Čís. 14222.

Právo srážky podle § 68 (2) zákona ze dne 21. února 1929 čís. 26 Sb. z. a n. přísluší zaměstnavateli jen za předpokladů, že pojistné premie řádně a včas plní a uplatní své právo ke srážce nejdéle ve lhůtě tří měsíců ode dne splatnosti měsíční premie, uvedené v § 68 odst. 3 cit. zák. Lhůta ta je lhůtou preklusivní, nikoliv promlčecí.
Prošla-li tato lhůta marně, jest tím nárok zaměstnavatelův na srážku ztracen, úmluva, kterou zaměstnanec projevil souhlas se srážkou polovice dodatečně předepsaného pojistného, ač právo zaměstnavatelovo ke srážce zaniklo, příčí se ustanovení § 11 čís. 26/29 Sb. z. a n., a je nepřípustná a absolutně neplatná.
(Rozh. ze dne 2. března 1935, Rv I 1750/33.)
Žalobkyně vstoupila do služeb žalovaného dne 1. května 1926. Žalovaný ji však nepřihlásil tímto dnem k pensijnímu pojištění, nýbrž učinil tak až v roce 1929. Platebním výměrem pensijního ústavu v P. ze dne 14. srpna 1929 byly mu pak dodatečně předepsány pojistné premie za dobu od 1. května 1926 do 31. prosince 1928 ve výši 2880 Kč. Žalobkyně domáhá se na žalovaném zaplacení polovice těchto předepsaných pojistných prémií, t. j. 1440 Kč, tvrdíc, že k návrhu žalovaného svolila k tomu, by jí obnos ten byl z jejího platu sražen a že tak učinila, obávajíc se ztráty místa a jsouc v mylném domnění, že žalovaný byl oprávněn k dodatečným srážkám na pojistné premie z jejího platu. Nižší soudy žalobě nevyhověly.
Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně změnil rozsudky nižších soudů a uznal podle žaloby. Důvody:
Odvolací soud prohlásil dovolání za přípustné podle § 34 odst. 1 zák. čís. 131/31 sb. z. a n., ježto jde o rozhodnutí zásadního významu. Dovolací soud probírá předem výtku mylného právního posouzení. V souzené věci nebyla žalobkyně přihlášena od počátku služebního poměru k pensijnímu pojištění a stalo se tak teprve později. Podle tvrzení žalobkyně předepsal všeobecný pensijní ústav v Praze výměrem ze dne 17. května 1929 dodatečně premie pojistné za dobu od 1. května 1926 do 31. prosince 1928 ve výši 2880 Kč. Podle dalšího tvrzení žalobkyně podepsala tato na návrh žalovanélho prohlášení, že jí může srážeti polovici prémií na ni připadající 1440 Kč, z platu po 25 Kč týdně a skutečně se tak stalo v době od 22. června 1929 do 30. června 1930. Žalobkyně požaduje ve sporu vrácení sraženého obnosu a tvrdí, že podepsala prohlášení jen proto, že se obávala o místo. Ježto však žalobkyně sama netvrdí, že žalovaný vzbudil její bázeň nějakými činem nebo pohrůžkou, neobstojí tato její námitka proti úmluvě podle § 870 obč. zák. Dále tvrdí žalobkyně, že žalovaný nebyl oprávněn podle zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách ze dne 21. února 1929 čís. 26 sb. z. a n. ke srážce polovice prémií z platu a že souhlasila se srážkou jen proto, že mylně byla toho domnění, že k tomu jest oprávněn. Nutno tedy zkoumati, zda žalovaný byl oprávněn na žalobkyni požadovati náhradu polovice jím zaplacených příspěvků pensijních, zejména vzhledem k ustanovení § 11 zák. čís. 26/29 sb. z. a n., že jsou neplatná ujednání, která by obmezovala nebo vylučovala platnost tohoto zákona v neprospěch pojištěnců nebo jejich příslušníků. Na tuto otázku dlužno odpověděti záporně z těchto úvah: V § 5 zák. č. 26/29 sb. z. a n. ukládá zákon zaměstnavateli přihlašovací povinnost, které musí vyhověti do 14 dnů po vstupiu zaměstnance do zaměstnání. § 63 cit. zák. stanoví měsíční pojistné podle jednotlivých tříd a toto pojistné jest podle § 66 zák. odváděti napřed prvního dne každého kalendářního měsíce a pak zapraviti (§ 65) po dobu, po kterou trvá smluvní služební poměr zakládající pojistnou povinnost. Pojistné je tudíž splatné zásadně prvního dne měsíce, v němž zaměstnanec vstoupil do zaměstnání, pokud se týče vždy prvního dne následujících měsíců po dobu trváni služebního poměru. Že tato splatnost není podmíněna tím, že bylo pojistné zaměstnavateli předepsáno nositelem pojištění, vychází z ustanovení § 67 odst. 5 cit. zák. najevo. Právo srážky podle § 68 (2) zák. přísluší tedy zaměstnavateli ode dne splatnosti pojistného, i když pojistné nositelem pojištění předepsáno nebylo nebo zaměstnavatel je dosud nositeli pojištění neodvedl. Podle třetího odstavce § 68 zák. je však zaměstnavatelovo právo srážky časově onlezeno, neboť zaniká, nebylo-li ho použito v propadné lhůtě 3 měsíců. Jde tu o Ihutů preklusivní, nikoliv promlčecí. Prošla-li tedy tato lhůta marně, jest tím nárok zaměstnavatelův definitivně ztracen a nesejde na tom, byly-li premie zaměstnavateli předepsány čili nic. Jiným způsobem, nežli srážkou z platu nemůže zaměstnavatel vymáhati částky premií na zaměstnance připadající a může si srazí-li příslušné částky jen do tříměsíční lhůty po splatnosti té které premie. Podle § 11 zák. jsou neplatná ujednání, která by obmezovala neb vylučovala platnost zákona o pensijním pojištění v neprospěch pojištěnců a o takový případ tu jde. Žalovaný ve sporu doznal své opomenutí, že totiž po vstoupení žalobkyně u něho do služebního poměru dnem 1. května 1926 ji nepřihlásil k pensijnímu pojištění a že tak učinil až dodatečně v roce 1929 a že teprve platebním výměrem pensijního ústavu ze dne 14. srpna 1929 došlo k předpisu pojistných prémií za dobu od 1. května 1926 do 31. prosince 1928. Nesplnil-li však žalovaný povinnost přihlašovací a povinnost platiti pojišťovací premie ve lhůtách zákonem mu uložených, ztratil tím i nárok na srážku polovice dodatně úhrnně předepsaných prémií za žalobkyní, ježto tento nárok mu zákon přiznává jen, když pojistné premie řádně a včas plní a uplatní své právo ku srážce nejdéle v preklusivní lhůtě tří měsíců ode dne splatnosti měsíční premie, jinak právo toto zaniká. Opomenutím včasného plnění měsíčních prémií zbavil se žalovaný srážkového oprávnění podle § 68 odst. 2 zák. preklusivní lhůtou vázaného a právo toto zaniklo a nemohlo jím po té býti uplatněno. Žalobkyní a jejímu nároku nemůže býti na úkor ani pozdější její souhlas ku srážce polovice dodatečně předepsaného pojistného, zakládající se v právním omylu, ježto srážka po zániku práva preklusí byla podle zákona již nepřípustná a absolutně neplatná i úmluva o ní (§ 879 obč. zák.). Žalobní nárok je proto odůvodněn ustanovením § 1431 obč. zák., ježto k opodstatnění tohoto nároku postačí i omyl právní (sb. n. s. 9968).

Citace:

č. 14222. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 228-230.