NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4011.

Obecní úředníci. — Státní občanství (Slovensko): I. Pouhé odstěhování do ciziny nepůsobí ztrátu tuzemského stát. občanství. — II. Výkon advokacie v cizině není vstupem do služeb cizího státu podle § 9, odst. 2 zák. čl. L : 1879.
(Nález ze dne 11. října 1924 č. 17063.)
Věc: Dr. Boldizsar Sz., bývalý fiskus města Trenčína, bytem v Budapešti, proti bývalému správnímu výboru župy Trenčianské o pensi.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: St-l, tehdy fiskus města Trenčína, podal dne 4. listopadu 1916 prosbu na zastupitelský sbor města Trenčína, aby se mu doba jeho soukromé advokátní praxe započetla do služební doby při městě ztrávené. Zastupitelský sbor města Trenčína na základě této prosby usnesením ze 4. prosince 1916 určil nárok žadatele na pensi počínajíc dnem 1. ledna 190 8. Správní výbor municipální župy trenčianské toto rozhodnutí schválil usnesením z 31. října 1918.
Dne 16. července 1919 st-l zažádal u městského výboru v Trenčíně za ustálení a vyasignování pense, ježto jakožto hlavní pravotár svobodného města Trenčína nebyl potvrzen ve svém úřadu. Udává, že ode dne 1. ledna 1912 byl městským výborem za městského pravotára substituován a ode dne 1. února 1915 za takového definitivně zvolen. Usnesením měst. výboru z r. 1916 jest vysloveno, že st-lův služ. čas čítá se podle § 127 zák. čl. LXV/1912 ode dne 1. ledna 1908, od kteréžto doby on také zaplatil poplatky do městského pensijního fondu.
Tuto žádost zamítlo shromáždění měst. zastupitelského sboru svob. města Trenčína dne 22. prosince 1919, ježto podle měst. pensijního statutu žadatel vzhledem na to, že jen ode dne 1. ledna 1915 do dne 1. dubna 1919 byl jakožto městský zástupce zaměstnán, nemá nároků na pensi, t. j. žádaných nejméně 5 let služby. Jest pravda, že žadateli městský výbor dne 4. prosince 1916 započetl jeho soukromá advokátní léta do pense, avšak k tomuto výroku jen tehdy mohlo by býti přihlíženo, kdyby žadatel už beztoho měl nárok na pensi, čehož však v daném případě žadateli se nedostává. Žádost slušelo odmítnouti, neboť v takových případech při započítání soukromé praxe úředník by hned měl nárok na pensi, čehož však zájem města nedovoluje, nýbrž jest zřejmo, že k přiznaným letům jen v tom případě může býti přihlíženo, má-li onen úředník i bez nich podle platného statutu žádoucí služební roky. Toto rozhodnutí bylo st-li doručeno dne 4. září 1920. Než ještě uvedené rozhodnutí bylo doručeno, podal st-l k min. pro Slov. žádost po rozumu zák. z 22. března 1920 č. 210 Sb. za definitivní vyjmenování, o níž nelze ze spisů seznati, zda či jak byla konečně vyřízena.
Proti uvedenému shora rozhodnutí podal st-l odvolání. Před jeho vyřízením byla županskému úřadu v Trenčíně dne 28. listopadu 1921 policejním úřadem Trenčína podána zpráva, že st-l asi dne 14. září 1921, odevzdav pod rukou veškeren svůj majetek a neznámo s jakým cestovním pasem odstěhoval se do Maďarska, při čemž ho doprovázela bývalá jeho služebná, kteráž pak vrátila se domu dne 12. října 1921; st-l bydlí v Budapešti. Když dále žup. úřad vyzval měst. radu v Trenčíně, aby podala zprávu, jaká pense by příslušela st-li, kdyby měl na ni nárok, bylo mu měšťanostou dne 20. ledna 1922 sděleno, že st-l ztratil každý nárok na pensi, poněvadž přesídlil mezi časem do Budapešti a zůstal maďarským státním občanem. Po té admin. výbor župy trenčinaské usnesením z 20. dubna 1922 rozhodl, že v celém obsahu schvaluje usnesení zast. sboru města Trenčína s tím doplněním, že st-l nemá již vůbec nároku na zdejší pensi, poněvadž zatím opustil území Slovenska za takých okolností, které zakládají se na otevřeném odporu proti novému státu, a následkem toho podle měst. statutu pensijního, § 9 bodu 1, svého zdejšího občanského práva ztratil, dále i na základě § 9, bodu 2. cit. statutu, poněvadž svoji advokátní praxi, tedy službu cizímu státu provozuje.
Rozhoduje o stížnosti, řídil se nss těmito úvahami: Nař. rozhodnutí jednak v celém obsahu schvalujíc rozhodnutí I. stolice, jednak je — jak svrchu uvedeno — doplňujíc, zamítá st-lův nárok na městskou pensi v podstatě z trojího důvodu, a to
1. ježto st-l vystěhovav se z území republiky, ztratil tím právo čsl. státního občana (§ 9 č. 1. pens. statutu města Trenčína),
2. ježto vstoupil do služeb cizí mocnosti a to tím, že v Maďarsku provozuje advokátní praxi (č. 2 cit. § 9),
3. že st-lův služební čas, kterýž čítati sluší jen ode dne 1. ledna 1915 (v roce 1919 přestal sloužiti), t. j. bez zápočtu předchozí soukromé advokátní praxe ode dne 1. ledna 1908, nedosahuje pěti let potřebných podle městského pensijního statutu. Stížnost směřuje proti všem třem bodům odůvodnění. — —
Ad 1. Podle § 9 č. 1. pens. statutu města Trenčína ztrácí nárok na pensi městský úředník, který ztratil právo státního občana. Důvod ztráty práva státního občana spatřuje úřad již v tom, že se st-l způsobem svrchu naznačeným vystěhoval ze státního území. Že by však pouhé takové opuštění státního území mělo v zápětí ztrátu státního občanství, není žádnou zákonnou normou vysloveno, zejména žádným ustanovením směrodatného tu uherského zák. čl. L ex 1879 o nabývání a ztrátě státního občanství (srovnej ustanovení jeho §§ 20, 30 a 31), pročež práve 31m stížnost vytýká, že nař. výrok, pokud ztrátu státního občanství st-lova odvozuje z pouhého opuštění státního území, jest v rozporu se zákonem.
Ad 2. Námitkou brojící proti přijatému úřadem předpokladu, že st-l jal se v cizině provozovati advokátní praxi, směřuje stížnost i proti dalšímu předpokladu úřadu, že tím st-1 vstoupil do služeb cizí mocnosti (cit. § 9 č. 2). I po této stránce dlužno stížnosti dáti za pravdu, neboť odst. č. 2 § 9 svou jasnou textací předpokládá vstup do nějaké služby cizího státu, což neplatí v příčině povolání advokáta, kteréž jsouc samostatnou výdělkovou činností není vůbec službou, tím méně službou pro zaměstnavatele, jímž by byl stát.
Ad 3. Posléze slušelo stížnosti dáti za pravdu i v tom, pokud napadá právní názor žal. úřadu, jakoby povolené obecní representací nadlepšení zápočtem předchozí advokátské služby do st-lovy služby u obce mohlo míti jen účinek pensijní základ prodlužující, když už pětiletý pensijní základ jest dán, a nemohl míti i účinek, že již při určování pro pensi nutného služebního minima započtený čas čítá se jako odsloužený; jeť v daném případu nesporno, že obec určila st-li, vyhovujíc jeho prosbě za zápočet advokátní služby, »nárok na pensi dnem 1. ledna 1908«, čehož s rozumem' nelze vyložiti jinak, než že se vyslovila, že nárok na pensi má mu příslušeti tak, jakoby byl začal sloužiti již 1. ledna 1908, takže advokátní léta jsou co do účinku plně na roven postavena st-lovým vlastním služebním létům. Jen tento právní výklad mohl úřad právem dáti zmíněnému disposičnímu aktu obce. Když přes to dal jemu zcela libovolně výklad, pro nějž v projevu obce nelze shledati podkladu, jest i v tomto směru nař. rozhodnutí v rozporu se zákonem.
Jelikož žádný z důvodů, o něž se nař. rozh. opírá, nelze srovnati se zákonem, slušelo je zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 4011. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 576-578.