NPD documents search: Boh. adm., 15 (1933), sv. 1

Čís. 1980.

Jednati a rozhodnouti jest o vzájemné pohledávce (§ 391 3 c. ř. s.) i tehdy, není-li likvidní. Jak formelně rozhodnouti, neschválil-li dovolací soud postup nižších soudů, které odmítnuvše jednati o vzájemné pohledávce, namítnuté ku započtení, pro její nelikvidnost, rozhodly pouze o žalobní pohledávce.
(Rozh. ze dne 7. listopadu 1922, Rv II 93/22.)
Žalobce byl spoluvlastníkem pozemku spolu s Hubertem, P-em, jemuž smlouvou ze dne 8. ledna 1920 postoupil i svůj domek a svou ideelní polovinu oněch pozemků. Hubertu P-ovi příslušela polovina sklizně ze společných pozemků, jíž si v létech 1917—1919 zcela neodebral, za to však na jaře 1920 k osetí pozemků použil 1 q ječmene, 1 q pšenice a 10 q bramborů, jež odebral z domku dříve žalobcova a jež pocházely ze sklizně roku 1919. Proti žalobě o vrácení uvedeného osiva namítla pozůstalost po Hubertu P-ovi, dne 24. listopadu 1920 zemřelém, nárok na zaplacení neodebrané části polovice výtěžků ze společných nemovitostí za rok 1917 až 1919. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl a uvedl ohledně namítané vzájemné pohledávky v důvodech: S nárokem, který žalovaná pozůstalost namítala, nelze se zabývati, protože nárok ten i při použití výsledků průvodního řízení zůstal nelikvidním a nehodí se tudíž ku započtení (§ 1439 obč. zák.). Odvolací soud rozsudek i v tomto směru potvrdil.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a nařídil prvému soudu, by nejen o nároku žalobním, nýbrž i o pohledávce, žalovanou stranou proti němu namítané, pojednal a o obou rozhodl.
Důvody:
Žalovaná strana opírá dovolání o důvody čís. 2, 3 a 4 §u 503 c. ř. s. Nesprávné právní posouzení věci shledává mezi jiným v tom, že odvolací soud, stejně jako soud prvý má za to„ že pohledávka 3000 Kč žalovanou stranou proti žalobnímu nároku k započtení namítaná, nehodí se, nejsouc likvidní, ku započtení, a že následkem toho neprávem nebylo o ní ani jednáno, ani rozhodnuto v tomto sporu. Dovolání jest opodstatněno. Z ustanovení § 391 odstavec třetí c. ř. s. plyne, že o pohledávce žalovanou stranou ku započtení namítané, ať už s nárokem žalobním je v právní souvislosti nebo ne, musí následkem této námitky býti rozhodnuto ve sporu o žalobě. Pravíť se v poslední větě odstavce třetího § 391 c. ř. s. »budiž v jednání o vzájemné pohledávce pokračováno bez přerušení«, což znamená, že jednati a rozhodnouti o vzájemné pohledávce jest i tehda, není-li likvidní, a že vzhledem k tomu, že předpisy občanského zákona o započtení nebyly civilním soudním řádem změněny, soudci procesnímu netřeba se starati o to, zdali ku započtení dle § 1438 obč. zák. dojde. Účelem zákonného předpisu § 391 odstavec třetí c. ř. s. jest právě, aby jednáním o takovéto nelikvidní pohledávce a rozhodnutím o ní byla nelikvidnost odstraněna, a nelze proto bez všelikého jednání o ní a provádění důkazů o její pravosti tvrditi, že jsouc nelikvidní, nehodí se ku započtení. Jde nyní o to, uvážiti, zda v tomto případě lze o, pohledávce žalobní rozhodnouti dle § 391 odstavec třetí c. ř. s. dílčím rozsudkem a o pohledávce ku započtení namítané rozsudkem konečným, či zdali o obou nárocích nutno rozhodnouti pouze rozsudkem jediným. V onom případě by bylo po případě lze rozhodnutí o odvolání žalované strany prohlásiti za rozsudek dílčí, a naříditi soudu prvému, aby o namítané vzájemné pohledávce dále jednal a vydal o ní rozsudek konečný, v druhém případě by bylo nutno rozsudek odvolacího soudu i rozsudek prvý zrušiti a naříditi doplnění jednání a nové rozhodnutí. Tak, jak posléze uvedeno, jest tomu ve věci, o niž tuto jde. Neboť z přednesu stran vyplývá, že žalobní nárok a vzájemná pohledávka jsou v právní souvislosti, majíce základ v témže právním poměru, pročež možno hledíc k § 391 odstavec třetí c. ř. s., o obou rozhodnouti pouze jediným rozsudkem. Strana žalující proti pohledávce, žalovanou stranou ku započtení namítané sice uplatnila, že se žalované straně nedostává k námitce té aktivní legitimace, poněvadž v řízení pozůstalostním po Hubertu P-ovi nebyla přihlášena mezi aktiva pozůstalosti, a nebyla jeho dědicům odevzdána, ale, poněvadž tak učinila teprve v řízení odvolacím, a otázku legitimace netřeba zkoumali z moci úřední, nemožno k ní v řízení dovolacím vůbec přihlížeti. Nezbývá proto vzhledem k tomu, že ani odvolací soud, ani soud prvý se důvodem svého právního stanoviska nezabývaly vzájemnou pohledávkou žalovaných, a řízení v tom ohledu zůstalo kusým, jelikož skutkové okolnosti v tomto ohledu rozhodné nebyly zjištěny, nic jiného, než rozsudky nižších soudů podle § 510 c. ř. s. zrušiti, a věc odkázati na soud prvý, aby o nároku žalobním i o vzájemné pohledávce žalované strany jednal a jednotně o nich jediným rozsudkem nalezl.

Citace:

č. 7481. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 146-147.