NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 2

Čís. 16847.

Právní účinky pravoplatně potvrzeného nuceného vyrovnání nejsou závislé na zrušení konkursního řízení.
Není-li ujednáno něco jiného, nepozbývá platnosti závazek rukojmího, který se zaručil za splnění kvóty, ani nebylo-li pak konkursní řízení zrušeno.
(Rozh. ze dne 7. dubna 1938, Rv I 515/37.)
Srov. rozh. č. 4056 Sb. n. s.
Žalující firma, které příslušela proti Arnoštu L. pohledávka 149507 Kč 30 h, přihlásila ji ke konkursnímu řízení prohlášenému na dlužníkovo jmění dne 22. prosince 1934. Za konkursního řízení učinil úpadce Arnošt L. při roku 26. března 1935 návrh na nucené vyrovnání, podle něhož měli konkursní věřitelé třetí třídy obdržeti 22% svých pohledávek splatných v určitých lhůtách, a za 15% vyrovnací kvóty se zaručil žalovaný František L. jako rukojmí a plátce. Nucené vyrovnání bylo konkursním soudem pravoplatně potvrzeno a uloženo konkursnímu komisaři, aby určil dlužníku patnáctidenní lhůtu k zaplacení nebo zajištění pohledávek za podstatou věřitelů první a druhé třídy, 2% paušálního poplatku a výloh a odměny správce podstaty a, uplyne-li lhůta marně, aby v konkursu pokračoval. Dlužník příkazu konkursního komisaře však nevyhověl, takže se v konkursním řízení pokračovalo. Proti žalobě, kterou se žalobkyně domáhá na žalovaném rukojmím a plátci zaplacení 22426 Kč 10 h s přísl., za něž se zaručil, namítl žalovaný zánik svého závazku, ježto rukojemství za zaplacení kvóty převzal toliko pod samozřejmou výminkou, že konkursní řízení bude skončeno, a že úpadce bude moci podnik dále vésti, kterážto výminka se však nesplnila, neboť nucené vyrovnání nevedlo k zrušení konkursu, zvlášť když nesplněním nuceného vyrovnání pohledávka žalující firmy oživla v plné výši. Soud prvé stolice uznal podle žaloby. Důvody: Tím, že se v konkursu pokračuje, ježto dlužník nesplnil povinností v §§ 149 a 150 konk. ř. mu uložených, nepozbylo pravoplatně potvrzené nucené vyrovnání ani závazek žalovaného platnosti. Na rukojemský závazek nemělo to žádného vlivu, nýbrž je to pouze na prospěch věřitele, jenž konkuruje a může zaplacení dojiti v úpadku větší částkou než zbytkem vyrovnací kvóty. Pokračováními v konkursu sice zčásti oživne žalobkynina původní pohledávka, nezmenšuje se tím však závazek dlužníkův, a též závazek rukojmího zůstává tím nedotčen (§ 163 konk. ř., rozh. č. 4056 Sb. n. s.). Neobstojí ani námitka, že se převzetí závazku rukojemského stalo jen pod výminkou, že účelu nuceného vyrovnání bude skutečně dosaženo. Výminka ta není při rukojemském závazku žalovaného nikterak vyjádřena a ani položena býti nemohla, ježto by konkursní soud nebyl schválil nucené vyrovnání. Výklad vůle smluvců musí se díti jen podle objektivního posouzení, k tomu, co si žalovaný, přejímaje rukojemský závazek, snad myslil, nelze přihlížeti, nýbrž rozhoduje pouze projevená vůle, jež v souzeném případě nedopouští jiného výkladu, než že se převzetí rukojemství stalo úplně bezvýhradně a beze všech výminek (§ 914 obč. zák.). Závazek žalovaného zaplatili zažalovanou částku, za niž se v nuceném vyrovnání jako rukojmí a plátce platně zaručil, trvá tudíž po právu (§ 1357 obč. zák.). Odvolací soud potvrdil napadený rozsudek. Důvody: Nelze souhlasiti s názorem odvolatele, že nucené vyrovnání v konkursu má účinky jen tehdy, zruší-li se konkurs. Podle § 153, odst. 1, konk. ř. nabývá nucené vyrovnání platnosti pravoplatným potvrzením konkursním soudem. To se v souzeném, případě stalo, usnesení potvrzující je pravoplatné. To, že dlužník (úpadce) nesplnil povinností uložených mu v §§ 149, 150 konk. ř. a že se proto pokračuje v konkursu, nečiní nucené vyrovnání neplatným, ani závazek dlužníkův a rukojemský nezanikl. Závazek rukojmího zůstal nedotčen. To vyložil prvý soud správně (§ 163 konk. ř., rozh. č. 4056 Sb. n. s.). Podle zjištění prvého soudu nebyla při rukojemském závazku učiněna žádná výminka a proto správně prvý soud přihlížel jen k vůli projevené v písemném závazku. Každou úmluvu vykládati jest tak, jak to žádá obyčej poctivého obchodu. Chtěl-li žalovaný rukojemský závazek omeziti, bylo na něm, aby vůlí v tom směru projevil. Nedostatek takového projevu neb nejasný výraz jde na jeho újmu (§§ 869, 915 obč. zák.). Pravoplatné nucené vyrovnání zůstává účinným, i když se konkurs nezruší; potvrzení vyrovnání podle § 159 konk. ř. není samo o sobě důvodem k zrušení konkursu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Je sice správné, že podle § 163, poslední věty, konk. ř., třebas nebylo potvrzené nucené vyrovnání splněno, zůstávají nedotčena práva, která vyrovnání věřitelům iposkytuje proti úpadci a jiným osoibám, avšak o to nešlo v souzené rozepři. Žalobní nárok nebyl založen na předpokladech řečeného zákonného ustanovení a žalovaný svoji námitku, s níž v podstatě přichází ještě v dovolacím řízení, opíral o to, že konkurs úpadce Arnošta L. nebyl zrušen (§ 159, 149 a 150 konř. ř.), takže žalovaný není povinen splnili svůj rukojemský závazek, který v nuceném vyrovnání úpadcově podstoupil prý pod samozřejmou podmínkou, že vyrovnáním bude konkursní řízení skončeno a že úpadci bude umožněna další hospodářská existence.
Odvolací soud správně vyložil, že žalovaný ve svém rukojemském závazku neprojevil ani výslovně ani mlčky (§ 863 obč. zák.), že by se zavazoval pod uvedenou výminkou. Žalovaný tedy marně v dovolání odkazuje na ustanovení §§ 1435, 1353 a 914 obč. zák.
Pokud se dovolatel také povšechně s hlediska konkursního řádu snaží dovoditi, že vyrovnání nemělo účinku proto, že nebyl konkurs zrušen, jest k tomu uvésti, že ani v konkursním řádě není opory pro jeho právní názor. Z ustanovení § 153, odst. 1, konk. ř. je zřejmé, že nucené vyrovnání, pravoplatně potvrzené konkursním soudem, jako tomu bylo v souzeném případě, má právní účinky platného vyrovnání pokud ovšem' v zákoně není ustanoveno jinak. Zákon však nestanoví, že by tyto právní účinky závisely na tom, že bude konkursní řízení zrušeno. Ustanovení § 163, poslední věty, konk. ř. nelze sice přímo užiti na souzený případ, avšak má i tu význam potud, že vychází rovněž z uvedené zásady (§ 163, odst. 1, konk. ř.) nehledíc na to, zda bylo konkursní řízení zrušeno, čili nic. Z toho a z předpisu § 159, odst. 1, konk. ř. vyplývá, že zrušení konkursu nesouvisí s pravoplatným potvrzením nuceného vyrovnání do té míry, že by právní účinek tohoto vyrovnání závisel na zrušení konkursního řízení.
Pouze z toho, že nedošlo k zrušení konkursu ve smyslu § 159, odst. 1, konk. ř., nemůže tedy žalovaný pro sebe důvodně vyvozovati neúčinnost vyrovnání a tím i neúčinnost svého rukojemského závazku.
Rozhodnutí č. 4056 Sb. n. s. mělo sice za základ jiný skutkový děj, avšak vyslovená v něm zásada platí i pro souzený případ.

Citace:

č. 6605. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 871-873.