— Čís. 6063 —
870
Čís. 6063.
Zákon ze dne 30. září 1924, čís. 216 sb. z. a n. o konečné úpravě rakouských a uherskýcli válečných půjček. — Čís. 6063 —
871
Předpis §u 15 zák. vztahuje se na každý lombard, poskytnutý na válečné půjčky.
Předpisem §u 15 zák. jest stanovena přesně a určitě povinnost zástavního věřitele přijati odškodňovací dluhopisy na úplné zaplacení jistinného dluhu, zajištěného válečnými půjčkami, jsou-li splněny další náležitosti, v prvé řadě, by věřitel byl předložil zastavené válečné půjčky k výměně za odškodňovací dluhopisy. Jakmile tato podmínka byla splněna, jest zástavní věřitel povinen přijati odškodňovací dluhopisy na úplné zaplacení jistinného dluhu, ať dlužník o to přímo žádal anebo jinak projevil vůli souhlasnou s §em 15. Stačí, jen když věřiteli známo, že u dlužníka jsou splněny náležitosti §u 15 a že dlužník uplatnil nárok, by věřitel přijal dluhopisy na místě placení. Nezáleží na tom, zda se tak stalo před podáním žaloby o zaplacení jistiny či teprve za sporu, dokud nebyla pohledávka věřiteli zaplacena nebo dlužníku nebylo uloženo její zaplacení pravoplatným soudním rozhodnutím.
(Rozh. ze dne 25. května 1926, R II 114/26.)
Banka Č. domáhala se jako právní nástupkyně bankv D. na žalované zaplacení 9124 Kč z důvodu obchodního spojení (konto válečných půjček), při čemž prohlásila, že jest ochotna uvolniti 9000 Kč nom. válečných půjček, jež jsou u ní v depotu žalované, při plném zaplacení, pokud jest to přípustným ve smyslu zákonitých předpisů o válečných půjčkách. Procesní soud prvé stolice přisoudil žalobkyni 3371 Kč 50 h, ohledně zbytku žalobu pro tentokráte zamítl. Důvody: Soud vzal za prokázáno, že žalovaná upsala u banky D. svého času V. válečnou rakouskou půjčku nom. 9000 K a že tuto válečnou půjčku později dne 3. září 1918 u banky jako právní předchůdkyni žalující strany zastavila a že dostala na ni vyplacenu zápůjčku 6000 K a že tudíž zastavení válečné půjčky nestalo se z důvodu jejího úpisu nebo nákupu. Nesporným jest mezi stranami, že se odevzdání této válečné půjčky k výměně stalo řádně, a že ze zažalovaných 9.124 Kč připadá na jistinný dluh 5752 K 50 h a na úroky s vedlejšími poplatky za dobu do 30. června 1924 obnos 2639 Kč 50 h a za dobu od 1. července 1924 do 30. června 1925 dalších 732 Kč a že daní povinný příjem Salo Sch-a jako přednosty domácnosti žalované za rok 1923 činil 30000 Kč a že jako přednosta domácnosti nemá více než za 30000 K nom. válečných půjček, béře soud za prokázáno na základě platebního rozkazu o dani z příjmu za rok 1923 a na základě svědecké výpovědi Salo Sell-а. Přihláškou úředně potvrzenou ze dne 30. června 1925 jest konečně zjištěno, že přihláška válečných půjček o výměnu skutečně a za včas se stala. Dle toho musí žalobkyně dle §u 15 zákona ze dne 30. září 1924, čís. 216 sb. z. a n. odškodňovací dluhopisy, uvedené v §u 13 tohoto zákona, přijati k úplnému zaplacení kapitálového dluhu zajištěného válečnými půjčkami a nesmí dle §u 17 (2) téhož zákona, nemá-li se státi § 15 ilusorním před rozhodnutím finančního úřadu, jemuž jedině přísluší zkoušení předpokladů pro výměny, kapitálový dluh vypověděti, neřku-li zažalovati. Nemohlo tudíž býti žalobě, pokud žádá zaplacení jistinného — Čís. 6063 —
dluhu, vyhověno a byla, poněvadž na druhé straně není zjištěno, zdali žalované budou skutečně dány odškodňovací dluhopisy, pouze pro tentokrát zamítnuta. Názor žalobkyně, že § 15 zákona čís. 216/24 se vztahuje pouze na lombardování z důvodu úpisu nebo nákupu válečné půjčky, nemá v zákoně opory, jelikož zákon sám pro uplatňování nároku dle §u 15 nečiní v tom směru rozdílu, z důvodové zprávy (tisk čís. 4812 str. 13 odst. 1) naopak vychází na jevo, že zákon béře v úvahu též relombard, tedy také lombardní zápůjčku, která byla poskytnuta bez ohledu na úpis a získání válečných půjček a stala se výhradně ze spekulačního úmyslu, kterémuž zákon dle své celé tendence nechce poskytnouti odškodnění. Stanoviť § 8 zákona jako podmínku nepřetržité vlastnictví válečných půjček od 28. října 1918, avšak také nic více (viz komentář Dr. Pavel Gans a Dr. Pavel Kafka Stiepels Textausgabe řada 1 str. 35 a řada 1 a str. 32). Naproti tomu musí žalovaná, která sama se odvolává pouze na prvou větu §u 15 zák. 216/24, zaplatiti úroky s vedlejšími poplatky dle §u 15 bez ohledu na to, zdali jí budou dány odškodňovací dluhopisy čili nic, a to dle jasného znění zákona až do splacení zápůjčky, po případě do jejího umoření, předáním náhradních dluhopisů, při čemž řešení otázky, zda dle §u 13 3%ní úroky odškodňovacích dluhopisů od 1. července 1924 patří lombardnímu dlužníku či věřiteli, pokud se týče, zda mají býti súčtovány na další od 1. července 1925 běžící úroky s vedlejšími poplatky z kapitálového dluhu, nehledě k tomu, že žalovaná sama úroky a vedlejší poplatky až do 30. června 1925 uznala za po právu jsoucí a civilní řád soudní nezná odvolání uznání, nespadá již do rámce tohoto sporu. Poněvadž 3371 Kč 50 h úroků vedlejších a poplatků až do 30. června 1925 není mezi stranami sporno, bylo v tomto směru žalobě vyhověti. Odvolací soud k odvolání žalobkyně zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Odvolací soud souhlasí se zjištěním prvního soudu, ale nesouhlasí s jeho právním závěrem. Odvolatelka má za nesprávný právní názor prvního soudu, že § 15 zákona platí také o lombardu, kde válečné půjčky byly dány do zástavy za půjčku poskytnutou k jinému účelu než k upsání válečných půjček, a tvrdí, že toto ustanovení zákona vztahuje se jen na lombard, poskytnutý za příčinou upsání válečných půjček. Své tvrzení opírá odvolatelka jednak o patrnou tendenci zákona, jednak o to, že by širším výkladem zákona lombardní dlužník byl na škodu zástavního věřitele obohacen. Nutno však souhlasiti s názorem prvého soudu, že § 15 zákona se vztahuje na každý lombard na válečné půjčky. K důvodům prvního soudu, na něž se poukazuje, sluší jen dodati, že nelze seznati rozdílu v tom, zda dá dlužník válečné půjčky do zástavy za zápůjčku k upsání válečné půjčky, či k jinému účelu. O obohacení zástavního dlužníka nemůže býti řeči, poněvadž stejně ztrácí, když za původních 9000 plnocenných zlatých korun nyní může zaplatiti jen 5752 Kč 50 h. Zřejmým jest úmysl zákona, by škodu nesl částečně i lombardní věřitel. Tomu nasvědčuje také skutečnost, že takové škody z lombardu válečných půjček, za příčinou upsání poskytnutého, budou daleko častější a větší než škoda z lombardu válečných půjček, z jiné příčiny poskytnutého. — Čís. 6063 —
873
Přisvědčiti však jest odvolatelce, že zástavní věřitel je podle § 15 zákona povinen přijmouti odškodňovací dluhopisy na úplné zaplacení lombardního kapitálu jen tehdy, když zástavní dlužník o to žádal a když jsou tu ostatní zákonné předpoklady § 15 zákona. Nárok zástavního dlužníka podle § 15 zákona závisí na těchto dvou podmínkách: 1. by žádal zástavního věřitele o převzetí odškodňovacích dluhopisů na úplné zaplacení lombardního kapitálu, a 2. by jeho válečné půjčky byly vyměněny za odškodňovací dluhopisy. Povinnost zástavního věřitele k převzetí odškodňovacích dluhopisů na úplné zaplacení lombardního kapitálu není absolutní. Zástavní dlužník musí o to žádati a musí se nabídnouti, že odškodňovací dluhopisy zástavnímu věřiteli odevzdá. Odškodňovací dluhopisy jsou vlastnictvím zástavního dlužníka, ten si je může ponechati nebo žádati, by zástavní věřitel je převzal na úplné zaplacení lombardního kapitálu. To plyne jasně z ustanovení § 14 zákona, podle něhož zástavní věřitel je povinen na vyzvání dlužníka předložití válečné půjčky k výměně za odškodňovací dluhopisy a přijmouti pak odškodňovací dluhopisy na místě dosud zastavených válečných půjček, po případě i obmeziti lombardní zástavu na míru obchodního krytí, i když tomu dřívější ujednání odporuje, tedy i vydati část odškodňovacích dluhopisů, pokud převyšují míru obchodního krytí. Povinnost zástavního věřitele k: převzetí odškodňovacích dluhopisů na úplné zaplacení lombardního kapitálu, závisí tedy především na vůli zástavního dlužníka a zástavní dlužník musí tuto svou vůli projeviti a odškodňovací dluhopisy zástavnímu věřiteli odevzdati a, dokud jich nemá, se zavázati, že je odevzdá, až je dostane. Odvolatelka tvrdí, že žalovaný ji dosud nežádal, by převzala odškodňovací dluhopisy na zaplacení lombardního kapitálu. První soud neučinil o tom žádného zjištění. Žalovaný tvrdí jen, že odvolatelka je povinna přijmouti odškodňovací dluhopisy na úplné zaplacení lombardního kapitálu a že v případě pro ni nejpříznivčjším mohla by odvolatelka jen na ní žádati úroky. Toto tvrzení žalované nelze vykládati za projev, že žádá, by odvolatelka odškodňovací dluhopisy na zaplacení přijala, neboť smlouva podle § 15 zákona je smlouvou oboustrannou a nejasný projev žalované musí se vykládati podle druhé věty § 915 obč. zák. v její neprospěch. Jinak žalovaná ani netvrdila, že by byla žádala na odvolatelce, by odškodňovací dluhopisy na úplné zaplacení kapitálu přijala, a zvlášť že by to byla žádala před podáním žaloby. Účinek takového žádání závisí ovšem na tom, dostane-li zástavní dlužník za válečné půjčky odškodňovací dluhopisy. Odvolatelka předložila na vyzvání žalované válečné půjčky k výměně a žalovaná podala skutečně v čas přihlášku k výměně, ale v přihlášce jest uvedeno, že doklady budou později dodány. Byly-li tyto doklady později dodány čili nic, bylo-li o přihlášce již rozhodnuto a jak, o tom není ve sporu zmínky. Rozhodnými jsou okolnosti, žádala-li žalovaná a kdy o to, by odvolatelka odškodňovací dluhopisy převzala, dodala-li scházející doklady ku své přihlášce a je-li o této přihlášce a jakým způsoben rozhodnuto. Poněvadž tyto okolnosti první soud nevzal na přetřes, nemohl dospěti k správnému právnímu posouzení věci. Podle § 182 c. ř. s. bylo jeho povinností, přidržeti strany k údajům a důkazům — Čís. 6063 —
874
o těchto okolnostech pro spor rozhodných. Neboť nežádala-li žalovaná již před podáním žaloby o to, by odvolatelka odškodňovací dluhopisy na zaplacení převzala, nelze uznati, že nebyla odvolatelka oprávněna zažalovati celou lombardní pohledávku marně upomínanou. Názor prvního soudu, že tomu brání odstavec 2 §u 17 zákona, je mylný. Ustanovení toto předpisuje, že výpověď kapitálové pohledávky, daná před účinností tohoto zákona, je neúčinná, nebyla-li pohledávka do účinnosti zákona zaplacena nebo její zaplacení pravoplatným soudním rozhodnutím uloženo. Tuto výjimku nelze extensivně vykládati, nemělo by to za účinnosti tohoto zákona již smyslu, když zástavní dlužník má podle § 15 zákona právo žádati, by zástavní věřitel přijal odškodňovací dluhopisy na úplné zaplacení kapitálu. Může-li tedy zástavní věřitel, jak dokázáno, pohledávku vypověděti, může také splatnou pohledávku zažalovati, když zástavní dlužník nevznesl naň nárok podle § 15 zákona. Zástavní věřitel má pohledávku za zástavním dlužníkem, zástavu musel podle zákona vydati a má podle § 14 zákona nárok, by odškodňovací dluhopisy za válečnou půjčku vyměněné dostal místo dřívější zástavy, nechce-li zástavní dlužník odškodňovací dluhopisy si ponechati a lombardní dluh zaplatiti. Odškodňovací dluhopisy dostane na svou přihlášku zástavní dlužník, je tedy povinen na upomínku, by zaplatil lombardní dluh, projeviti vůči zástavnímu věřiteli svou vůli, že žádá, aby odškodňovací dluhopisy převzal na úplné zaplacení lombardního kapitálu. Neučinil-li tak zástavní dlužník, nemůže žaloba zástavního věřitele, i když zástavní dlužník teprve ve sporu žádání ve smyslu § 15 zákona projeví, nikdy pro tentokrát býti zamítnuta, nýbrž jen řízení může býti podle § 190 c. ř. s. přerušeno. Pro tentokrát musela by býti zamítnuta žaloba zástavního věřitele, kdyby zástavní dlužník před podáním žaloby svůj nárok podle § 15 vůči zástavnímu věřiteli byl uplatnil. V tomto případě nebyl by zástavní věřitel oprávněn podati žalobu o zaplacení lombardního kapitálu, poněvadž by byla předčasná a tu by ji bylo zamítnouti pro tentokráte. Neohlásil-li zástavní dlužník svůj nárok zástavnímu věřiteli před podáním žaloby, závisí rozhodnutí o zaplacení lombardního kapitálu, když zástavní dlužník teprve ve sporu nárok uplatní, na rozhodnutí finančních úřadů a v důsledku toho je řízení ohledně jistiny podle §u 190 c. ř. s. až do pravoplatnosti tohoto rozhodnutí přerušiti.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu ani té ani oné strany.
Důvody:
Rekurs žalobkyně. Tato odporuje usnesení, jen pokud jím bylo vysloveno, že § 15 zákona ze dne 30. září 1924, čís. 216 sb. z. a n. se vztahuje na každý lombard poskytnutý na válečné půjčky. Opačný náhled stěžovatelčin není odůvodněn ani doslovem zákona ani důvodovou zprávou k vládnímu návrhu zákona tisk čís. 4812, ani zprávou rozpočtového výboru tisk čís. 1973. § 1 zákona mluví povšechně o odškodnění poskytnutém vlastníkům válečných půjček. § 15 též nerozeznává, nýbrž mluví obecně o zástavním věřiteli bez ohledu na to, z jakého důvodu byly mu zastaveny válečné půjčky. Podle důvodové zprávy — Čís. 6063 —
875
má zákon upraviti válečné půjčky pro osoby, pro které čtvrtá státní půjčka není výlučným způsobem jich zhodnocení, dále mluví též jen obecně o povinnosti věřitelů, přijati od určitých dlužníků odškodňovací dluhopisy na zaplacení kapitálového dluhu. Ani zpráva rozpočtového výboru nerozeznává co do důvodu zástavy. Konečně ani zákon ze dne 24. června 1920, čís. 417 sb. z. a n., jakož i důvodová zpráva k němu a další tisky neposkytují opory pro náhled zastávaný žalobkyní. Jest proto vztahovati předpis § 15 zákona čís. 216/24 na všecky případy zástavy. Odvolací soud posoudil věc v tomto směru správně.
Rekurs žalované. Odvolací soud vyhradil právoplatnost zrušovacímu svému usnesení jen vzhledem k otázce právě probrané, ale z tohoto důvodu nebylo třeba výhrady pravomoci. Kdyby bylo šlo jen o tuto otázku, mohl odvolací soud bez dalšího potvrditi rozsudek. Když však přes to vyhradil pravomoc usnesení, jest uvažovati o potřebě doplnění ve směru jím naznačeném. Ze skutečností tam uvedených nevzal soud prvé stolice na přetřes jen první z nich, t. j. zda a kdy žádala žalovaná, by žalobkyně převzala odškodňovací dluhopisy (na zaplacení jistinného dluhu). Co se týče dalších otázek, přihlédl k nim soud prvé stolice tím způsobem,'že zamítl žalobu co do jistiny pro tentokráte, t. j. že nerozhodl ve věci před rozhodnutím finančních úřadů, jimž jedině přísluší zkoumati předpoklady pro výměnu válečných půjček za odškodňovací dluhopisy. Nezáleží proto na tom, zda žalovaná dodala scházející doklady své přihlášky, nýbrž jedině na tom, zda finanční úřady svolí k výměně čili nic, neboť jedině v tom případě bude zástavní věřitel nucen přijati dluhopisy podle § 15. Nejvyšší soud souhlasí v podstatě s právním názorem soudu prvé stolice, nepokládaje za nutné zjištění, zda žalovaná požádala před podáním žaloby žalobkyni, by převzala odškodňovací dluhopisy· na zaplacení. Tato nutnost nedá se dovoditi z § 15. Tímto předpisem stanoví zákon přesně a určitě povinnost zástavního věřitele přijati dluhopisy ty na úplné zaplacení jistinného dluhu, zajištěného válečnými půjčkami, jsou-li splněny další náležitosti, v první řadě ovšem, by věřitel byl předložil zastavené válečné půjčky k výměně za odškodňovací dluhopisy, což mohlo se státi přihláškou podanou do 30. června 1925. Pro tuto rozepři jest nesporno, že se tak stalo. Jakmile byla tato podmínka splněna, nelze pochybovati o tom, že zástavní věřitel je povinen přijati odškodňovací dluhopisy na úplné zaplacení jistinného dluhu, ať dlužník o to přímo žádal nebo jinak projevil vůli souhlasnou s §em 15. Stačí, jen když věřiteli je známo, že u dlužníka jsou splněny náležitosti §u 15, t. j. přípustná výše válečných půjček i zdaněného příjmu, po příp. byly-li náležitosti ty prokázány, a že dlužník uplatnil nárok, by věřitel přijal dluhopisy na místě placení. Nezáleží na tom, zda se tak stalo před podáním žaloby na zaplacení jistiny, či teprve za sporu, neboť nelze vyčisti ze zákona, že by povinnost věřitelova, upravená v §u 15, byla vázána na určitou lhůtu nebo dobu, naopak je dovoditi z §u 17 (2), že věřitel musí tak učiniti, pokud mu nebyla pohledávka zaplacena nebo dlužníkovi nebylo uloženo její zaplacení právoplatným soudním rozhodnutím. V tomto sporu tvrdila žalovaná uvedené náležitosti již v odpovědi na žalobu, mimo to vzal soud prvé stolice za prokázáno, že náležitosti ty jsou u ní splněny. Záleží proto jedině na rozhodnutí finančních úřadů, zda budou za zastavené válečné půjčky vydány výměnou odškodňovací dluhopisy. Stane-li se tak, je žalobkyně jako zástavní věřitelka povinna převzíti je na zaplacení jistinného dluhu, ohledně jehož je žaloba v každém případě předčasná. Jedině co do útrat žaloby bude nutno zjistiti, zda žalobkyně věděla o tom, že u žalované jsou splněny náležitosti §u 15, zakládající její povinnost k převzetí dluhopisů na místě placení, a že žalovaná chce se zbaviti dluhu způsobem vytčeným v témže §u, již před podáním žaloby, či zda se o tom dozvěděla teprve ze žalobní odpovědi. V onom případě nebude míti nároku na náhradu útrat sporu vůbec, ovšem pokud půjde o částku, ohledně niž byla žaloba zamítnuta, v druhém případě nebude možno odepříti jí náhradu útrat žaloby, neboť v tomto případě zavinila žalovaná útraty, nesdělivši žalobkyni v čas uvedených skutečností. Soud prvé stolice odsoudil žalobkyni k náhradě třetiny útrat, neodůvodniv blíže toto své rozhodnutí, zajisté však nepřihlédl ke skutečnosti shora uvedené, ježto se o ní v rozsudku nezmínil. Jedině po této stránce jest uznati nutným doplnění sporu, při němž nepůjde než o zjištění, zda žalobkyně již před podáním žaloby znala ony předpoklady. Jinak souhlasí dovolací soud s právním názorem procesního soudu, nepokládaje názor vyslovený odvolacím soudem za správný.