Čís. 16401.

K výkladu § 1309 obč. zák.
Povinnost dozoru na manželské děti náleží oběma rodičům společně a nedílně (§§ 139, 141 obč. zák.) a každý z nich je k dozoru samostatně povinen a oprávněn tak, že v nepřítomnosti jednoho z nich náleží dozor druhému, a není potřebí — nejde-li snad o nespolehlivost manželky —, aby jí manžel dával zvláštní pokyny v příčině výkonu dozoru. Za neznalost (§ 1315 obč. zák.) manželky při výkonu dozoru manžel neodpovídá.
(Rozh. ze dne 19. října 1937, Rv I 946/36.)
Žalobkyně nezl. Božena U. (9letá) se na žalovaných Aloisů a Marií K-ových domáhá zaplacení 9750 Kč s přísl. z důvodu náhrady škody, tvrdíc, že oba žalovaní zanedbali dne 16. června 1932 dozor na svou 2 1/2letou dceru Květu K., která si při návštěvě žalobkyně v domácnosti žalovaných hrála v přítomnosti své matky žalované Marie K. s nůžkami, které jí sama matka dala do rukou a jež žalovaný Alois K. opominul odstraniti, a že při hře náhle učinila prudký pohyb, při čemž žalobkyni bodla nůžkami do pravého oka. Nižší soudy uznaly žalobní nárok důvodem po právu jen stran žalované Marie K., kdežto stran žalovaného Aloise K. neuznaly žalobní nárok důvodem' po právu, odvolací soud z těchto důvodů: Mylné právní posouzení shledává žalobkyně v tom, že podle ustanovení třetí hlavy obč. zák. jest péče o děti svěřena rodičům, a to jak po stránce výchovy, tak výkyvy (§ 139 obč. zák.), takže nelze jednotlivé složky této rodičovské péče odlišovati a navzájem' vylučovati, a že jest samozřejmou povinností obou rodičů, aby ve všech směrech podle svých sil dostáli péči uložené jim zákonem. To, že žalovaný nebyl doma (že by byl za výdělkem, nebylo ani zjištěno), nemůže prý ho jako otce zbaviti povinnosti, aby před svými odchodem neučinil vše v zájmu bezpečného opatrování svého dítěte, zejména když sám doznal, že před svým odchodem z domu nenařídil ani neodklidil špičaté předměty, a když ani nebylo tvrzeno, že by byl zakázal vstup cizím dětem do svého domu. Podle názoru odvolacího soudu posoudil však soud prvé stolice souzenou věc stran žalovaného správně po právní stránce a odvolací soud neshledal důvodu, proč by se měl odchýliti od právního posouzení prvého soudu. Prvý soud zjistil, že žalovaný byl v době nehody mimo dům — nerozhoduje, zda dlel mimo dům' za výdělkem, či za jiným účelem —, dále že svěřil dozor na svou 2 1/2letou dceru nezl. Květu K. své manželce Marii K. Tím i podle názoru odvolacího soudu učinil plně zadost své povinnosti postarati se o bezpečné opatření svého dítěte a nelze od něho podle zákona spravedlivě žádati, aby při každém svém odchodu stále opakoval a nařizoval své dospělé a normálním rozumem obdařené manželce, aby odklidila špičaté předměty z dosahu dítěte a aby nedovolila přístup cizím dětem do domu. Takový požadavek nemá oporu v zákoně a ostatně nelze jej ani provésti, neboť všechny špičaté předměty nelze odstraniti, a také by nebylo rozumné, ani proveditelné zakazovali přístup cizím dětem do domu. Není tedy odvolání odůvodněno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobkyně. Důvody:
Otázku, zda a pokud i žalovaný Alois K. odpovídá za tělesné poškození, způsobené jeho nedospělou dcerou žalobkyni, lze v souzené věci posouditi jedině s, hlediska § 1309 obč. zák., který ovšem předpokládá, že jmenovanému lze přičísti nějaké zaviněné opominul, týkající se svěřeného mu dohledu nad dítětem. V té příčině však schvaluje nejvyšší soud plně stanovisko odvolacího soudu. Dohled na děti jest podle § 139 obč. zák. v mezích práv a povinností tam uvedených svěřen oběma rodičům, a to, jak dovolání správně poukazuje, společně a nedílně, leč z toho nelze dovoditi nic více, než že každý z obou rodičů jest k jeho výkonu v celém jeho rozsahu samostatně oprávněn i povinen, že práva i povinnosti obou rodičů jsou zde rovnocenné a že dostačuje tedy, vykonává-li je jeden z nich. Není tudíž tento dohled na matku dítěte přenesen otcem, jak zřejmě předpokládá dovolatelka, nýbrž dotčená povinnost tkví přímo v zákoně, ba z ustanovení § 141, druhé věty (péče o tělesnou výchovu), lze dokonce vyvodili jakési přednostní právo a pochopitelně i odpovídající povinnost matky k dozoru, což odpovídá i požadavkům skutečného života, kde otec je zpravidla převážnou část dne vázán svým povoláním, jež mu umožňuje plniti jeho stěžejní zákonnou povinnost k rodině, t. j. povinnost vyživovací. Z toho však plyne nutně, že žalovaný Alois K. nezanedbal žádnou zvláštní jemu uloženou povinnost ani péči o dohled na dítě tím, že se rozhodujícího dne ze svého bytu vzdálil za jakýmkoliv účelem; dostačuje, že dítě zůstalo ,pod dohledem matky, která za dohled odpovídá samostatně. Že by snad byla v té příčině nespolehlivá při takovémto dohledu, žalobkyně před procesním soudem netvrdila ani neprokázala, a nebylo zde proto ani důvodu k tomu, aby snad žalovaný dával své manželce nějaké pokyny, týkající se tohoto dohledu. Avšak žalovaného Aloise K. nelze činiti odpovědna za nehodu ani proto, že se manželka ukázala snad hledíc na svěřený jí dozor osobou nezdatnou, neboť za manželku, které jest tato povinnost uložena přímo zákonem a nikoliv přenesena jír samým, podle zákona neodpovídá. Rozhodnutí GI. U. n. ř. č. 5042, na které dovolání poukazuje, se na souzený případ nehodí, neboť nehledě na to, že tam nešlo ani o závazek podle § 1309 obč. zák., shledáno tam nedílné zavinění obou manželů v tom, že vědomě ponechali svému nedospělému synu držbu zv. »vzduchovky«, kdežto v souzeném případě žalovaný Alois K. ani nevěděl o protiprávním jednání své manželky, která dala dítěti nůžky do rukou.

Citace:

č. 16401. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 381-383.