NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 2

Čís. 756.

Nemanželské dítě je zaopatřeno, jakmile jest s to, by samo se živilo. Je-li tomu tak, musí nárok na zaopatření (§ 166 obč. zák.) zvlášť býti odůvodněn. Takovýmto důvodem není, že nemanželská dcera pro zamýšlený sňatek potřebuje zařízení domácnosti.
(Rozh. ze dne 9. listopadu 1920, Rv II 214/20.)
V roku 1896 složil nemanželský otec pro svou dceru podle smíru o výživě peníz 400 K. V r. 1920 domáhala se nyní 24 letá dcera, povoláním švadlena, na otci zaopatření, tvrdíc, že se hodlá provdati. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl mimo jiné z těchto důvodů: Jest správné, že má nemanželské dítě dle § 166 obč. zák. nárok proti nemanželskému otci též na zaopatření. Neboť jako u manželských dětí ve smyslu § 141 obč. zák. končí jejich právo na výživu oproti otci, jakmile jsou s to, se vyživovati, tak i u nemanželských dětí vychází z §§ 166, 1220 a 1231 obč. zák., že jim nepřísluší více práv než manželským, zejména, co se týče zaopatření. Nárok na výživu přes tuto dobu dle § 141 obč. zák. t. j. právě nárok na zaopatření, musí býti v každém případě zvlášť odůvodněn a tento nárok jeví se jen tehdy býti zákonitě odůvodněným, prokáže-li se, že dítě přes výchovu, jemu poskytnutou, následkem fysických nebo duševních vad není s to, se samo vyživovati. To však v tomto případě není prokázáno a žalobkyně ani netvrdí. Žalobkyně také žádá zažalovaných 10000 K jen z důvodu zaopatření a odůvodňuje svůj nárok jen tím, že se hodlá provdati a žádá ku zařízení domácímu mírně počítáno 10000 K jako zaopatření. Ta okolnost, že se žalobkyně míní provdati, neodůvodňuje však nároku na zaopatření, neboť v tomto případě bylo by vlastně zaopatření totéž jako věno a nemanželská dcera dle § 1220 obč. zák. může věno žádati jen na své matce, nikoliv však na nemanželském otci. Odvolací soud rozsudek potvrdil, v podstatě z týchž důvodů.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
I nejvyšší soud sdílí názor, že, je-li nemanželské dítko s to, aby se samo živilo, musí býti nárok na »zaopatření« ve smyslu § 166 obč. zák. v každém případě zvláště odůvodněn. V této příčině nejsou zviklány ani v nejmenším přiléhavé a výstižné důvody předchozích stolic. Je sice správným, že dne 9. července 1896 mezi poručníkem a matkou žalobkyně a žalovaným uzavřený a poručenským soudem schválený smír měl na mysli pouze dojednati ohledně »výživy« nezl. tehdy žalobkyně a že z tohoto smíru nelze odvozovati, že jím byla žalobkyně zbavena nároku na zaopatření«. Nutno však s druhé strany vytknouti, že v tomto případě nárok na zaopatření opodstatněn není. Jak vyplývá z §§ 139 a 220 obč. zák., znamená »zaopatření« uvedení v takový stav, aby se dítko trvale mohlo živiti, tedy přivodění takového stavu, jenž dítku umožňuje, aby si samo zaopatřilo výživu, odpovídající jeho poměrům. Jen v tomto smyslu má býti docíleno samostatnosti dítka. Tato však je v tomto případě již zde, neboť nižšími stolicemi bylo zjištěno, že žalobkyně jest s to, zjednati si vlastní silou bez cizí pomoci stálou obživu a nebylo prokázáno žalobkyní, že nastala zvláštní příčina a nutnost, by poskytnut jí byl zažalovaný peníz, aby se mohla dále živiti. S téhož hlediska nejsou případnými vývody dovolatelky, že je příliš příkrým, aby jí byl odpírán nárok na naprosto nezbytné věci, když její nemanželský otec je prý zámožným, nebo že žalovaným svého času zaplacených 400 K nestačilo ani na náklady porodu a výživu pro první rok.

Citace:

č. 756. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 657-658.