Čís. 2368.Poukázaný může vůči poukazci — nejde-li o poukaz abstraktní — uplatniti i námitky z jednání, jež bylo základem poukazu, pokud toto jednání bylo pojato do obsahu poukazu.(Rozh. ze dne 7. března 1923, Rv I 1568/22.)Proti žalobě na zaplacení 703 462 Kč namítal žalovaný vzájemnoupohledávku 1 033 332 Kč, již procesní soud prvé stoliceuznal po právu, takže jí byl žalobní nárok uhražen, a uvedl v této otázcev důvodech: Nesporno jest, že žalující banka, filiálka v Praze, zažalovanou částku žalovanému vyplatila a týmž obnosem ho na běžnémúčte správně zatížila. Proti této pohledávce namítl žalovaný započtenímvzájemnou pohledávku, příslušející mu proti filiálce žalující banky v J.v obnosu 1 033 332 Kč. Tato vzájemná pohledávka jest dle náhledusoudu po právu. Dopisem ze dne 29. listopadu 1920 jest zjištěno, že řečená filiálka přijala příkaz firmy E., že vyplatí v základě uzavřené smlouvy o prodeji lesního majetku žalovaného jmenované společnosti žalovanému dne 1. března 1921 516 566 Kč a dne 1. června 1921 rovněž 516 666 Kč. Toto přijetí poukazu bylo uvedeným dopisem žalovanému oznámeno, jenž jak nepopřeno, a dopisem ze dne 31. ledna 1921 zjištěno, poukaz tento přijal a žalující pražské filiálce sdělil, která pak otevřela mu běžný účet, zavázavši se současně, že od jablonecké filiálkypro něho došlých 516 000 Kč a 516 000 Kč připíše mu k dobru. Tímdošlo k úplnému poukazu ve smyslu §u 1400 obč. zák. a vzešel žalovanému bezprostřední nárok vůči jablonecké filiálce na zaplacení1 033 332 Kč. Dodatečné odvolání poukazu dopisem ze dne 17. února1921 a ze dne 17. února 1921 jest proti žalovanému právně bezúčinnýmvzhledem k ustanovení §u 1403 obč. zák., poněvadž jablonecká filiálka, jako poukázaný, poukaz vůči žalovanému, jako poukazci, již dnem 29. listopadu 1920 přijala, tento o přijetí tom hned po podepsání kupní smlouvy ze dne 7. prosince 1920, tedy před odvoláním příkazu zvěděl, a již dne 31. ledna 1921 v základě tohoto poukazu o výplatu u žalobkyně se ucházel. Odvolací soud rozsudek potvrdil.Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věcprvému soudu, by o ní dále jednal a ji znovu rozhodl.Důvody:Výslovně uplatnila sice dovolatelka pouze dovolací důvod čís. 4§u 503 c. ř. s., ale z dalšího obsahu jejího dovolání plyne, že uplatňuje také důvod čís. 2 §u 503 c. ř. s. Nelze žádnému z nich. upříti opodstatněnosti. Právní posouzení, jakého se dostalo sporné věci u odvolacího a tím také u soudu prvé stolice, neobstojí po zákonu. Byť i slušelo připustiti, že šlo o poukaz dle §§ 1400 a 1401 obč. zák., přece jenom nelze za daných okolností mluviti o absolutní abstraktnosti závazku poukázané strany, neboť jenom s hlediska poukazu není mezi ním a poukazcem bezprostředního poměru základního. Jinak vystupuje totiž určitě mezioběma spornými stranami u každé z nich primérní (základní) poměr, v němž jest každá zvlášť a samostatně vůči poukazateli — poměr valutní a poměr úhradní — a to právě odlišuje sporný poukaz od poukazu, jaký měly nižší stolice na mysli, že obsah poukazovaného příkazu ukazuje způsobem, jakoukoliv právní pochybnost vylučujícím, že šloo poukaz, o určitý právní důvod opíraný, a že obsah poukazu bylsúžen podmínkou zřetelně vyslovenou. Praví se ve sdělení žalující banky ze dne 29. listopadu 1920, že poukaz děje se »na základě provedeného prodeje lesního statku Vašeho,« tedy neběží mezi stranami jen o holý, abstraktní poukaz, nýbrž o poukaz opřený o podmínku uskutečnění určitého, konkrétního prodeje, kterážto podmínka, ale také její úhradové pozadí, staly se obsahem sporného poukazu. Dle §u 1402 obč. zák. může poukázaný, když poukaz vůči poukazci přijal, vůči tomuto jen takové námitky uplatniti, které se dotýkají platnosti poukazu, nebo plynou z jeho obsahu. Takové námitky byly skutečně žalobkyní uplatněny proti vzájemnému nároku žalovaného, jímž on odpověděl na žalobní pohledávku.