NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 2

Čís. 12736.

Proti rozhodnutí rekursního soudu o útratách správce podstaty jest v úpadkovém řízení přípustným dovolací rekurs, odmítl-li rekursní soud návrh na rozhodnutí o útratách a odkázal navrhovatele na pořad práva.
Žádá-li správce konkursní podstaty přísudek útrat nikoliv proti konkursní podstatě, nýbrž proti navrhovateli konkursu a popírá-li tento svou povinnost ke splnění jeho nároku, lze o tomto sporném nároku rozhodnouti jen pořadem práva rozsudkem k žalobě podle předpisů hmotného práva.
Předpisu § 10 c. ř. s. o útratách opatrovníka k činu nelze tu použíti.
(Rozh. ze dne 28. června 1933, R I 606/33.) K návrhu Sidonie W-ové byl prohlášen konkurs na pozůstalost Anny M-ové. Konkurs byl pravoplatně rekursním soudem zrušen. Konkursní komisař uložil pak Sidonii W-ové, aby nahradila bývalému správci konkursní podstaty útraty a výlohy konkursní. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a odkázal návrh bývalého správce podstaty na přiznání útrat konkursního řízení na pořad práva. Důvody: Útraty správce podstaty jsou pohledávkou za podstatou podle § 49 čís. 1 konk. ř., po zrušení konkursu ručí za ně úpadce, avšak jen do výše podstaty (§§ 62, 126, 127 konk. ř.). V tomto případě však nejde o pravidelný případ zrušení konkursu po jeho provedení (§§ 140, 159, 166 a 167 konk. ř.), nýbrž konkurs prvým soudem prohlášený byl zrušen rekursním soudem pravoplatně, a stav je ten, jako by konkursu vůbec nebylo. Nebyl zrušen konkurs jako takový, nýbrž usnesení o prohlášení konkursu. Podstaty tu nebylo, konkursní komisař byl úřadu zproštěn a rovněž funkce konkursního soudu skončila. Ručí-li dlužník v platném konkursu za pohledávku za podstatou po zrušení konkursu jen podstatou do její výše, nelze ukládati věřiteli, k jehož návrhu konkurs platně byl prohlášen, povinnost hraditi bývalému správci útraty, vedením konkursu mu vzešlé. V tomto případě uvalení konkursu navrhla stěžovatelka Sidonie W-ová za pozůstalost Anny M-ové, prvým soudem byl konkurs prohlášen, usnesení to však rekursním soudem bylo zrušeno. Prohlášením konkursu k návrhu stěžovatelky vzešly ovšem ustanovenému správci útraty, byl činným a měl hotové výlohy. Stěžovatelka však nárok jeho popřela a je proto věcí bývalého správce konkursní podstaty, by tento sporný nárok uplatnil pořadem práva. Proti názoru stížnosti, že konkursní řízení je nesporné, jest uvésti, že o nesporné řízení nejde (věst. ministerstva spravedlnosti z r. 1931 sdělení čís. 80). Proti tomuto usnesení podal dovolací rekurs bývalý správce konkursní podstaty. Rekursní soud dovolací rekurs odmítl. Důvody: Jde o rozhodnutí soudu druhé stolice v otázce útrat konkursního řízení, o níž tento soud, pokud jde o útraty prvé stolice, rozhodovati má s konečnou platností, a proto proti výroku rekursního soudu další opravný prostředek není přípustný (§ 528 c. ř. s., § 188 konk. ř.). Kdyby rozhodnutí bylo vydáno za konkursního řízení, bylo by taktéž konečné a další opravný prostředek by byl vyloučen (§ 127 konk. ř.). Z úvah těchto bylo stížnost odmítnouti (§§ 523, 526 c. ř. s., § 188 konk. ř.).
Nejvyšší soud vyhověl rekursu proti odmítnutí dovolacího rekursu a zrušil napadené usnesení.
Důvody:
Ačkoliv napadeným usnesením ze dne 30. září 1932 byl vyřízen nárok na přisouzení útrat a § 528 c. ř. s., jenž platí podle § 192 konk. ř. i pro řízení úpadkové, ustanovuje, že jest nepřípustným rekurs proti rozhodnutí soudu druhé stolice v otázce útrat, jest v tomto případě pokládati dovolací rekurs přece jen za přípustný, neboť napadeným usnesením nebylo o útratách, jež zůstaly v úpadkovém řízení neuhraženy, rozhodnuto, naopak byl navrhovatel s útratovým nárokem poukázán na pořad práva. Bylo proto přiznati stěžovateli právo k rekursu proti usnesení rekursního soudu, jimž byl odmítnut jeho dovolací rekurs proti usnesení ze dne 30. září 1932 (srov. rozh. 6503 sb. n. s.). Naproti tomu nelze vyhověti stěžovateli ve věci samé. V tom směru jest poukázati na důvody napadeného usnesení, jež vyhovují stavu věci i zákonu a jsou ve shodě s nálezem čís. 6503 sb. n. s., k jehož důvodům se tuto k vůli zamezení opakování rovněž poukazuje. Správce konkursní podstaty připouští sám ve svém rekursu, že tu jmění patřícího do konkursní podstaty nebylo a že na pozůstalosti po Anně M-ové náhradu svých útrat žádati nemůže, poněvadž konkurs byl prohlášen na jmění pozůstalostní k návrhu osoby, kteréž scházelo oprávnění k tomu. Žádá-li přísudek útrat ne proti konkursní podstatě, nýbrž proti navrhovatelce konkursu Sidonii W-ové, a popírá-li tato svou povinnost ke splnění jeho nároku, lze o tomto sporném nároku, poněvadž účinky zrušení usnesení, jímž byl konkurs prohlášen, pominuly (§ 76 konk. ř.), rozhodnouti jen pořadem práva rozsudkem k žalobě podle předpisů hmotného práva. Předpisu § 10 c. ř. s. o útratách opatrovníka k činu, nelze tu použíti, poněvadž tu nejde o útraty opatrovníka ve sporu, nýbrž o útraty správce konkursní podstaty, jenž sice uplatňuje svou pohledávku útrat konkursních, jehož funkce však jako správce konkursní podstaty již pominula, který však spor o ně dosud nezahájil. Řízení nesporné podle zák. čís. 100/1931 nemá zde místo, poněvadž právě jde o nárok sporný.

Citace:

Čís. 12736. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 55-57.