NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 2

Čís. 2035.

Majitel automobilu ručí též za škodu, jež povstala při zřízencově jízdě »na černo«.
Kupitel nabyl vlastnictví věci, dal-li na ní, ponechav ji u prodatele, s jeho souhlasem provésti opravy.
(Rozh. ze dne 21. listopadu 1922, Rv 1 644/22.)
Petr J. koupil od Josefa L-а automobil a ponechal ho dále v uschování prodatelově, by na něm provedeny byly opravy lidmi, jím najatými, s čímž prodatei souhlasil. Kupitel povolil Arnoštu T-ovi zkušební jízdy s automobilem, čehož Arnošt T. zneužil k tomu, by svezl své známé, při kteréžto jízdě nastala srážka automobilu s vozem žalobcovým. Žalobě o náhrady škody proti Petru J-ovi bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem mimo jiné z těchto
důvodů:
Vlastnictví automobilu nabyl žalovaný tím způsobem, že jej jednak koupil (§ 424 obč. zák.), jednak, že ač si jej ponechal na dále v uschování prodavačově, dal na něm (provésti různé opravy lidmi, jím najatými, mezi jinými i Arnoštem T-em, a to za souhlasu prodávajícího, takže tím prodávající schovatel dal zřejmě najevo vůli míti u sebe automobil na dále pro žalovaného (§ 428 obč. zák.) a jeho jménem. Okolnosti, uvedené žalovaným pro opačný náhled, že automobil zůstal na dále ve velké garáži prodatelově, že prodatel garáž po pracovních hodinách uzavíral a klíče si k sobě bral, nejsou s to, aby převzetí držby automobilu žalovaným uvedly v pochybnost, neboť jsou to vesměs opatření prodatelova, jež jako schovatel automobilu v zájmu žalovaného činiti byl povinen. Nebylo-li auto opatřeno číslem žalovaného a nebylo-li pro nedokončení oprav k jízdě způsobilým, nelze z toho vyvozovati, že odevzdání auta se nestalo, poněvadž okolnosti ty nejsou překážkou odevzdání. Tvrzení, že disposiční moc nad automobilem v den úrazu byla pouze v rukou prodatele L-а, nezbavuje žalovaného vlastníka zodpovědnosti za následky úrazu automobilem, neboť odnětí moci nad automobilem přenáší zodpovědnost na toho, kdo má možnost autem vládnouti, stalo-li se odnětí moci bezprávným činem (§ 1 odstavec čtvrtý zák. ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. z.), tedy činem, příčícím se objektivnímu právu; pouhé porušení povinnosti obligační nestačí a proto též t. zv. jízdy na černo, kteréž zaměstnanec bez svolení a vědomí zaměstnavatele předsevezme, nezbavují majitele automobilu (zaměstnavatele) zodpovědnosti jemu v § 1 a 8 automob. zákona uložené. Раk-li tedy Arnošt T., kterému žalovaný zku- šební jízdu automobilem povolil, použil automobilu žalovaného, by jím svezli Rudolfa T-а a Josefa M-а, porušil tím sice svou smluvní povinnost vůči žalovanému, avšak činu bezprávného se tím nedopustil. Nebylo zde tedy objektivně bezprávného činu, jímž by byl automobil odňat býval moci žalovaného vlastníka a proto neposoudil odvolací soud případ právnicky mylně, uznal-li žalovaného zodpovědným ze škody, jež žalobci srážkou s automobilem žalovaného byla způsobena (§ 1 automob. zákona).

Citace:

č. 2035. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1086-1087.