NPD documents search: Váž. civ., 1 (1919)

Č. 339.

Zabírání bytů: * Byt, který byl určen za deputátnický a jehož se k účelu tomu pravidelně užívá, nepodléhá zabrání dle zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n.1
(Nález ze dne 23. února 1920 č. 1218.)
Věc: Josef Ryšánek v Kamýku (adv. Dr. K. Šebesta z Prahy) proti okresní správě politické na Smíchově stran zabrání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem ze dne 23. října 1919 sdělil obecní úřad v Kamýku stěžovateli, že obec zabrala dne 19. října jeden jeho prázdný byt v domě čp. 7 v Kamýku. V odporu proti tomuto rozhodnutí podaném uvedl stěžovatel, že bytu toho nutně potřebuje pro deputátníka, že ho užívá jako bytu deputátnického, a pouhá okolnost, že dosavadní deputátník službu opustil a stěžovatel dosud jiného deputátníka najíti nemohl, neznamená, že by bytu toho neužíval. Může deputátníka každou chvíli najíti a neměl by pak kam ho dáti.
Naříkaným rozhodnutím zamítl pak žalovaný úřad odpor z toho důvodu, že stěžovateli nelze prokázati, »že zákonného bytu nevyhnutelně potřebuje a obydlil jej až po zabrání.«
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nejvyšší správní soud takto:
Zákon přiznávaje úřadu právo zabírati byty za účelem jejich pronájmu osobám, jež určí, a obmezuje takto volnou disposici majitelovu ohledně bytů těch, vychází z patrného předpokladu, že jde prostě o smlouvu nájemní po rozumu § 1090 a násl. ob. z. obč., kde na straně nájemcově jde o užívání místností pronajatých, na straně pronajímacího pak o úplatu za přenechání užívání toho, aniž by osoba nájemcova do té míry v popředí vystupovala, že by tím nebylo odůvodněno podražení práva majitelova, volně nakládati svým majetkem, zájmu veřejnému, vyvolanému bytovou nouzí a nesoucímu se k náležité distribuci bytů.
Předpokladu toho zde však není, jestliže byt není vůbec určen k volnému pronájmu, jestliže úplata za přenechání jeho užívání je povahy pouze podřadné, kdežto právě osoba nájemcova vzhledem ke zvláštnímu poměru právnímu, v němž se k pronájemci nalézá, padá v přední řadě na váhu. Stěžovatel v řízení právním tvrdil, že bytu onoho vůbec nikdy nepronajímal, nýbrž že to byl byt určený a skutečně pravidelně používaný k umístění deputátníků, jichž nutně potřebuje k hospodaření na své živnosti. Pak ovšem předpokladu svrchu uvedeného by zde nebylo a disposice úřadu bytem tím byla by obmezena právě tak, jako obmezena je při zabírání části bytu ustanovením § 8, č. 9, lit. b) a c) zákona o zabírání bytů. Úřadu náleželo by, aby šetřením dle § 11 téhož zákona provedeným před rozhodnutím zjistil, pokud tvrzení to pravdě odpovídá, pokud majitel vzhledem k rozsahu své živnosti, způsobu hospodaření, místním poměrům, velikosti bytu, o nějž jde, a jiným směrodatným okolnostem bytu toho pro deputátníky skutečně používá a potřebuje, při čemž by také uvážil, jaký význam dlužno přičítati pouze dočasnému nahodilému uprázdnění bytu toho. Pokud úřad k okolnostem svrchu uvedeným nehleděl a spokojiv se pouze tím, že byt, o nějž jde, v dané době právě nebyl obydlen, jej za účelem pronájmu zabral, odporuje jeho výrok zákonu, pročež bylo vysloveno jeho zrušení dle § 7 zákona o správním soudě.

Stejně v četných pozdějších nálezech.

Citace:

č. 4252. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 411-413.