 1919 došlo mezi stranami k dohodě, kterou celý nevyřízený obchod byl stornován a žalovaná strana se zavázala, že splatí žalující straně zadržený peníz ca 10000 K nejpozději do 30. dubna 1919. Nesporno též, že dne 13. ledna 1919 žalovaná strana přesně vyúčtovala žalující straně, co jí dluhuje, vykázavši, že jest povinna zaplatiti jí 10632 K 50 h. Stornem nevyřízeného obchodu a převzetím závazku, posléz řečený vyúčtovaný peníz zaplatiti, nastala novace ohledně posavadního právního poměru stran. Nešlo na dále o pohledávku z obchodního spojení, nýbrž o pohledávku z dohody stran. K této jednotlivé, osamocené pohledávce shora naznačené nařízení se nevztahuje. Jím postiženy jsou účty, to jest seskupení pohledávek a protipohledávek, ježto jen v tomto případě lze mluviti o uzavření účtu, jak oním nařízením jest předepsáno. Poněvadž v tomto případě v době, kdy nařízení nabylo účinnosti, o otevřeném účtě nemohlo býti řeči, jest zcela lhostejno, zda nařízení vztahuje se i na jinaké účty, než na které je omezuje soud odvolací.
K číslu 2. Stanoví-li se v § 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n., že závazky znějící na koruny rakousko-uherské měny, které jsou splatny v oblasti Československého státu, platí se v korunách československých, opakuje se tím jen zásada, vyslovená v čl. 336 obch. zák., pokud se týče v §§ 905 a 1420 obč. zák., dle níž co do měny rozhodným jest v pochybnosti splniště závazku. Tato zásada dle čl. 325, odstavce druhého obch. zák. zůstává v platnosti i tehda, když dlužný peníz zasílá se dle prvého odstavce téhož zákonného předpisu na místo, různé od splniště závazku. Těžiště ustanovení § 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n. spočívá v dalším předpisu, vedle něhož počítá se v těchto případech jedna koruna československá za jednu korunu rakousko-uherskou. Tento zákonem stanovený poměr obojí měny platí, an zákon nerozeznává, a splatností peněžitého závazku míní se místo splnění pro všechny případy, k nimž vztahuje se zásada, převzatá do § 6 cit. zákona z čl. 336 obch. zák., pokud se týče z §§ 905 a 1420 obč. zák. Snaží-li se tudíž dovolání vyloučiti použitelnost zákonné relace pro všechny případy, kde peníze zasílají se dle čl. 325 odstavec prvý obch. zák. z tuzemského splniště do ciziny, vnáší libovolně do zákona rozeznávání, jež v něm obsaženo není a jež do zákona úvahami národohospodářskými vneseno býti nemůže. Proto jen mimochodem se podotýká, že žalovaná strana obdržela zažalovaný peníz před okolkováním bankovek, že peníz ten má v bankovkách čsl., pokud se týče hodnotách, čsl. měně odpovídajících a že jí bylo zůstaveno, by dluh svůj ještě před okolkováním bankovek splatila v bankovkách neokolkovaných. Žalovaná strana tedy to jest, jež z okolkování bankovek chce pro sebe těžiti a odškodniti se takto za méněcennost svých pohledávek za dlužníky v jiných sukcesivních státech bývalého Rakouska. Vyrovnati hospodářské nesrovnalosti, přivoděné různou hodnotou měn těchto států, není věcí soudů, nýbrž zákonodárce.

Citace:

č. 664. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 524-527.